ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.405.2004
sp. zn. 3 Azs 405/2004 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
N. Q. T., zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem Zlín, Bartošova 4341,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp.zn. 24 Az 291/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4.
2004 č.j. OAM-1262/VL-10-05-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004 č.j. 24 Az 291/2004–13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 7. 2004 č. j. 24 Az 291/2004 - 13 odmítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2004
č.j. OAM-1262/VL-10-05-2004, kterým nebyl žalobci udělen azyl dle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu.
V odůvodnění usnesení Krajský soud v Ostravě mimo jiné uvedl, že podání žalobce
ze dne 26. 4. 2004 postrádalo náležitosti žaloby dle ustanovení §71 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Soud proto v souladu s §37 odst. 5
s. ř. s. usnesením vyzval žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce vady podání odstranil, jelikož
bylo podání žalobce zčásti v jazyce jiném než českém, soud žalobce dále vyzval, aby
předložil překlad svého podání do českého jazyka, který je jazykem úředním. Současně soud
žalobce poučil o tom, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě doplněno a v řízení nebude
možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání odmítne. Usnesení
bylo žalobci doručeno dne 6. 6. 2004, on však podání ve lhůtě ani později nedoplnil. Krajský
soud tak měl za to, že v daném případě nelze v řízení pokračovat zejména z toho důvodu,
že z podání žalobce vůbec není zřejmé označení výroků rozhodnutí, které napadá, a důvody,
pro které považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, proto podání odmítl dle ustanovení
§37 odst. 5 s. ř. s.
Stěžovatel podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě včas kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle názoru
stěžovatele platí i ve správním soudnictví zásada, že každý má právo jednat ve své mateřštině,
proto jeho žaloba, i když byla podána ve vietnamštině, mohla být před krajským soudem
projednána. I kdyby byl soud opačného názoru, neměl poučení o povinnosti odstranit vady
návrhu žalobci zaslat v češtině, neboť bylo zcela evidentní, že žalobce česky neumí a výzvu
nemůže pochopit. Stěžovatel navrhl napadené usnesení zrušit a kasační stížnosti přiznat
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z předloženého soudního spisu ve věci vyplývá, že dne 28. 4. 2004 byla Krajskému
soudu v Ostravě doručena žaloba ze dne 26. 4. 2004 podaná stěžovatelem proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 4. 2004 č.j. OAM-1262/VL-10-05-2004 o neudělení azylu, která byla
zčásti sepsána v jazyce patrně vietnamském. Protože krajský soud nemohl dostatečně
posoudit obsah této žaloby, vyzval stěžovatele usnesením ze dne 11. 5. 2004 č. j. 24 Az
291/2004 - 10 (vyhotoveným v jazyce českém), aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení
usnesení předložil překlad žaloby do českého jazyka, a zároveň ji doplnil o označení výroků
rozhodnutí, které napadá, a uvedení žalobních bodů. V usnesení byl stěžovatel také poučen,
že nebude-li jeho podání (žaloba) ve stanovené lhůtě doplněno a v řízení nebude možno
pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání odmítne. Stěžovateli bylo
usnesení s výzvou doručeno dne 6. 6. 2004, přičemž on na něj ve stanovené lhůtě ani později
nijak nereagoval. Krajský soud v Ostravě tak měl za to, že v daném případě nelze v řízení
pokračovat, a usnesením ze dne 29. 7. 2004 č. j. 24 Az 291/2004 - 13 žalobu stěžovatele
odmítl.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost předmětného usnesení o odmítnutí
žaloby, neboť ze strany krajského soudu došlo k porušení zásady, že každý má právo jednat
ve své mateřštině, a to zejména když zaslal stěžovateli výzvu k odstranění vad žaloby
v českém jazyce, který stěžovatel neovládá.
Článek 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanoví, že kdo prohlásí,
že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Soudní řád správní sám
neobsahuje konkrétní ustanovení o právu účastníků jednat před soudem ve své mateřštině,
se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. (podle něhož nestanoví-li s. ř. s. jinak, použijí
se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského
soudního řádu), je třeba postupovat podle ustanovení §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. mají
účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem
ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle
ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř. účastníku, jehož mateřštinou je jiný, než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li
o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak, než znakovou řečí.
Z posledně citovaného ustanovení tedy vyplývá, že ustanovení tlumočníka není automatickým
úkonem soudu, jehož účastníkem je cizinec. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí
z řízení vyplynout sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny
podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší správní soud především odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu
České republiky sp. zn. Pl.ÚS – st.20/05 ze dne 25. 10. 2005 o tom, že základní právo
garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu
s účastníky řízení a naopak. Nejvyšší správní soud také považuje za vhodné k výkladu
ustanovení §18 občanského soudního řádu v souladu se svou ustálenou judikaturou uvést,
že účastník, který neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka v případě
nařízení ústního jednání před soudem, aby byl informován o obsahu jednání, které se za jeho
přítomnosti vede, nemá však právo obracet se písemně na soud v cizím jazyce, proto je třeba
písemnosti zasílané soudu v cizí řeči opatřit překladem do českého jazyka.
V projednávané věci byla krajskému soudu stěžovatelem předložena žaloba
(tzn. písemné podání), jež byla z části sepsána v české jazyce, zčásti v jazyce jiném
než českém a rovněž byla stěžovatelem podepsána. Nejvyšší správní soud má za to, že v této
části soudního řízení nevyšla najevo potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka, a to konkrétně
potřeba přeložit do mateřského jazyka stěžovatele usnesení soudu s výzvou k předložení
překladu a doplnění jeho žaloby, a krajský soud nikterak nepochybil, zaslal-li stěžovateli
předmětné usnesení vyhotovené pouze v českém jazyce. Postup krajského soudu je zcela
v souladu s výše citovaným stanoviskem Ústavního soudu. Ke splnění požadavku ustanovení
§18 odst. 2 o. s. ř. nedošlo ani později, neboť stěžovatel na výzvu krajského soudu
k předložení překladu žaloby a jejího doplnění nijak nereagoval (například nesdělil soudu,
že výzvě neporozuměl, či nepožádal výslovně o ustanovení tlumočníka).
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným
stěžovatelem uplatněný důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. spočívající v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, proto kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu