ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.38.2005
sp. zn. 4 As 38/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
JUDr. J. P., zast. JUDr. Michalem Hráským, advokátem, se sídlem Praha 5, Ostrovského
911/30, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha 7,
Pplk. Sochora 27, zast. JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem Praha 2,
Anglická 4, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
31. 3. 2005, č. j. 8 Ca 255/2004 – 18,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 8 Ca 255/2004 – 18,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 28. 8. 2003 (napsaným na hlavičkovém papíře I. P. A.), podepsaným
žalobcem JUDr. J. P., vedoucím územní skupiny č. 114, a JUDr. M. Č., vedoucím ú. s. č. 111,
byl žalovanému zaslán podnět k prošetření postupu prezidenta IPA – sekce ČR, pana Ing. J.
N. a dalších funkcionářů, na jehož základě došlo k prověřování členů IPA. Podatelé spatřovali
postup výše uvedených pracovníků v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů, neboť jmenovaní pracovníci IPA předali personálnímu odboru Ministerstva
vnitra kazetu se seznamy celé členské základny včetně uvedených rodných čísel a dalších
osobních údajů. Podle uvedeného podání došlo k tomu, že personální odbor Ministerstva
vnitra ČR předal IPA – sekci ČR na kazetě společné seznamy členů IPA se zjištěním jejich
služební příslušnosti k Policii ČR a jiných zaměstnaneckých poměrů v rámci celého resortu
Ministerstva vnitra, kde byli zvlášť rozlišeni členové IPA s řádným a problémovým
členstvím. Tímto jednáním došlo podle názoru podatelů k ohrožení ochrany práv správce
informací (IPA – sekce ČR), a tím k neoprávněné ingerenci státního orgánu do činnosti
nestátní mezinárodní organizace. Podatelé dovozovali, že zmíněný způsob prověřování
členské základny byl proveden v rozporu se zákonem. Požádali o přešetření podnětu a
upozornili na zákonnou lhůtu k vyrozumění o jeho způsobu vyřízení.
Úřad pro ochranu osobních údajů (žalovaný) zahájil dne 19. 11. 2003 správní řízení,
přičemž oznámení o zahájení správního řízení doručil IPA.
Přípisem ze dne 21. 11. 2003 sdělil žalovaný žalobci, že je příslušný k vedení
správního řízení ve věci jednání odůvodňujícího podezření spáchání správního deliktu
podle §46 zákona č. 101/2000 Sb. Dále sdělil, že podle §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.
(dále jen správní řád) není žalobce účastníkem řízení, v předmětném řízení může být
vyslechnut jako svědek.
Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2004, č. j. 10/03/SŘ-1-OSŘ, žalovaný řízení podle §30
správního řádu zastavil, neboť odpadl důvod řízení zahájeného z podnětu správního orgánu.
V odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že účastník řízení (IPA – sekce České republiky)
jako správce osobních údajů, neporušil zákon č. 101/2000 Sb. Především uvedl, že účastník
řízení postupoval při prověřování členské základny sdružení v souladu se stanovami sdružení
a v souladu s rozhodnutím republikového předsednictva IPA – sekce ČR. Ověření dat
o pracovním či služebním poměru, a to ověřením databáze IPA – sekce ČR s evidencí
Ministerstva vnitra zjištěným způsobem a případným potvrzením informací o služebním
(současném i minulém) poměru, bylo v souladu s §5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
osobních údajů, tedy zpracovávat pravdivé a přesvědčivé údaje. Ověřením údajů nemohlo
ani dojít k porušení práv policistů na ochranu soukromého a rodinného života. Uvedené
ověřování údajů o služebním či pracovním poměru členů IPA mělo za cíl eliminovat
neoprávněné vydání průkazů IPA – sekce ČR, tedy vydávání těchto průkazů osobám,
které nebyly či nejsou ve služebním poměru u Policie ČR. Jelikož správní orgán nezjistil
v předmětné věci, že jednání účastníka řízení je v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., řízení
zastavil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce podáním ze dne 3. 2. 2004 odvolání,
v němž se dovolával jednak toho, že byl v tomto řízení jeho účastníkem ve smyslu §14
správního řádu, a dále navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí pro neúplnost skutkového
zjištění a pro nedostatek jeho opory v zákoně.
Poté byl spis předložen správním orgánem I. stupně s odvoláním žalobce předsedovi
Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Dále se ve správním spise nachází zápis z jednání zvláštní komise předsedy Úřadu
pro ochranu osobních údajů ze dne 1. 4. 2004, v němž bylo konstatováno, že žalobce – JUDr.
P., který podnět ke správnímu řízení podal, není účastníkem tohoto řízení. Komise
se dále shodla na závěru, že spisový materiál bude vrácen odboru správního rozhodování
úřadu jako správnímu orgánu I. stupně k rozhodnutí o tom, zda-li je žalobce účastníkem
řízení. Přezkumem nebude meritum věci, ale procesního postavení účastníka.
Rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen správní orgán I. stupně)
ze dne 21. 6. 2004 bylo rozhodnuto tak, že žalobce není účastníkem správního řízení
č. j. 10/03/SŘ-1-OSŘ. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce není účastníkem
řízení podle §14 správního řádu, neboť toto postavení mu nepřiznává ani hmotněprávní vztah
k věci ani zvláštní zákon. Správní řízení bylo totiž s přihlédnutím k vymezení působnosti
zákona č. 101/2000 Sb. vedeno se správcem osobních údajů, nikoliv s fyzickými osobami,
jejichž osobní údaje jsou v jejich evidenci vedeny. Ochrany svých práv se subjekt údajů,
dotčený porušením povinností stanovených zákonem č. 101/2000 Sb., může dovolávat
na základě §21 uvedeného zákona, případně podle ustanovení §13 občanského zákoníku.
Skutečnost, že žalobce Úřadu pro ochranu osobních údajů oznámil své podezření z porušení
povinností ze strany povinné osoby, je tudíž realizací jeho ústavního práva obracet
se na správní orgány s oznámeními, podněty a stížnostmi podle §21 odst. 1 a §20 odst. 1
písm. a) zákona č. 101/2000 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž zejména poukazoval na to,
že předáním osobních údajů z personální evidence Ministerstva vnitra týkající se členů IPA
došlo mj. i k neoprávněnému nakládání s jeho osobními údaji. Připomínal, že správní orgán
je povinen posuzovat podání podle jeho obsahu, přičemž z jeho předchozích podání je zřejmé,
že mj. brojil také proti neoprávněnému nakládání s jeho osobními údaji. Navrhoval,
aby napadené rozhodnutí bylo změněno, případně zrušeno.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2004 bylo odvolání žalobce zamítnuto
a napadené rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí vycházel žalovaný z toho,
že za rozhodující je třeba v této kauze považovat kompetenci úřadu vyplývající z ustanovení
§2 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů s přihlédnutím ke kontextu právního řádu České
republiky. Účastníkem řízení podle zákona o ochraně osobních údajů může být toliko správce
osobních údajů, popř. jejich zpracovatel, jimž zákon o ochraně osobních údajů ukládá
povinnosti při zpracování osobních údajů.
Uvedené rozhodnutí obdržel žalobce dne 5. 10. 2004.
Ve včas podané žalobě poukazoval žalobce na ustanovení §14 správního řádu
a na ustanovení §21 a §29 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Dovozoval,
že tím, že ho správní orgán odmítl uznat za účastníka řízení, ho zkrátil na jeho právech
a porušil zákon o správním řízení. Dále namítal, že žalovaný postupoval nestandardně,
kdy ve věci samé rozhodl již 16. 1. 2004, ale o tom, že ho nepovažuje za účastníka řízení,
rozhodl až 21. 6. 2004. Navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně
byla pro nezákonnost zrušena.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě především zdůrazňoval, že podnět k prošetření
podala právnická osoba, nikoliv žalobce jako fyzická osoba. Účastnického postavení
ve správním řízení by se mohl domáhat oznamovatel – i když žalovaný poukazuje na to,
že oznamovatel je právnická osoba – ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu, pokud by v řízení
bylo jednáno o jeho právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech,
nebo jehož práva, chráněné zájmy nebo povinnosti by mohly být rozhodnutím dotčeny,
anebo pokud by to tvrdil, až do doby, než se prokáže opak. I kdyby měl žalobce postavení
účastníka, v řízení se prokázalo šetřením žalovaného, že zjištěným způsobem předání
osobních údajů z databáze Ministerstva vnitra sekci IPA nedošlo k neoprávněnému nakládání
s osobními údaji tohoto konkrétního žalobce jako člena IPA ze strany Ministerstva vnitra,
ani nebylo shledáno porušení zákona o ochraně osobních údajů, tedy byl prokázán opak
tvrzení žalobce ještě před podáním této žaloby. Ani případně přiznané postavení účastníka
by tak nemohlo vést k jinému závěru, a jeho nepřiznání, pokud by bylo soudem hodnoceno
jako vada řízení, by nemělo na výsledek uvedeného správního řízení podstatný vliv,
který by mohl vést ke změně. Podle názoru žalovaného žalobce nebyl zkrácen na svých
právech. Navrhoval zamítnutí žaloby.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2005, č. j. 8 Ca 255/2004 – 18, návrh
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení citoval ustanovení §46 odst. 1 písm. d) a §70 písm. a) s. ř. s.,
a dále ustanovení §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Konstatoval, že rozhodnutí o tom, že žalobce není
účastníkem řízení, bylo vydáno ve správním řízení vedeném s občanským sdružením I. P. A.
– sekce ČR. Předmětem řízení bylo plnění povinností při zpracování osobních údajů členů
jmenovaného sdružení v souvislosti s vedením jejich evidence, respektive případné porušení
zákona č. 101/2000 Sb. Výsledkem tohoto řízení je eventuelní uložení sankce za popsané
jednání účastníka řízení. Pokud v tomto řízení správní orgán rozhodl o tom, že žalobce nemá
podle §14 odst. 1 správního řádu postavení účastníka řízení, nerozhodl o právech žalobce ve
smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. (pod toto ustanovení by bylo možné podřadit pouze
rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, tj. o porušení zákonné povinnosti účastníků řízení
a uložení sankce). Předmětem žalobou napadeného rozhodnutí nejsou hmotněprávní
subjektivní oprávnění žalobce, nejedná se tak o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s., ač z formálního hlediska náležitosti rozhodnutí splňuje. Na žalobou napadené
rozhodnutí se proto vztahuje kompetenční výluka uvedená v ustanovení §70 písm. a) s. ř. s.
S ohledem na tyto skutečnosti soud návrh podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
odmítl.
Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Nesouhlasil
především s příliš zúženým výkladem ustanovení §65 s. ř. s., který byl v tomto případě použit
v neprospěch žalobce a ve svých důsledcích představuje odmítnutí soudní ochrany.
Poukazoval na to, že podle §65 odst. 1 o. s. ř. (správně s. ř. s.) se může žalobou domáhat
zrušení rozhodnutí každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech přímo či porušením svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se (mj.) závazně určují jeho práva
a povinnosti, zkrácen. Za takovéto rozhodnutí je v souvislostech předmětné věci nutno
považovat i žalobou napadená rozhodnutí o tom, že žalobce není účastníkem řízení.
Tato napadená rozhodnutí totiž pro žalobce nepředstavovala jen jeho zkrácení
na jeho procesních právech účastnit se určitého řízení, ale ve svém důsledku bezprostředně
zkrátila žalobce na jeho hmotných právech, která vyplývají ze zákona o ochraně osobních
údajů. Tím, že byl žalobce jako účastník odmítnut, byla mu současně odepřena i subjektivní
a hmotná práva vyplývající z ustanovení §21 zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních
údajů. Podle stěžovatele je nepřehlédnutelné, že se již ve svých podáních Úřadu na ochranu
osobních údajů domáhal v souladu s těmito svými právy toho, aby Úřad na ochranu osobních
údajů občanskému sdružení IPA – sekce ČR uložil likvidaci těch jeho osobních a služebních
údajů, které byly získány z personální evidence Ministerstva vnitra.
Stěžovatel dále poukázal i na naprostou účelovost tvrzení obsaženého ve vyjádření
žalovaného, které mu bylo doručeno až společně s usnesením, ve kterém je tvrzeno,
že žalobce svá práva opírá pouze o fakt, že byl oznamovatelem. Účelová jsou i další tvrzení
žalovaného, zejména však nelze přijmout argument, že by se stejně nic nezměnilo,
kdyby žalobce byl účastníkem řízení, neboť bylo rozhodnuto, že k neoprávněnému nakládání
s osobními údaji tohoto konkrétního žalobce nedošlo. Taková argumentace zapomíná na to,
že vedle skutečnosti, že takto nebylo rozhodováno o jeho hmotněprávních oprávněních
jako subjektu údajů, nebylo mu ani umožněno, aby svá tvrzení o neoprávněném nakládání
v příslušném správním řízení prokázal.
Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že by se na správní žalobou napadená rozhodnutí
měla vztahovat kompetenční výluka podle §70 písm. a) s. ř. s., neboť tato jsou nejen
po stránce formální rozhodnutími, ale současně rozhodnutími, na základě kterých byl zkrácen
i na svých hmotných právech vyplývajících ze zákona o ochraně osobních údajů. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém dosavadním
stanovisku a zdůraznil, že řízení ve věci na základě uvedeného podnětu řádně proběhlo
a v řízení se prokázalo šetřením žalovaného, že zjištěným způsobem předání osobních údajů
z databáze Ministerstva vnitra sekci IPA nedošlo k neoprávněnému nakládání s osobními
údaji (a to se týká pochopitelně i stěžovatele jako člena IPA) ze strany Ministerstva vnitra,
ani nebylo shledáno porušení zákona o ochraně osobních údajů, tedy prokázal se opak tvrzení
žalobce, nyní stěžovatele. Podle názoru žalovaného se stěžovatel nemůže domáhat postavení
účastníka pravomocně zastaveného řízení, navíc když žádost podle §21 zákona
jím prokazatelně v probíhajícím řízení nebyla podána. Žalovaný v souladu s názorem
Městského soudu v Praze považuje také své žalobou napadené rozhodnutí za rozhodnutí,
které není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Navrhoval, aby kasační stížnost byla
zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze vázán
rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti ve smyslu §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím je usnesení krajského soudu
(zde Městského soudu v Praze), přichází v úvahu kasační důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. e), který stěžovatel rovněž v kasační stížnosti uplatnil.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V posuzované věci se v napadeném usnesení soud postavil na stanovisko,
že rozhodnutí o tom, že žalobce není podle ustanovení §14 správního řádu účastníkem řízení
vedeného Úřadem pro ochranu osobních údajů pod sp. zn. 10/03/SŘ-1-OSŘ, není
rozhodnutím ve smyslu §70a s. ř. s. Svůj názor odůvodnil tím, že takovým rozhodnutím
nerozhodl správní orgán o právech žalobce ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a že předmětem
žalobou napadeného rozhodnutí nejsou hmotněprávní subjektivní oprávnění žalobce.
Podle názoru soudu by pod ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. bylo možno podřadit pouze
rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, tj. o porušení zákonné povinnosti účastníků řízení
a uložení sankce.
S tímto názorem soudu nelze souhlasit, a to již z toho důvodu, že pokud by bylo
z přezkoumání soudem vyloučeno rozhodnutí o tom, zda je někdo účastník správního řízení,
či nikoliv, pak by to mohlo ve svých důsledcích znamenat, že osoba, o níž by bylo vysloveno,
že účastníkem správního řízení není, by se nikdy nemohla dostat do řízení o věci samé,
což zřejmě připustit nelze.
Podle databáze judikatury Nejvyššího správního soudu – podle usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č. j. 5 A 7/98 – 13, publikovaného pod č. 457/1999 SJS.,
rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že někdo je nebo není účastníkem správního řízení,
je rozhodnutím procesní povahy, z přezkoumání soudem vyloučeným [§248 odst. 2 písm. e)
o. s. ř.]. Soud řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí zastaví podle §250d odst. 3 o. s. ř.
Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č. j. 5 A 27/96 – 26,
námitku toho, kdo tvrdí, že byl jako účastník řízení pominut, uplatněnou poprvé až v podaném
odvolání (rozkladu), je nutno řešit v rámci samotného řízení o odvolání nebo rozkladu (§59
a násl. správního řádu, resp. postupem podle §57 odst. 1 správního řádu). V této fázi řízení
není již místo pro řešení této otázky samostatným procesním rozhodnutím o ní.
Podle komentáře soudního řádu správního (vydaného C. H. Beck – Marie Součková,
Petr Lavický, Sylva Šiškeová) k §70 s. ř. s. bod 45 je uvedeno – rozhodnutí správního orgánu
o tom, že určitá osoba není účastníkem správního řízení, není vyloučeno z přezkoumání
soudem (red.: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. 5 A 88/97,
publikované pod č. SJS 419/1999, naproti tomu považovalo rozhodnutí správního orgánu,
že určitá osoba není účastníkem správního řízení, za vyloučené ze soudního přezkumu
z důvodu jeho procesní povahy. Novela §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. provedená zákonem
č. 30/2000 Sb. však tuto kompetenční výluku zrušila a nepřevzal ji ani soudní řád správní.
Rozhodnutí procesní povahy – s výjimkou rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení správního
řízení, a rozhodnutí předběžných (tj. předběžných ve vztahu ke konečnému správnímu
rozhodnutí) – tak bezevší pochybnosti přezkoumatelná jsou.
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li
tento nebo zvláštní zákon jinak. Z dikce citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že soudnímu
přezkumu podléhají všechna rozhodnutí, jimiž se zasahuje do právní sféry žalobce,
pokud není dána výslovná kompetenční výluka.
Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu nemůže ztotožnit s argumentací Městského
soudu v Praze, obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení, a založenou do značné míry
na úvaze, že pokud nejsou zasažena práva žalobce vyplývající z práva hmotného, nejedná
se o rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, a nepodléhají proto ani soudnímu přezkumu.
Tato argumentace totiž v podstatě přenáší do interpretace stávající zákonné úpravy úpravu
dřívější, obsaženou v občanském soudním řádu ve znění do nabytí účinnosti novely
provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Podle tehdy platného ustanovení §248 odst. 2 písm. e)
o. s. ř. totiž soudnímu přezkumu nepodléhala – mj. – rozhodnutí procesní povahy.
Jak však k tomu již judikoval Ústavní soud ČR (např. nález sp. zn. II. ÚS 419/01)
„pokud zákonodárce zcela jasně celou skupinu tzv. procesních rozhodnutí podrobil zákonem
č. 30/2000 Sb. opětovně soudnímu přezkumu, nelze jeho vůli ignorovat cestou extenzivního
výkladu, v jehož důsledku by rozhodnutí dříve výslovně považovaná za rozhodnutí procesní
povahy, byla opětovně vyloučena ze soudního přezkumu s odvoláním na skutečnost,
že nezasahují do práv účastníka, která vyplývají z práva hmotného“. V daném případě
je nutno konstatovat, že dikce ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. je ve sledovaném směru obdobná
dikci ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. ve znění po nabytí účinnosti novely provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. Nejvyšší správní soud proto neshledal žádný racionální důvod,
pro který by se interpretace ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. měla odchylovat od interpretace
ustanovení §244 o. s. ř., a to i z toho důvodu, že při dvojím možném způsobu interpretace
zákonné procesní úpravy je nutno preferovat takovou, která umožňuje účastníkovi řízení
domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 8. 2004, č. j. 2 Afs 33/2004 – 88).
Ostatně lze polemizovat s názorem soudu, že rozhodnutí o tom, zda je či není někdo
účastníkem řízení, je rozhodnutím, které nezasáhlo do hmotněprávního subjektivního
oprávnění. V tomto směru je třeba souhlasit s názorem stěžovatele vyjádřeným v kasační
stížnosti, že takové rozhodnutí mohlo zkrátit stěžovatele na jeho hmotných právech,
která vyplývají ze zákona o ochraně osobních údajů, a tím, že byl jako účastník odmítnut,
mohla mu být současně odepřena jeho subjektivní hmotná práva vyplývající z tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s vyjádřením žalovaného ke kasační
stížnosti, neboť to byl právě žalovaný, který postupoval poměrně nestandardním
způsobem, kdy nerozhodl o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 16. 1. 2004,
č. j. 10/03/SŘ-01-OSŘ, a věc postoupil zpět správnímu orgánu I. stupně s tím, aby nejprve
rozhodl o tom, zda je či není žalobce účastníkem řízení. Nutno tedy vycházet z toho,
že žalobce se dovolával účastenství v tomto správním řízení v jím podaném odvolání,
tedy v průběhu správního řízení.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná
pro naplnění důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení,
v němž je podle §110 odst. 3 s. ř. s. soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu, což ve svých důsledcích znamená, že napadené rozhodnutí žalovaného na základě
žaloby stěžovatele přezkoumá.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu