ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.7.2005
sp. zn. 4 Ads 7/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: J. M., zast.
Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou, se sídlem Sladkovského 505, Pardubice, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského náměstí
125, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 9. 2004, č. j. 54 Cad 14/2004 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelky, advokátce Mgr. Monice Ipserové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 650 Kč, která jí bude vyplacena Nejvyšším správním
soudem do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích.
Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2003, č. j. 19853/2003/OSV/An, o zamítnutí odvolání
žalobkyně a potvrzení rozhodnutí Městského úřadu Letohrad, odboru sociálních věcí ze dne
12. 11. 2003, č. j. N 835/99/866/03/soc./Strnadová, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně
o dávku sociální péče „opakovaný příspěvek pro občany, kteří potřebují zvláštní pomoc“.
Soud uznal jako správné postup a rozhodnutí žalovaného, který je odůvodnil
ve spojení s odkazem na §4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění
pozdějších předpisů, tak, že žalobkyně neprokázala náklady na domácnost, dokonce
ani netvrdila jejich existenci, a její příjem částečného invalidního důchodu ve výši 2961 Kč
je vyšší, než zákonná částka potřebná k zajištění výživy a ostatních základních osobních
potřeb (2320 Kč).
Stěžovatelka podala kasační stížnost, v níž se omezila na nesouhlas s napadeným
rozsudkem a požádala soud o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud usnesením ze dne 18. 10. 2004, č. j. 54 Cad 14/2004 – 48, ustanovil
stěžovatelce k řízení o kasační stížnosti Mgr. Monikou Ipserovou, advokátku se sídlem
Sladkovského 505, Pardubice.
V doplnění kasační stížnosti podáním, sepsaném zástupkyní stěžovatelky, ze dne
18. 11. 2004, stěžovatelka rozsudek krajského soudu napadá pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a proto, že rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů. Uvedla, že krajský soud při svém rozhodnutí
a jeho odůvodnění nezohlednil, že stěžovatelka při neexistenci domácnosti, ostatní podmínky
§4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti splňuje, neboť její životní potřeby nejsou
zabezpečeny, když jediným příjmem je částečný invalidní důchod, a úřad práce,
v jehož evidenci uchazečů o zaměstnání je evidována, jí nemůže zajistit vhodné zaměstnání,
dále že soud nezohlednil výdaje, které musí žalobkyně vynaložit jako dostatečně odůvodněné
náklady. Příjem žalobkyně nedosahuje výše životního minima, které v jejím případě činí
celkem 4100 Kč, z čehož částka 1780 Kč je považována podle zákona č. 463/1991 Sb.,
o životním minimu za potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Za potřeby
v tomto smyslu podle stěžovatelky nelze považovat jen ty, které žadatel prokáže, ale je třeba
vycházet z toho, že nejméně tuto částku (1780 Kč), není-li prokázána částka vyšší, je třeba
na zajištění základních výdajů domácnosti vynaložit a proto měla být tato částka stěžovatelce
zohledněna i bez prokazování konkrétních výdajů. V opačném případě se stěžovatelka
dostává do situace, kdy bez poskytnutí dávky nemůže výdaje vynaložit, následně prokázat
a na základě toho další přiznání dávky požadovat. Podle stěžovatelky krajský soud tuto právní
otázku nesprávně posoudil a nesprávně vyložil zejména §4 odst. 3 zákona o sociální
potřebnosti.
S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ke kasační stížnosti podal své vyjádření žalovaný, který uvedl, že trvá na svém
rozhodnutí vydaném dne 15. 12. 2003, pod č. j. 19853/2003/OSV/An. Dále konstatoval,
že stěžovatelka ve své žádosti ze dne 13. 10. 2003 uvedla, že nemůže doložit své náklady
na domácnost, protože žádnou nemá. V rozhodné době neměla ve vlastnictví, nájmu
ani podnájmu byt nebo jinou nemovitost. Sama v žádosti uvedla, že přebývá v krmelci.
Příjmem stěžovatelky byl v rozhodné době částečný invalidní důchod ve výši 2961 Kč
a postačil k úhradě nákladů k zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb jednotlivce
(podle zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů) v částce
2320 Kč. V daném případě bylo uznáno, že žadatelka tím, že tvrdila, že žádnou domácnost
nemá, neměla žádné náklady na domácnost. Proto při rozhodování o dávce nebyly náklady
na domácnost zohledněny. Žalovaný závěrem svého vyjádření navrhl kasační stížnost
pro nedůvodnost v celém rozsahu zamítnout.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uplatňuje důvod, uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, nebo je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, neshledal.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne
13. 10. 2003 podala k Městskému úřadu v Letohradě žádost o poskytnutí dávky sociální péče
nezaměstnaným. V žádosti uvedla, že je bezdomovkyně, svobodná, evidovaná u úřadu práce,
náklady na domácnost doložit nemůže, žádnou nemá, bydlí v krmelci a jiných obydlích.
K žádosti stěžovatelka doložila, že pobírá částečný invalidní důchod v částce 2961 Kč. Žádost
stěžovatelky byla zamítnuta, odvolání proti rozhodnutí bylo žalovaným také – jak je shora
uvedeno - zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Následně
stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, a zamítavý rozsudek o ní je předmětem
tohoto řízení o kasační stížnosti.
O stížnostních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Podle §90 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. , o sociálním zabezpečení, se občanům,
jejichž potřeby nejsou zabezpečeny příjmy z výdělečné činnosti nebo jinými příjmy,
popř. dávkami a příslušný orgán jim nemůže zajistit vhodné zaměstnání, poskytují peněžité
a věcné dávky.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, se občan považuje
za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených
zvláštním zákonem a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu
stavu, nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Ustanovení
§3 odst. 1 cit. zákona stanoví případy, kdy se za sociálně potřebného považuje občan,
jehož příjem je vyšší než částky životního minima, v odst. 2, 3 a 4 téhož ustanovení pak jsou
vymezeny případy, kdy se občan za sociálně potřebného nepovažuje přesto, že jeho příjem
částek životního minima nedosahuje.
Podle §4 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti se sociálně potřebnému občanovi
poskytují jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité dávky k zabezpečení výživy
a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost.
Podle odst. 3 téhož ustanovení se při rozhodování o výši dávky přihlíží k částkám životního
minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních
potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaných osob.
Zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, stanoví životní minimum
jako společensky uznanou minimální hranici příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné
nouze. Za životní minimum občana se považuje podle §3 odst. 1 úhrn částek, stanovených
tímto zákonem k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění
nezbytných nákladů na domácnost. Za částku potřebnou k zajištění výživy a ostatních
osobních potřeb občana se v daném případě podle §3 odst. 2 písm. e) považuje částka
2320 Kč.
Ustanovení §3 odst. 3 písm. a) cit. zákona stanoví jako částku potřebnou k zajištění
nezbytných nákladů na domácnost, jde-li o jednotlivce, částku 1780 Kč.
Dávky sociální péče jsou poskytovány podle zákona o sociální potřebnosti, k zákonu
o životním minimu a částkám v něm stanoveným se pouze přihlíží, stejně jako k dalším
zjištěným skutečnostem. Částky stanovené zákonem o životním minimu tedy nejsou
závazným limitem, který by musel být dodržen bez ohledu na skutečný stav. Soud
je toho názoru, že částka stanovená zákonem o životním minimu k zajištění nezbytných
nákladů na domácnost nemusí být v této výši přiznána, pokud nezbytné náklady sociálně
potřebné osoby jsou ve skutečnosti jiné (nižší), nebo pokud příp. takové náklady osoba vůbec
nemá. Nemusí se přitom jednat jen o případy uvedené v §3 odst. 2, 3, 4 zákona o sociální
potřebnosti. Poskytnutí nižší částky, než stanoví zákon o životním minimu v §3 odst. 3
neznamená, že osoba není sociálně potřebná, ale že míra jejích potřeb je nižší než zákon
předpokládá.
Sociální potřeby, jejichž součástí jsou i nezbytné náklady na domácnost,
jsou zajišťovány sociální dávkou, která tyto nezbytné náklady hradí, není jejím účelem
poskytovat více než je nezbytná, stávající a skutečně existující potřeba. Pokud by dávka
na nezbytné náklady byla poskytnuta v zákonném limitu a skutečná potřeba byla nižší,
nejednalo by se již o dávku k zajištění nákladů nezbytných. Námitku kasační stížnosti,
že sociální dávka měla být počítána se zohledněním pevné částky nezbytných nákladů
na domácnost (1780 Kč), stanovené zákonem o životním minimu, tak neshledal Nejvyšší
správní soud důvodnou.
Sociální předpisy pojem nezbytných nákladů na domácnost nedefinují. Které výdaje je
nutno do nich zahrnout je proto otázkou výkladu. Sociální předpisy nepoužívají shodného
termínu ani nezaručují pomoc státu na úhradu všech obvyklých nákladů spojených s
udržováním domácnosti. Zákon o sociální potřebnosti zajišťuje dávku pouze na nezbytné
náklady domácnosti, tedy na náklady, bez nichž by domácnost nemohla existovat. K takovým
patří skutečné a odůvodněné náklady na bydlení a z výdajů na provoz domácnosti zejména
náklady na nezbytné služby, spojené s užíváním bytu, na energie nutné pro její provoz. Pokud
stěžovatelka již v žádosti o poskytnutí dávky sociální péče nezaměstnaným sama uvedla, že je
bezdomovkyně, náklady na domácnost doložit nemůže, neboť žádnou nemá, a ani jinak žádné
takové reálné náklady stěžovatelky prokázány nebyly, považuje i Nejvyšší správní soud
za správné, že krajský soud souhlasí s postupem žalovaného, při kterém náklady stěžovatelky
na domácnost, které nebyly prokázány, nezohlednil. Ostatně o obdobném rozhodování svědčí
i ustálená judikatura – k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 3. 2000, č. j. 16 Ca 300/99 – 25, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2001,
sp. zn. I. ÚS 319/2000.
Stěžovatelka v rozhodné době pobírala částečný invalidní důchod ve výši 2961 Kč
měsíčně, přičemž za částku potřebnou k zajištění výživy a ostatních osobních potřeb občana
se v daném případě podle §3 odst. 2 písm. e) zákona o životním minimu považovala částka
2320 Kč měsíčně. Doložený měsíční příjem stěžovatelky tak byl vyšší, než takto k posouzení
v úvahu přicházející částka životního minima.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by Krajský soud v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, v předmětné věci nesprávně posoudil právní otázku soudem
v předcházejícím řízení, a to i s tím, že by rozhodnutí nevyplývalo ze zjištěných podkladů.
Lze tedy shrnout, že žádné z uváděných stížnostních námitek Nejvyšší správní soud
stěžovatelce nepřisvědčil. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal
namítaný důvod kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží; žalovaný žádné náklady neuplatňoval a soud ani žádné takové
náklady ze spisu nezjistil. Proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
S ohledem na to, že zástupkyně stěžovatelky, Mgr. Monika Ipserová, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a v návaznosti na §120 s. ř. s.
označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
650 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 250 Kč - §11 odst. 1 b), d) ve spojení s §9 odst. 2 cit. vyhlášky] a dvou režijních paušálů
(á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu