ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.88.2005
sp. zn. 4 Ads 88/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: S.
J., zast. JUDr. Josefem Průšou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Budějovická 56, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2005, č. j.
3 Cad 10/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 18. 4. 2005, č. j. 3 Cad 10/2005 - 24,
kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2004,
č. j. x pro opožděnost.
Tímto rozhodnutím žalovaná podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném
znění, odňala žalobkyni od 8. 12. 2004 plný invalidní důchod a zvýšení důchodu
pro bezmocnost.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem Městského soudu v Praze byla
zbavena možnosti domáhat se jako občanka soudní ochrany. Uvádí, že žalobu,
kterou Městský soud v Praze odmítl projednávat, podala ve lhůtě. Dodává, že rozhodnutí
žalované ze dne 7. 12. 2004 jí nemohlo být doručeno v měsíci listopadu 2004, což je datum,
ze kterého vychází soud ve svém usnesení, kterým odmítá její žalobu. Městský soud v Praze
vycházel podle stěžovatelky z nesprávně zjištěného skutečného stavu věci a jednostranně dal
na údaje, které mu poskytla žalovaná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnosti vyhověl, zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2005,
č. j. 3 Cad 10/2005 - 24, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby o její žalobě znovu jednal
a rozhodl.
Žalovaná na výzvu soudu nepodala ke kasační stížnosti žádné vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§109 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších přepisů – dále jen „s. ř. s.“)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelka namítá důvod kasační stížnosti
podřaditelný §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu,
neboť namítá, že v řízení před soudem bylo vycházeno z nesprávně zjištěného skutečného
stavu věci stran doručení žalobou napadeného rozhodnutí.
Takové pochybení Nejvyšší správní soud neshledal.
V napadeném usnesení Městského soudu v Praze se uvádí, že se stěžovatelka žalobou
ze dne 8. 2. 2004, podanou téhož dne na poštu a doručenou soudu dne 9. 2. 2004, domáhala
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2004, č. j. x. Z vyjádření žalované ze dne 23.
3. 2005, k němuž žalovaná připojila fotokopii doručenky o převzetí napadeného rozhodnutí
žalobkyní, kde je vlastnoruční podpis žalobkyně, Městský soud v Praze zjistil, že podle údajů
na doručence převzala žalobkyně napadené rozhodnutí dne 12. 11. 2004.
Uzavírá, že žalobu bylo třeba podle §72 odst. 1 s. ř. s. podat do dvou měsíců
od doručení napadeného rozhodnutí. Za situace, kdy žalobkyně převzala zásilku
s rozhodnutím do vlastních rukou dne 12. 11. 2004 a žalobu podala na poštu dne 8. 2. 2005,
Městský soud v Praze žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl jako opožděnou.
Z obsahu příslušného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud
především zjistil následující skutečnosti:
Předmětné rozhodnutí kterým stěžovatelce žalovaná podle §56 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., v platném znění, odňala od 8. 12. 2004 plný invalidní důchod a zvýšení
důchodu pro bezmocnost, je rozhodnutí ze dne 4. 11. 2004, č. j. 625 505 0054.
Soudní spis obsahuje shora zmíněné vyjádření žalované k podané žalobě s připojenou
fotokopií doručenky o převzetí napadeného rozhodnutí žalobkyní, s jejím vlastnoručním
podpisem a datem převzetí zásilky žalobkyní dne 12. 11. 2004. Správní spis přitom obsahuje
dále také originál této doručenky, z něhož mimo jakékoliv pochybnosti vyplývá
totéž, tzn., že žalobkyně napadené rozhodnutí žalované převzala osobně
oproti vlastnoručnímu podpisu dne 12. 11. 2004. Soudní spis rovněž obsahuje „žalobu“
(označenou jako „odvolání“) stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí žalované, ze dne
8. 2. 2004, s údajem doručení Městskému soudu v Praze dne 9. 2. 2005, a s připojenou
obálkou zásilky, z níž vyplývá, že stěžovatelka zásilku podala na poštu v P. 3 dne 8. 2. 2004 a
tato zásilka byla vypravena s označením „R xx“.
V „žalobě“ stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí, které napadá, je rozhodnutí ze dne
4. 11. 2004, a bylo jí doručeno dne 27. 12. 2004. Tuto skutečnost však stěžovatelka,
kromě vlastního tvrzení ničím nedoložila, a údaj na doručence vztahující se k předmětné
zásilce naopak zcela jednoznačně dokládá, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce
doručeno již 12. 11. 2004.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. uvádí, že nestanoví zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.
Nejvyšší správní soud tak z obsahu příslušného správního a soudního spisu zjistil,
a je shodného názoru jako Městský soud v Praze, že napadené rozhodnutí žalované
je rozhodnutí ze dne 4. 11. 2004, č. j. x, dále že je nesporné, že stěžovatelce bylo toto
rozhodnutí doručeno do vlastních rukou osobně oproti vlastnoručnímu podpisu dne
12. 11. 2004, a že žaloba byla podána k poštovní přepravě až dne 8. 2. 2005.
Vzhledem k tomu, že „žaloba“ byla podána až po uplynutí stanovené dvouměsíční
lhůty pro její řádné podání, která skončila dne 12. 1. 2005, postupoval Městský soud v Praze
správně, když s ohledem na ustanovení §72 odst. 1 a §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „žalobu“
jako opožděnou odmítl.
Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by Městský soud v Praze vycházel z nesprávně
zjištěného skutečného stavu věci stran doručení žalobou napadeného rozhodnutí;
naopak dospěl k závěru, že Městský soud v Praze potřebné skutečnosti zjistil správně a věc
posoudil v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že z nesprávných údajů o doručení
napadeného rozhodnutí naopak zcela zřejmě vychází stěžovatelka. Již v „žalobě“ uváděla,
že rozhod hnutí ze dne 4. 11. 2004, které napadá, jí bylo doručeno 27. 12. 2004, v kasační
stížnosti se potom dovolává toho, že rozhodnutí ze dne 7. 12. 2004 jí nemohlo být doručeno
v listopadu 2004. Jak bylo průkazně Nejvyšším správním soudem zjištěno ze soudního
a správního spisu, takto žalobkyní uváděná zcela zřejmě mylná data - 27. 12. 2004
a 7. 12. 2004 - nikterak neodpovídají skutečnosti, a prokázanými daty namísto dat
stěžovatelkou mylně uváděných jsou datum rozhodnutí dne 4. 11. 2004 a datum
jeho doručení stěžovatelce oproti jejímu vlastnoručnímu podpisu potom dne 12. 11. 2004.
Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že se stěžovatelka dovolává nesprávných dat záměrně
ve snaze uvést oba soudy v omyl, ale spíše tyto nesprávnosti na straně stěžovatelky přičítá
tomu, že od data doručení předmětného rozhodnutí žalobkyni již uběhla delší doba,
a stěžovatelka si datum jeho doručení správně nevybavila.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
O nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná a žalované
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona nenáleží (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. července 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu