ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.162.2005
sp. zn. 4 Azs 162/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: V. S.,
zast. JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou, se sídlem Liberec, Tovaryšský vrch 1358/3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č. j. 55 Az 853/2003 -
20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č. j. 55 Az 853/2003 – 20,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
ze dne 1. 10. 2003, č. j. OAM-3739/VL-11-ZA07-2003. Tímto rozhodnutím bylo vysloveno,
že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2,
a podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a že se na stěžovatele
se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
v níž namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), a dále porušení §12 a §91 zákona o azylu. Pokud šlo
o skutkové důvody, odkázal na svoji žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál u žalovaného správního orgánu ve stěžovatelově věci. Požadoval,
aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému správnímu orgánu vrácena
k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku Krajský soud v Brně dospěl, obdobně jako žalovaný správní
orgán, k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu); důvodem odchodu z vlasti byly ekonomické důvody a potíže s rodiči
manželky, kteří jsou členy sekty Svědků Jehovových, a důvodem podání žádosti o azyl byla
snaha legalizace pobytu v České republice, neboť mu bylo uloženo správní vyhoštění.
Krajský soud v Brně přitom neshledal žádné pochybení správního orgánu. Na základě výše
uvedeného pak Krajský soud v Brně uzavřel, že neshledal naplnění žádného žalobního bodu
a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl; ve věci rozhodoval, s odkazem na §51 odst. 1 s. ř. s.,
bez jednání.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že v řízení o žalobě byla porušena jeho
zákonná práva, jelikož mu nebyla umožněna účast v tomto řízení. Stěžovatel si není vědom,
že by před převzetím rozsudku převzal nějaké písemnosti od Krajského soudu v Brně,
a pokud se tak stalo, byly v českém jazyce, kterému žalobce nerozumí a takový text nepřečte.
Vzhledem k tomu, že mu nebylo poskytnuto zákonné poučení v jeho mateřském jazyce,
krajský soud nedostál své povinnosti stanovené v §36 s. ř. s. a vůči němu nepostupoval
v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rozhodnutí krajského
soudu považuje za nepřezkoumatelné z důvodu vady řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a žádá, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti obecné vyjádření, ve kterém uvedl,
že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy; odkázal na správní spis. Závěrem uvedl, že vzhledem k tomu, že kasační stížnost
směřuje do rozsudku soudu, který považuje za nepřezkoumatelný, správní orgán ponechává
posouzení věci na rozhodnutí soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Ze spisu vyplývá, že napadaný rozsudek Krajského soudu v Brně byl stěžovateli
doručen dne 5. 1. 2005 a kasační stížnost podal stěžovatel osobně dne 14. 1. 2005,
tzn. v zákonem stanovené lhůtě.
Nejvyšší správní soud zvážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze
v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost podle názoru Krajského soudu v Brně neobsahovala veškeré
náležitosti, které zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) pro kasační stížnost vyžaduje, zejména neobsahovala odůvodnění návrhu
na přiznání odkladného účinku a správné označení rozhodnutí, proti kterému směřuje kasační
stížnost, proto Krajský soud v Brně vyzval stěžovatele (jeho právní zástupkyni) v souladu
s ustanovením §106 s. ř. s. usnesením ze dne 14. 1. 2005, č. j. 55 Az 853/2003 – 29,
k doplnění kasační stížnosti a stanovil k nápravě lhůtu jednoho měsíce od dne doručení tohoto
usnesení. V usnesení stěžovatele (právní zástupkyni) současně správně poučil
o tom, že nebude-li kasační stížnost ve stanovené lhůtě doplněna, bude odmítnuta.
Ze spisu vyplývá, že označené usnesení Krajského soudu v Brně bylo stěžovateli
(právní zástupkyni) doručeno dne 25. 1. 2005 a stejně tak ze spisu vyplývá, že označené vady
ve stanovené lhůtě, ostatně ani později, odstraněny nebyly.
Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání
obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů
ji stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelem podaná kasační stížnost netrpí
takovými vadami, aby ji nebylo možno meritorně projednat. Výzvu krajského soudu
k doplnění kasační stížnosti s poučením o možném odmítnutí podání v případě jejímu
nevyhovění proto pokládá Nejvyšší správní soud za nadbytečnou. Výzvu krajského soudu
k doplnění kasační stížnosti s poučením o možném odmítnutí podání v případě jejímu
nevyhovění proto pokládá Nejvyšší správní soud za nadbytečnou. Kasační stížnost obsahuje
jak označení rozsudku, proti kterému směřuje, tak vymezení důvodu, pro který stěžovatel
rozsudek napadá. Tento důvod stěžovatel specifikuje tak, že mu nebyla umožněna účast
v tomto řízení, stěžovatel si není vědom, že by před převzetím rozsudku převzal nějaké
písemnosti od Krajského soudu v Brně, a pokud se tak stalo, byly v českém jazyce,
kterému žalobce nerozumí a takový text nepřečte. Vzhledem k tomu, že mu nebylo
poskytnuto zákonné poučení v jeho mateřském jazyce, krajský soud nedostál své povinnosti
stanovené v §36 s. ř. s. a vůči němu nepostupoval v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu považuje, s odkazem
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za nepřezkoumatelné z důvodu vady řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud za této za této situace považuje za možné, ale současně
také za nutné, kasační stížností napadený rozsudek přezkoumat právě v rozsahu uplatněného
kasačního důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a posoudit námitky absence výzvy
stěžovateli k vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, či výzvy v jazyce
kterému stěžovatel nerozumí, tj. nesplnění podmínek pro rozhodnutí věci bez jednání.
Pokud by tato námitka byla shledána důvodnou, pak již jen toto konstatování musí vést
ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť odnětí možnosti jednat před soudem
by představovalo vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
Pravidla, za jakých podmínek s „umožňuje účast v řízení o žalobě“, upravuje §51
s. ř. s. odst. 1, který vymezuje režim „rozhodování bez nařízení jednání“. Toto ustanovení
stanoví, že „Soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník
do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci;
o tom musí být ve výzvě poučen.“
V odůvodnění napadeného rozsudku krajského soud u je uvedeno, že o žalobě soud
rozhodl, aniž nařizoval jednání, při splnění podmínek vyplývajících z ustanovení §51 odst. 1
s. ř. s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
Z obsahu spisu přitom Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Brně výzvu
k vyjádření, zda navrhuje věc rozhodnout bez nařízení jednání zaslal žalovanému, údaj
o tom, že by takovou výzvu soud zaslal také žalobci, ve spisu obsažen není. Naopak ze spisu
vyplývá, že v souvislosti s předmětnou výzvou žalovanému, která se ještě týkala vyjádření
k žalobě, předložení správních spisů a vyjádření stran příp. podjatosti soudců, kteří měli
ve věci rozhodovat, bylo stěžovateli a jeho zástupci zasíláno toliko poučení stran případné
podjatosti soudců, kteří měli ve věci rozhodovat. Z uvedeného Nejvyšší správní soud
dovozuje, že stěžovateli výzva krajského soudu k vyjádření, zda navrhuje věc rozhodnout
bez nařízení jednání, vůbec zaslána nebyla.
Za dané situace Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatele, že mu nebyla
umožněna účast v řízení před Krajským soudem v Brně za důvodnou. Nejvyšším správním
soudem zjištěný stav z obsahu spisu odpovídá stěžovatelovu tvrzení, že „si není vědom,
že by před převzetím rozsudku převzal nějaké písemnosti od Krajského soudu v Brně“.
Za tohoto stavu věci se již Nejvyšší správní soud dále nezabýval námitkou stěžovatele,
že „pokud se tak stalo, pak písemnosti byly v českém jazyce, kterému žalobce nerozumí
a takový text nepřečte“, tedy námitkou, že se stěžovatelem měl soud komunikovat v jazyce,
kterému stěžovatel rozumí, neboť posouzení této námitky nebylo pro rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu potřebné.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že bylo-li Krajským soudem v Brně ve věci
rozhodnuto, aniž by stěžovateli byla dána možnost jednat před soudem, nelze takový proces
v situaci, kdy nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení
jednání, shledávat spravedlivým. Účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci
v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci, jak je mu garantováno článkem 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K takovému závěru Nejvyšší správní soud dospívá
i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu, přičemž poukazuje například
na jeho nález sp. zn. I. ÚS 57/94 ze dne 2. 2. 1995 nebo sp. zn. IV. ÚS 97/94 ze dne
20. 2. 1995, v nichž judikované názory lze v obecné rovině beze zbytku aplikovat i na právní
věc projednávanou a rozhodovanou podle právního stavu účinného po 1. 1. 2003.
Rozhodnutí věci bez nařízení jednání za situace, kdy výzva k vyslovení souhlasu
s takovým postupem podle §51 s. ř. s. nebyla stěžovateli doručena, představuje vadu řízení,
jež se dotýká samotné zákonnosti nyní napadeného rozsudku.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je v tomto ohledu důvodná, a proto rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu