ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.246.2005
sp. zn. 3 Azs 246/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
E. K., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 8, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 24 Az 4/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2003,
č. j. OAM-4266/VL-07-P26-2001, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005, č. j. 24 Az 4/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 12. 2003 č.j. OAM-4266/VL-07-P26-2001 nebyl
žalobci (dále i „stěžovatel“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném
v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na něj nebyla vztažena
překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že bezprostředním důvodem odchodu žalobce ze země
původu byla ekonomická nouze jeho rodiny, obava z nástupu základní vojenské služby a jeho
zdravotní stav. Během řízení o udělení azylu nebyla zjištěna žádná skutečnost, která
by žalovaného vedla k závěru, že by žalobce byl v zemi původu pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu, žalobce
vzhledem ke svému věku nebyl členem žádné politické strany a sám žádná politická práva
či svobody neuplatňoval. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že nebyl postižen ekonomickou
nouzí na základě záměrného pronásledování státu z důvodu uvedených v ustanovení §12
písm. b) zákona o azylu (tedy z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů), ale byl jí postižen
v důsledku špatné hospodářské situace země stejně jako i ostatní občané Arménie
ve srovnatelném postavení. Lékařská péče byla žalobci v zemi původu poskytnuta, proto
jím uváděné zdravotní důvody nejsou relevantní pro udělení azylu – ze strany státu mu nebyla
odmítnuta lékařská péče z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Rovněž
tak žalobcem tvrzené obavy z nástupu základní vojenské služby nejsou dle žalovaného
azylově relevantním důvodem, vojenská služba je v mnoha státech povinná, v případě
povolání žalobce k nástupu základní vojenské služby státními orgány Arménie se nejedná
z jejich strany o perzekuci právě jeho osoby, ale o pravidla všeobecně platná pro občany
Arménie. Po posouzení osobní situace žalobce a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti
žalovaný žalobci neudělil ani humanitární azyl ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2005 č. j. 24 Az 4/2004 – 25 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku krajský soud shrnul dosavadní právní a skutková zjištění ve věci a zejména uvedl,
že ze správního spisu vyplývá, že žalobce do České republiky přicestoval se svou matkou
a sestrou z důvodů ekonomických potíží v zemi původu, uvedl, že jeho rodina měla existenční
potíže, neboť jeho matka neměla práci. Žalobce zmínil rovněž své zdravotní problémy,
měl poškozené koleno, ve vlasti prodělal několik operací, na které si matka musela půjčit,
a aby mohla zaplatit dluhy, prodala dům. Krajský soud stejně jako žalovaný správní orgán
konstatoval, že ekonomické potíže rodiny žalobce nebyly zapříčiněny důvody pro azylové
řízení významnými, ale byly důsledkem nepříznivé hospodářské situace země, která postihuje
také ostatní obyvatele Arménie, ekonomické potíže bez přistoupení dalších azylově
významných důvodů nemohou obstát jako důvod pro udělení azylu dle ustanovení §12
zákona o azylu. Dle krajského soudu nelze jako obavy ve smyslu ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu posoudit ani žalobcem tvrzené obavy z nástupu základní vojenské služby,
když výkon vojenské služby je všeobecně považován za povinnost vyplývající ze státo-
občanského vztahu a tento požadavek nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Krajský soud také souhlasil se závěrem žalovaného, že tvrzení žalobce
o jeho invaliditě je v rozporu s důkazním materiálem předloženým v průběhu správního
řízení, neboť z něj vyplývá, že žalobce aktivně sportuje, v červnu roku 2003 na mezinárodním
turnaji v boxu vybojoval zlatou medaili, nelze tedy považovat toto jeho tvrzení
za přesvědčivé, ostatně ke svému zdravotnímu stavu žalobce nedoložil žádné zdravotní
podklady. Udělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu je vázáno na důvody zvláštního
zřetele hodné pro případ, že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení
§12 zákona azylu, na udělení humanitárního azylu není právní nárok a správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení. Důvody hodné zvláštního zřetele nejsou v zákoně
definovány, nutno však dovodit, že žalobcem uváděné důvody nejsou natolik závažné
a naléhavé, aby bez přistoupení dalších okolností mohly být vnímány jako výjimečné.
Z dokumentů založených ve správním spise dle krajského soudu vyplývá, že žalovaný
si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval. Krajský soud v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel uvádí,
že důvodem jeho odchodu z Arménie byla skutečnost, že byl vystaven jednání ze strany
soukromých osob ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu, dalším důvodem
byl jeho vážný zdravotní stav, s nímž se zdravotnictví země původu nedokázalo uspokojivým
způsobem vypořádat. Stěžovatel je přesvědčen, že důvody, které uvedl v průběhu správního
řízení, byly ze strany žalovaného správního orgánu i krajského soudu interpretovány
nesprávně, má za to, že splňuje důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Dále se stěžovatel domnívá, že při zjišťování skutkové podstaty a vypořádání s důkazním
materiálem v průběhu řízení, a to ve vztahu k udělení humanitárního azylu ve smyslu
ustanovení §14 zákona o azylu, došlo ze strany žalovaného k porušení zákona v ustanoveních
o řízení před správním orgánem, přičemž krajský soud přes tuto žalobou namítanou vadu
rozhodnutí nezrušil. Žalovaný byl dle názoru stěžovatele povinen (při dodržení příslušných
procesních předpisů) vypořádat se s důkazním materiálem, který mu byl v souvislosti
s humanitárním aspektem žádosti stěžovatelem předložen, a který se týkal zejména
zdravotního stavu stěžovatele a situace v arménském zdravotnictví. Ačkoliv byly tyto vady
řízení žalobou namítány, soud se k těmto námitkám nevyjádřil a omezil se na popis rozsahu
soudního přezkumu v této věci. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu projednání, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl přiznán odkladný
účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
V podané kasační stížnosti stěžovatel předně namítá důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma,
popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Právní otázkou, kterou se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, byla především
otázka, zda důvody, pro které stěžovatel požádal o udělení azylu, mohou být důvody
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Jak vyplývá ze spisového materiálu
ve věci, stěžovatel v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 8. 5. 2001 a v pohovoru
k důvodům tohoto návrhu ze dne 26. 7. 2001 jako důvody pro udělení azylu označil toliko
ekonomické potíže, které jeho rodinu provázely ve vlasti. Stěžovatel uvedl, že v Arménii
nemůže jeho rodina žít, nemají peníze, nikdo jim nepomůže, kvůli dluhům museli prodat
dům, když matka si půjčovala peníze na jeho operace, stěžovatel má poškozená kolena.
V případě návratu do vlasti se stěžovatel obával toho, že by musel nastoupit vojenskou
službu, kde je šikana.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud
se všemi těmito skutečnostmi řádně zabýval a dospěl k závěru (přičemž se ztotožnil
s názorem žalovaného), že stěžovatelem uváděné skutečnosti nelze podřadit pod taxativně
stanovené důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní
soud s uvedeným posouzením věci krajským soudem vyslovuje souhlas.
Kasační stížnost byla podána rovněž dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Stěžovatel má
za to, že žalovaný správní orgán se v rámci správního řízení o udělení azylu nedostatečně
vypořádal s důkazy, které mu předložil k posouzení udělení humanitárního azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu, proto měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého správního spisu ve věci nebylo zjištěno,
že by stěžovatel k prokázání svých tvrzení předložil žalovanému mimo svého cestovního
dokladu nějaké další doklady, zprávy či jiné písemnosti. Na závěr pohovoru k důvodům
návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dne 26. 7. 2001 byly stěžovatel dotázán, zda chce
ve věci něco dodat či doplnit, stěžovatel odpověděl, že ne. Navíc žaloba podaná stěžovatelem
proti rozhodnutí žalovaného neobsahuje žalobní bod formulovaný přesně v tom smyslu,
že žalovaný se nevypořádal s důkazy předloženými stěžovatelem k posouzení udělení
humanitárního azylu, obsahuje pouze obecně formulovanou námitku, že žalovaný
se nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Pokud tedy stěžovatel důvodně nevytýkal
uvedenou vadu správního řízení již v přezkumném řízení u krajského soudu, nemohl
se jí krajský soud jakkoliv zabývat a stejně tak ji nemůže hodnotit Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal uplatněné důvody
podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. oprávněnými
a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Ostravě stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, v tomto případě hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovený advokát Mgr. Radim Strnad však neprokázal, že v daném případě proběhla
první porada se stěžovatelem včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto o jeho odměně
za zastupování v řízení o kasační stížnosti nebylo rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu