ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.83.2005
sp. zn. 3 Azs 83/2005 - 1
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součková a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: S. A., zastoupené JUDr. Barborou Kašparovou, advokátkou se sídlem Liberec,
Revoluční 123/17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn. 59 Az 21/2004, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5.9.2003 č.j. OAM-1196/VL-07-P15-2000,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2004 č. j. 59 Az 21/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 22. 11. 2004
č. j. 59 Az 21/2004 - 27 zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2003 č.j. OAM-1196/VL-07-P15-2000, kterým nebyl
žalobkyni udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném v době rozhodování
ve věci (dále jen „zákon o azylu“), zároveň bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul skutková a právní zjištění
ve věci a mimo jiné uvedl, že v žádném případě, což dokonce jednoznačně vyplývá z tvrzení
žalobkyně, se za aktivitami některých sousedů rodiny žalobkyně neskrývá aktivita státních
orgánů, navíc žalobkyně ani její rodina se na příslušné státní orgány neobracela. Dle soudu
není ani prokázáno, že by se jednalo o masově se vyskytující formu nátlaku vůči jistým
skupinám obyvatel nebo o aktivity ve vlasti původu žalobkyně tolerované státními orgány.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že se jedná o soukromou aktivitu několika málo osob, nikoli
o okolnosti předvídané v ustanovení §12 zákona o azylu. Pochybení krajský soud nezjistil ani
v závěrech týkajících se neudělení azylu dle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu. Protože
přezkoumáním věci nebylo zjištěno porušení zákona, soud podanou žalobu dle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou
zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci,
podala stěžovatelka včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d)
s. ř. s. Podle názoru stěžovatelky posoudil krajský soud předmětnou věc v rozporu s platným
právním řádem, zejména v rozporu se zákonem o azylu. Stěžovatelka shledává vážná
pochybení všech doposud v řízení o udělení azylu rozhodujících orgánů. Stěžovatelka uvádí,
že má reálnou obavu z nuceného opuštění České republiky a následného odjezdu do Arménie,
kde jí hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Stěžovatelka navrhuje rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti
odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Ke skutkovému stavu věci žalovaný správní orgán konstatuje,
že stěžovatelka neuvedla v průběhu správního řízení žádné relevantní skutečnosti pro udělení
azylu na území České republiky. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 14. 9. 2000
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedla, že vlast opustila v srpnu
roku 2000 ze strachu o život, neboť její otec, který pochází z Azerbajdžánu, byl v době války
v Karabachu vzat do zajetí, přičemž přešel na stranu Azerbajdžánu, po návratu do Arménie,
byl lidmi označován za zrádce. Dle stěžovatelky každý z její rodiny někam utekl, neboť měl
strach. Stěžovatelka také uvedla, že není (ani nikdo z rodiny) a nikdy nebyla členem
žádné politické strany ani jiné organizace. V pohovoru dne 3. 7. 2002 stěžovatelka uvedla,
že původně chtěla odejít z Arménie do Německa, a že příčiny jejího odchodu sahají
až do roku 1992, kdy započaly události kolem otce, o kterých se zmínila již v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu. Stěžovatelka předmětné události blíže popsala a uvedla,
že vyústily v utiskování její rodiny od spoluobčanů, a to ve fyzické a zejména slovní
napadání, tohoto chování se stěžovatelka obávala i v případě návratu do vlasti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Zákon o azylu rovněž umožňuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny
dle ustanovení §13 nebo humanitárního azylu dle ustanovení §14.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především obecně namítá, že posouzení věci krajským
soudem je v rozporu se zákonem o azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném
případě bylo zjištěno (stěžovatelka to sama uvedla v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
a v pohovoru k návrhu), že stěžovatelka z Arménie odjela, protože ji tam provázely problémy
se spoluobčany - soukromými osobami, přičemž se nikdy neobrátila s žádostí o pomoc
na státní orgány či instituce, se kterými potíže neměla. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka byla
k odchodu ze země původu a později k podání žádosti o udělení azylu v České republice
vedena důvody azylově irelevantními, které nelze podřadit ustanovením §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu. Žalovaný tak nikterak nepochybil, když stěžovatelce azyl neudělil
a krajský soud správně vyslovil s jeho rozhodnutím souhlas. Nejvyšší správní soud
se s přijatým právním závěrem ve věci ztotožňuje, neboť odpovídá příslušným ustanovením
zákona o azylu, a ve věci neshledal oprávněným důvod podané kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V kasační stížnosti stěžovatelka také výslovně zmínila důvody podání kasační stížnosti
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. pod písmeny b) až d), blíže je však nijak
nespecifikovala, proto se těmito stížnostními důvody v uplatněném rozsahu a za uvedené
situace nemohl Nejvyšší správní soud zabývat
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Takovou novou skutečností je námitka stěžovatelky uplatněná
až v kasační stížnosti, že jí v Arménii hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Jelikož
stěžovatelka tuto skutečnost neuvedla v rámci správního řízení o udělení azylu ani
v rámci soudního řízení o žalobě, ale teprve po vydání napadeného rozsudku krajského soudu,
nelze k ní v řízení o kasační stížnosti přihlédnout.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, stěžovatelce k její
žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační stížnosti, v tomto případě hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovená advokátka JUDr. Barbora
Kašparová však neprokázala, že v daném případě proběhla první porada se stěžovatelkou
včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto o její odměně za zastupování v řízení o kasační
stížnosti nebylo rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu