ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.64.2006
sp. zn. 3 Azs 64/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
V. G., zastoupeného Mgr. Josefem Bartuskem, advokátem se sídlem Ostrava, tř. 28. října 108,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 63 Az 209/2004 - 17 ze dne
21. 6. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Josefu Bartuskovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce po právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-3205/VL-10-08-2004, ze dne 16. 11. 2004. Rozhodnutím
správního orgánu byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, zamítl-li žádost stěžovatele
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Do ČR přicestoval
stěžovatel na základě osmnáctidenního víza. Po příjezdu zde žil a pracoval, dokud nebyl dne
27. 10. 2004 zadržen příslušníky policie a za porušení předpisů o pobytu cizinců na území ČR
nebylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Žádost o udělení azylu podal stěžovatel s cílem
tomuto vyhoštění se vyhnout, ačkoli ji mohl podat již dříve.
Dle názoru krajského soudu měl žalovaný dostatek podkladů k tomu, aby zjistil úplně
skutkový stav a aby mohl posoudit důvodnost podané žádosti o azyl. Z obsahu spisu vyplývá,
že žalovaný se žádostí stěžovatele zabýval odpovědně a svědomitě a vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Z přílohy pohovoru se stěžovatelem vyplývá, že mu byla dána možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k protokolu o pohovoru, případně navrhl jeho
doplnění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Z uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě v souladu s §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel tvrdí porušení předpisů o řízení správním
orgánem, konkrétně ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný
podle stěžovatele nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci. Dále má stěžovatel
za to, že důkazy, které si správní orgán pro rozhodnutí opatřil, nebyly úplné, čímž opět porušil
ust. §32 odst. 1, jakož i §34 odst. 1 správního řádu, a nemohl tudíž správně posoudit
pro rozhodnutí podstatné otázky skutkové a právní. Rozhodnutí žalovaného podle stěžovatele
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně.
V zemi původu má stěžovatel s manželkou problémy s orgánem státní správy,
konkrétně se starostou, který sexuálně obtěžoval manželku stěžovatele. Následně byli
oba propuštěni z práce. Na policii nemá smysl se obracet, neboť ta tyto poměry nejen trpí,
ale i přímo podporuje.
V dalším textu stížnosti se stěžovatel odvolává na Příručku k postupům a kritériím pro
určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky
v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně na čl. 53, podle kterého se může stát, že žadatel byl
podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování, ale jsou
v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory, a v konečném součtu pak mohou
vyvolat efekt, který může opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování
na kumulativním základě, a čl. 43, podle něhož se opodstatněné obavy z pronásledování
nemusejí nutně zakládat na vlastních zkušenostech žadatele. To, co se stalo jeho přátelům,
příbuzným a dalším členům stejné rasové nebo společenské skupiny, může totiž dokládat,
že jeho obavy jsou opodstatněné. Současně stěžovatel požádal, aby byl jeho kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek.
V doplnění takto formulované kasační stížnosti ustanoveným advokátem se stěžovatel
dovolává stížního důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovateli hrozí v zemi
původu pronásledování ze strany zaměstnavatelů a úřadů. Stěžovatel má obavy o svůj život
a zdraví, neboť mu zde hrozí ublížení ze strany lidí, které si úřady a zaměstnavatelé najímají
na špinavou práci. Má za to, že je pronásledován z politických důvodů, jelikož jeho
pronásledování je na bohaté Ukrajině především politickým problémem, kdy vládnoucí vrstvy
si rozdělují bohatství mezi sebou a na ostatní lidi nedbají. Nedovedou vytvořit podmínky
pro spokojený život ostatních. Stěžovatel si proto potřebuje legalizovat pobyt v České
republice, kde jemu ani jeho manželce pronásledování nehrozí.
V případě návratu na Ukrajinu by bylo pro stěžovatele a jeho manželku obtížné získat
prostředky obživy, neboť z obavy před pronásledováním by byli nuceni neustále měnit místo
pobytu a nemohli by pracovat ani příležitostně.
Z uvedených důvodů žádá stěžovatel Nejvyšší správní soud, aby rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 2006 popřel oprávněnost námitek
kasační stížností vznesených. Má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti proto odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele a na vydané rozhodnutí.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu uplatněných stížních bodů, avšak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
Žádost o udělení azylu stěžovatel podal dne 3. 11. 2004. Za důvod žádosti označil
ztrátu zaměstnání své manželky a následně i své vlastní v důsledku sexuálního obtěžování
manželky ze strany starosty města. Manželka stěžovatele pracovala v kanceláři starosty.
Ten ji začal sexuálně obtěžovat, až jej manželka jednou udeřila do tváře. V říjnu 2003 byla
propuštěna. V polovině listopadu byl propuštěn i stěžovatel v důsledku snižování stavu.
Domnívá se, že i zde existuje souvislost mezi jeho propuštěním a osobou starosty. Se stížností
se nikam neobraceli, neboť se domnívali, že by to nemělo smysl. Z důvodu nastalých
existenčních problémů prodali byt a v březnu 2004 odjeli do ČR i s manželčiným synem.
O azyl žádá stěžovatel, protože mu bylo uděleno správní vyhoštění. Pohovor k žádosti
byl se stěžovatelem proveden v přijímacím středisku V. L. dne 12. 11. 2004 s jeho souhlasem
v jazyce ruském za přítomnosti tlumočnice. Zde nad rámec žádosti uvedl, že původně s
manželkou zvažovali přestěhování do jiného města, vzhledem k ekologické zatíženosti města,
v němž žili, by však výtěžek z prodeje jejich bytu byl velmi nízký. Na radu přátel se proto
rozhodli odcestovat do ČR. Doklady jim zajistila Lvovská firma, která rovněž slíbila zajistit
pracovní povolení, šlo však o podvod. Po vypršení platnosti víza pobýval stěžovatel na území
ČR nelegálně a příležitostně pracoval.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatel předně konstantně namítá porušení ustanovení správního řádu žalovaným,
tyto však stejně konstantně žádným způsobem neodůvodňuje ani nespecifikuje v čem
konkrétně spatřuje nedostatky skutkových zjištění, resp. právního posouzení věci správním
orgánem.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že je v něm založena žádost o udělení
azylu, protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu, který byl se stěžovatelem proveden,
jakož i předávací protokol cizince, který projevil úmysl požádat o azyl na území ČR
vystavený Oddělením cizinecké policie Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie Frýdek-Místek. Z uvedených listin zřetelně vyplývá, že žádost o udělení azylu
na území ČR podal stěžovatel poté, co bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění s cílem
se tomuto vyhnout, ačkoli mohl požádat o udělení azylu dříve [ust. §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu]. Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru,
že tento se porušení stěžovatelem označených ustanovení správního řádu nedopustil.
Výpovědi samotného stěžovatele ve správním řízení a podklady zajištěné správním orgánem
představovaly potřebné podklady pro rozhodnutí a žalovaný tak dostál své povinnosti zjistit
přesně a úplně skutečný stav věci (§32 odst. 1 správního řádu). Lze také konstatovat,
že správní orgán použil k dokazování prostředků, které nepochybně vedly ke zjištění, resp.
objasnění skutečného stavu věci a které jsou v souladu se zákony, resp. byly zákonným
způsobem získány a provedeny. Nedošlo tedy ani k porušení §34 odst. 1 správního řádu.
Po ověření, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákony, orgánem k přijetí takového
rozhodnutí příslušným a že obsahuje předepsané náležitosti, nemohl Nejvyšší správní soud
přisvědčit ani námitce porušení §46, resp. §3 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že stěžovatelem tvrzený důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. není naplněn.
Co se týká odkazu na články Příručky k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, není z kasační stížnosti zřejmé, jaké „záporné faktory“ či zkušenosti
dalších osob má stěžovatel na mysli, a jakým způsobem by tedy měly citované články dopadat
na konkrétní případ stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto k těmto odkazům nepřihlížel.
Pokud jde o doplnění kasační stížnosti ustanoveným advokátem, jsou skutečnosti
zde uváděné z převážné části bez vztahu k projednávané věci (ohrožení života a zdraví
stěžovatele), zčásti opakuje azylově irelevantní důvody sdělené stěžovatelem již v průběhu
správního řízení (potřeba legalizace pobytu na území ČR, ekonomické důvody). K prvně
jmenovaným skutečnostem Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §109 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlížel; co se týká posléze uvedených, odkazuje na svou ustálenou judikaturu,
např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz; rozsudek ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, Sb. NSS 397/2004, resp. rozsudek ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek netrpí vadami podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s.
a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal
odměnu za dva úkony právní služby dle ust. §11 odst. 1 písm. b) a d), §9 odst. 3 a §7
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2000 Kč a režijní paušál dle ust. §13 odst. 3 cit. vyhlášky
ve výši 150 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu