ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.225.2006
sp. zn. 3 Azs 225/2006 - 133
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně D. O., zastoupené JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem Vránova 39,
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 4. 2004, čj. OAM-1659/VL-19-04-2004, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36
Az 131/2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
22. 9. 2005, č. j. 36 Az 131/2004 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Martina Šmerdy se u r č u je částkou 5712 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2004, čj. OAM-1659/VL-19-04-2004, nebyl
žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů;
současně na ni nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle
žalovaného opustila žalobkyně zemi původu, neboť se cítila ohrožená ze strany soukromých
osob. Začala mít problémy s neznámými lidmi, kteří jí začali dělat problémy a nechávali
jí za dveřmi bytu lístky se vzkazem, že pro ni není v Kyrgyzstánu místo. Dále jí někdo
dvakrát telefonoval a obvinil ji z porušování muslimských zákonů šaría. Vzhledem
k nositelům, intenzitě a opakovanosti takového jednání se však podle žalovaného nemůže
jednat o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Podle žalovaného nebylo navíc možné
dospět k závěru, že by státní orgány neposkytly žalobkyni pomoc. Žalobkyně se sice obrátila
na policii, ta jí však ochranu neposkytla, neboť žalobkyně neuvedla přesné informace
o pachatelích; na jednání policie si pak žalobkyně již nikde nestěžovala, ačkoliv jí to právní
řád země původu neumožňoval. Nelze tedy učinit závěr, že státní orgány v zemi původu
odepřely poskytnout žalobkyni pomoc, neboť mezinárodní ochranu formou udělení azylu
lze poskytnout pouze v případě, kdy státní orgány v zemi původu neposkytly žadateli
o udělení azylu ochranu. Žalovaný proto žalobkyni neudělil azyl podle §12 písm. a) a b)
zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu a vypořádal se i s neexistencí překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2005, č. j. 36 Az 131/2004 - 66,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že neshledal důvodné
námitky žalobkyně týkající se údajného porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47
odst. 3 spr. ř. [v celém následujícím textu míněn zákon č. 61/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů, jenž byl od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu]. V řízení o udělení azylu spočívá řádné
zjištění skutkového stavu v tom, že účastník má možnost provést úplnou a pravdivou
výpověď o důvodech pro udělení azylu; žalovaný pak má shromáždit poznatky o zemi původu
žadatele o udělení azylu. Tyto zásady žalovaný podle soudu respektoval. Soud se ztotožnil
s tím, že žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu; z jejího
příběhu je zřejmé, že se jednalo o útoky soukromých osob; v řízení se však neprokázalo, že by
státní orgány v zemi původu odmítaly žalobkyni poskytnout pomoc. Žalobkyně nevyužila
možnosti ochrany, které jí dával právní řád země původu; za této situace tedy nemohla
nastoupit mezinárodní ochrana formou udělení azylu. K námitce směřující vůči neudělení
humanitárního azylu soud uvedl, že na udělení azylu podle §14 zákona o azylu není právní
nárok a žalovaný o něm rozhoduje v režimu správního uvážení; při soudním přezkumu
takového rozhodnutí se toliko zkoumá, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem nebo je nepřekročilo; při splnění zákonných předpokladů však není
soud oprávněn dovozovat jiné nebo opačné závěry. Soud se dále ztotožnil i s nevztažením
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu a ze všech uvedených důvodů žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a toliko obecně formulované kasační stížnosti stěžovatelka požádala soud
o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Krajský soud v Brně usnesením ze dne
22. 12. 2005, č. j. 36 Az 131/2004 - 88, zamítl její návrh na ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs
35/2006 - 104, bylo toto usnesení zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení. Stěžovatelce byl poté pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupcem
advokát, jenž na základě výzvy soudu doplnil kasační stížnost. V doplnění vytkl krajskému
soudu, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, že by soud zkoumal, zda napadené
rozhodnutí žalovaného netrpí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, ač je tak povinen činit
z úřední povinnosti. Důvodem pro vyslovení nicotnosti by podle stěžovatele mohla být např.
skutečnost, že žalovaný porušil §47 odst. 5 spr. ř., neboť v jeho rozhodnutí není řádně uveden
orgán, který rozhodnutí vydal. Správným názvem je podle §1 bodu 8 zákona č. 2/1969 Sb.,
o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“), pouze „Ministerstvo vnitra“ a nikoliv
„Ministerstvo vnitra ČR“, jak je uvedeno v záhlaví rozhodnutí žalovaného. Z těchto důvodů
stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2005, č. j. 36 Az
131/2004 - 66, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelka
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitku týkající se náležitostí
písemného vyhotovení žalobkyně v žalobním řízení neuplatnila. Žalovaný nepovažuje
skutečnost, že správní orgán byl v rozhodnutí označen jako „Ministerstvo vnitra ČR“,
za skutečnost vyvolávající nicotnost rozhodnutí. Podle žalovaného byla jeho rozhodnutí
i rozhodnutí krajského soudu vydána v souladu s právními předpisy. Žalovaný navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod podané kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Tento důvod kasační stížnosti stěžovatelka spatřuje
v tom, že krajský soud nezkoumal z úřední povinnosti nicotnost vydaného rozhodnutí;
nicotnost pak stěžovatelka dovozuje z podle ní nesprávného uvedení názvu správního orgánu
v rozhodnutí o neudělení azylu, kdy namísto správního „Ministerstvo vnitra“ bylo v záhlaví
uvedeno „Ministerstvo vnitra ČR“. Přesvědčení stěžovatelky o nezbytnosti odůvodňovat
v rozsudku soudu, že rozhodnutí správního orgánu není nicotné, však Nejvyšší správní soud
zcela nesdílí. Pokud soud podle §76 odst. 2 s. ř. s. zjistí, že rozhodnutí správního orgánu trpí
vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud
se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část
rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí.
Z citovaného ustanovení plyne, že soud vysloví nicotnost napadeného správního rozhodnutí
i bez návrhu; učiní tak však pouze tehdy, pokud nicotnost skutečně shledá. Netrpí-li správní
rozhodnutí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, není důvodu pro to, aby se soud zabýval
úvahami o nicotnosti v odůvodnění, nebo aby dokonce samostatným výrokem vyslovil,
že napadené rozhodnutí není nicotné; navíc se v souzené věci jednalo o situaci, kdy takovou
námitku žalobkyně v žalobním řízení ani neuplatnila. Tento právní závěr vychází z ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu, vyjádřené např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 1 Azs 12/2003 - 48, publikovaném pod č. 319/2004 Sb. NSS. Pokud jde o přesvědčení
stěžovatelky, že rozhodnutí žalovaného je nicotné proto, že v jeho záhlaví je žalovaný
označen jako „Ministerstvo vnitra ČR“ namísto správného „Ministerstvo vnitra“, pak je
zapotřebí souhlasit se stěžovatelkou v tom, že správnější by bylo použít v souladu s §1 bod 8
kompetenčního zákona označení „Ministerstvo vnitra“; tato skutečnost však nemohla založit
nicotnost rozhodnutí žalovaného a nejedná se ani o vadu, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby
po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení
(do tohoto úkonu právní služby soud zahrnul rovněž studium spisu ze dne 15. 9. 2006)
a za doplnění kasační stížnosti ze dne 16. 10. 2006 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani,
kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená
podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč; odměna advokáta
navýšená o daň tedy činí 5712 Kč. Zástupci žalobkyně se tedy přiznává celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu