ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.185.2005
sp. zn. 4 Azs 185/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Y.,
zast. JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 39, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
26. 11. 2004, č. j. 9 Az 214/2003 – 37, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2003, č. j. OAM-2822/VL-10-P05-2000 rozhodl žalovaný
tak, že žalobci se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
o udělení azylu ze strany žalobce je jeho obava z uvěznění v zemi původu, neboť porušil
zákon o státní bezpečnosti.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl, že výrok
rozhodnutí správního orgánu napadá v celém jeho rozsahu, protože správní orgán nesprávně
posoudil skutkový stav věci a vydal rozhodnutí, které žalobce považuje s ohledem
na příslušná ustanovení azylového zákona, uvedená ve výroku rozhodnutí, za nesprávné.
K odůvodnění žaloby uvedl, že je ve své zemi pronásledován, v ČR žádá o ochranu,
ale žalovaný mu ji poskytnout nechce. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, č. j. 9 Az 214/2003 – 37
byla žaloba odmítnuta. V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že žaloba žádné
konkrétní žalobní body neobsahovala a že žalobce žalobu v zákonem stanovené patnáctidenní
lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnil. Soudu nepřísluší, aby v případě,
kdy žalobce žalobní body neuvede, popř. je neuvede dostatečně přesně či konkrétně,
tyto žalobní body za žalobce vyhledával či domýšlel. Pokud žaloba žádný žalobní bod
neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání
žaloby, jak to plyne z ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Není přitom dána zákonná povinnost soudu v těchto případech
vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční
a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40,
publ. pod č. 113 ve Sb.NSS 2/2004). Městský soud dále konstatoval, že žaloba neobsahující
žádný žalobní bod je ve lhůtě pro podání žaloby odstranitelným nedostatkem podmínky
řízení. Marným uplynutím lhůty k podání žaloby, ve které jedině mohl žalobce žalobu
o chybějící náležitosti doplnit, se absence žalobních bodů stala neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, bránícím pokračování v řízení o této žalobě.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §102 s. ř. s. Namítal především
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby a dále, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1
a §46 správního řádu, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy,
které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně. Dále se stěžovatel dovolává názoru v Příručce postupům a kriteriím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě,
kde je v čl. 53 uvedeno: „Může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama
o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou
v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty
v zemi původu). V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu
vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti
pronásledování na kumulativním základě. Dále upozorňuje na čl. 43 Příručky: „…Tyto úvahy
(opodstatněné obavy z pronásledování) se nemusejí nutně zakládat na vlastních osobních
zkušenostech žadatele. To, co se stalo např. jeho přátelům a dalším členům stejné rasové
nebo společenské skupiny, může klidně ukazovat, že jeho obavy v tom smyslu,
že se sám dříve nebo později stane obětí, jsou opodstatněné. Relevantní jsou zákony země
původu a zejména jejich aplikace.“ Vzhledem k uvedenému se stěžovatel obrací na Nejvyšší
správní soud v Brně a navrhuje, aby tento ve smyslu §107 s. ř. s. přiznal odkladný účinek
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Městského soudu
v Praze zruší a věc mu vrací k dalšímu projednání. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel
zopakoval důvody, pro které žádal o udělení azylu na území ČR a které uvedl ve správním
řízení. Namítal především, že na Ukrajině sloužil jako voják základní vojenské služby
u vojenské bezpečnosti a obával se, že bude nucen toto povolání vykonávat i nadále,
neboť mu bylo vyhrožováno, že jinou práci nesežene a nebude moci vycestovat ze země.
Ze strachu a z nemožnosti svobodně žít a pracovat odešel v květnu 1998 do Čech,
neboť situaci v zemi původu pokládal za omezení své „rozhodovací“ svobody. Dovozoval,
že splňuje podmínky pro udělení politického azylu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný dále uvedl,
že důvody uváděné stěžovatelem pro udělení azylu nelze podřadit pod zákonné důvody
pro udělení azylu podle zákona o azylu. Právní úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, jehož institutů měl
stěžovatel možnost využít. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku Městského soudu v Praze režimem pobytu za účelem
strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem
strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že usnesení soudu o odmítnutí žaloby může být účelně
přezkoumáno pouze z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, přistoupil
Nejvyšší správní soud k posouzení námitek obsažených v kasační stížnosti stěžovatele
z hlediska tohoto ustanovení, podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žaloba podaná stěžovatelem dne
9. 10. 2003 obsahovala pouze, že výrok rozhodnutí správního orgánu je napadán v celém
jeho rozsahu, protože správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav věci a vydal
rozhodnutí, které stěžovatel považuje s ohledem na příslušná ustanovení azylového zákona,
uvedená ve výroku rozhodnutí, za nesprávné. K odůvodnění stěžovatel uvedl pouze, že žádá
v ČR o ochranu; je ve své zemi pronásledován.
Ustanovení §65 odst. s. ř. s. umožňuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Obsahové náležitosti
předpokládané žaloby jsou upraveny jednak obecně ustanovením §37 odst. 2 s. ř. s.,
určujícím formu podání, a odst. 3 téhož ustanovení, podle kterého z každého podání musí být
zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno
a datováno, a jednak §71 odst. 1 s. ř. s., kdy žaloba kromě uvedených obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného
oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení
výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést a konečně
návrh výroku rozsudku. Ze žalobních bodů, jejichž nedostatek byl důvodem pro odmítnutí
stěžovatelovy žaloby, přitom musí být zřejmé důvody žalobcova přesvědčení, že napadené
správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter
předpisu právního, a toto jeho tvrzení musí být náležitě odůvodněno. Chybí-li odůvodnění,
nejedná se o žalobní body vůbec.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce kdykoli za řízení žalobní body omezit;
rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Dané ustanovení je samozřejmě nutné aplikovat
jak na situaci, kdy žaloba obsahuje alespoň jeden žalobní důvod a žalobce chce svoji žalobu
rozšířit o další žalobní body, tak na situaci, kdy žaloba neobsahuje ani jeden žalobní bod,
jak je tomu v posuzovaném případě.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu podat ve lhůtě 15-ti dnů ode dne doručení rozhodnutí. Napadené rozhodnutí
žalovaného bylo stěžovateli doručeno 8. 10. 2003. Od tohoto dne počala běžet patnáctidenní
lhůta jak pro podání žaloby, tak i pro její případné pozměnění nebo doplnění. Žaloba byla
městskému soudu doručena 9. 10. 2003 a žalobce ji již nedoplnil. Žaloba samotná žádné
žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neobsahovala.
Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou
splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu
nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat. O takový případ jde i v projednávané věci,
a proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Městský soud v Praze napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
když žalobu stěžovatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud pokládá v této souvislosti za potřebné uvést, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze mohl přezkoumat jen z hlediska stěžovatelem obecně
vznesené kasační námitky o nezákonnosti postupu, jímž soud žalobu odmítl. Ostatními
námitkami, ať již vyjádřenými v kasační stížnosti ze dne 4. 1. 2005 či v jejím doplnění
ze dne 14. 4. 2005, které se týkaly věci samé, tj. důvodů, z nichž stěžovatel dovozoval
oprávněnost své žádosti na udělení azylu, se zabývat nemohl, neboť se nevztahovaly k tomu,
o čem Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, tj. k otázce odmítnutí žaloby
pro absenci žalobních bodů, (především absenci jakýchkoli skutkových tvrzení). Kasační
námitky musí totiž korespondovat s tím, o čem a jakým způsobem rozhodl soud v napadeném
rozhodnutí.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu