ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.201.2005
sp. zn. 4 Azs 201/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: G.
F., zastoupené JUDr. Alenou Mrlinovou, advokátkou, se sídlem Ostrava - Zábřeh,
Výškovická 122, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004, č.
j. 59 Az 77/2004 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2004,
č. j. OAM-875/VL-07-08-2004 byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). V odůvodnění
rozhodnutí správní orgán uvedl, že na základě výpovědi žadatelky bylo zjištěno, že naposledy
vstoupila na území České republiky dne 3. 12. 2003 a prokázala se cestovním dokladem
Ukrajiny a turistickým vízem na 15 dnů. Po ukončení platnosti víza zde pobývala nadále
nelegálně, přičemž žádným způsobem si pobyt v České republice neupravila. Dne 25. 2. 2004
jí bylo uděleno správní vyhoštění na dobu 3 let za nelegální pobyt na území České republiky.
Z výpovědi žadatelky vyplynulo, že ačkoliv do doby, než jí bylo uděleno rozhodnutí
o správním vyhoštění, měla možnost na území České republiky se svobodně pohybovat
a tudíž i vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů, této možnosti nevyužila a žádost
o udělení azylu podala až poté, co byla potrestána za porušení předpisů o pobytu cizinců
na území České republiky. Tím došlo k naplnění důvodu uvedeného v ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu, pro který lze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, v níž napadla rozhodnutí
žalovaného v celém rozsahu výroku. Namítala, že správní orgán v předchozím řízení
o udělení azylu porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a 46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, kde je stanovena povinnost správního orgánu přesně a úplně zjistit
skutečný stav věci. Tato povinnost v jejím případě splněna nebyla a učiněná zjištěná přitom
nepostačovala k správnému posouzení věci. Dále mu vytýkala, že důkazy, které si správní
orgán opatřil pro své rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo k porušení §32 odst. 1 a §34
odst. 1 správního řádu, neboť správní orgán nemohl správně usuzovat na skutkové a právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Provedené důkazy posléze zhodnotil
nesprávně, čímž porušil rovněž §34 odst. 5 správního řádu. Žalobkyně navrhovala,
aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena tomuto orgánu k dalšímu
projednání. Současně žádala o ustanovení zástupce.
Krajský soud v Ostravě napadaným rozsudkem ze dne 22. 12. 2004
č. j. 59 Az 77/2004 - 27 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Soudem ustanovené advokátce JUDr. Aleně Mrlinové určil odměnu
za zastupování ve výši 1075 Kč a konečně pak rozhodl, že Česká republika nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu
a především z výpovědi samotné žalobkyně. V podrobném odůvodnění napadeného rozsudku
uvedl, že provedené dokazování jednoznačně svědčí o závěru, že žalobkyně neopustila
Ukrajinu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství nebo politického
přesvědčení, tedy z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Výslovně uvedla, že se v zemi
původu obává jednání soukromých osob, zejména bývalého zaměstnavatele,
který na ni pod hrozbou násilí vymáhá dluh. Bezpečně z provedeného dokazování
také vyplynulo, že žalobkyně měla možnost požádat o udělení azylu bezprostředně poté,
co skončila platnost jejího víza a nikoliv až v souvislosti s vydáním rozhodnutí o vyhoštění.
Správní orgán měl tedy dostatek podkladů k tomu, aby z důvodu uvedeného v §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu mohl její žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou, aniž by přitom
porušil procesní předpisy správního řádu, jejichž porušení mu žalobkyně vytýkala. Krajský
soud konstatoval, že žalobkyně nebyla zkrácena na svých právech rozhodnutím správního
orgánu ani jeho postupem a žalobu proto jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Vyslovila názor, že krajský soud a stejně tak žalovaný
nesprávným způsobem – v rozporu s platným právním řádem – posoudili právní otázku,
a sice, zda je možno na případ žalobkyně vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu, tedy že žádost o udělení azylu podala jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění
nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny. Vyslovila obavu, že by ve své vlasti mohla být
vystavena pronásledování z politických důvodů, které obsahuje ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského
soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž žádala, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek, neboť v tomto případě by po vyhoštění ztratila kasační stížnost
smysl.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl toliko, že se vzhledem k jejímu
obsahu nebude k věci vyjadřovat a odkázal na správní spis. K přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti neshledal důvody, a proto návrh na jeho přiznání nepodporoval.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
skutečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestního činu soudce.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala žádost
o udělení azylu dne 4. 3. 2004, v níž uvedla, že Ukrajinu opustila dne 3. 12. 2003, protože
měla strach o svůj život. Od července do září 2003 pracovala u soukromníka jako prodavačka
spolu se svou sestřenicí, majitel prodejny však zjistil finanční schodek ve výši 5.000 USD
a dožadoval se uhrazení této částky. Vyhrožoval jim, že je v noci vyhledá a bude s nimi
nakládat podle své vůle. V září 2003 se proto rozhodla odcestovat do Polska, avšak ani
po jejím návratu výhružky ze strany majitele prodejny neustaly, přestože jak ona, tak její
sestřenice se mu snažily vysvětlit, že se v této věci necítí vinny. Proto se znovu rozhodla
vycestovat ze země a volila Českou republiku. Nepokoušela se zde žádný způsobem upravit
si pobyt, neboť k tomu neměla dostatek finančních prostředků. Pracovala bez patřičného
pracovního povolení a dne 25. 2. 2004 byla v České Brodě zadržena příslušníky Policie
a za nelegální pobyt na území České republiky jí bylo uděleno správní vyhoštění na dobu tří
let. Připustila, že ji žádné okolnosti nebránily požádat o azyl již v době dřívější, jen o této
možnosti nevěděla. Rovněž vyslovila přání legalizovat si pobyt v České republice, aby zde
mohla i nadále pobývat a v budoucnu zde žít i se svými dětmi. V případě návratu na Ukrajinu
se obává dalšího možného jednání majitele prodejny i dalších osob, které po ní požadovaly
finanční prostředky. Uvedla rovněž, že problémy se státními orgány na Ukrajině neměla.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o jeho udělení s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl
požádat o udělení azylu dříve.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané,
že stěžovatelka od svého příjezdu dne 3. 12. 2003 se legálně zdržovala na území zdejší
republiky jen po dobu 15-ti dnů avšak od té doby již bez platných dokladů. O azyl požádala
až poté, co byla zadržena Policií ČR jako cizinka bez platných dokladů a obdržela rozhodnutí
o správním vyhoštění na dobu tří let. Nutno tedy konstatovat, že zjištěný skutkový stav
byl jak žalovaným, tak následně krajským soudem správně podřazen pod dikci ustanovení
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť je nepochybné, že žádost o udělení azylu podala
stěžovatelka s cílem vyhnout se již vydanému rozhodnutí o vyhoštění. Přitom je třeba sdílet
názor jak žalovaného, tak i krajského soudu, že v mezidobí měla dostatek času a možností
vejít v kontakt se zástupci státních orgánů ČR a že v podání žádosti o azyl ji v uvedené době
nebránily žádné objektivní okolnosti. Sama uvedla, že se po území České republiky volně
pohybovala a pracovala zde. Domnívá-li se stěžovatelka, že zjištěný skutkový stav mohl vést
k jinému závěru, než jaký byl vysloven žalovaným, a posléze i krajským soudem, není možno
s jejím názorem souhlasit. Stěžovatelka především v kasační stížnosti namítá, že u ní byl dán
důvod k udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, neboť má obavu, že by ve své
vlasti byla vystavena pronásledování z politických důvodů. Takové tvrzení však je třeba
pokládat za účelové, neboť v řízení před správním orgánem ani v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu nic takového netvrdila a ostatně ani v kasační stížnosti neuvádí pro jaké
politické důvody by tvrzenému pronásledování byla vystavena. Sama přitom v žádosti o azyl
i v protokolu k důvodům o udělení azylu vypověděla, že kromě problémů se soukromými
osobami neměla na Ukrajině žádné další problémy, zejména neměla problémy se státními
orgány. Především je však nutno zdůraznit, že její tvrzení o pronásledování z politických
důvodů je tvrzením zcela novým a v tomto směru jde tudíž o kasační stížnost nepřípustnou
ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než ty, které stěžovatel uplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že jakkoli není v zákoně o azylu
stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení státní hranice potřeba požádat o azyl, podání
žádosti po uplynutí tří měsíců po vstupu do ČR nasvědčuje tomu, že o azyl požádala
stěžovatelka skutečně až ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice a vyhnout
se hrozícímu správnímu vyhoštění. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne
21.8.2003 sp. zn. 2 Azs 5/2003, uvedl, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických
práv a svobod ve své vlastní zemi, má o azyl požádat vždy již v první zemi a při první
příležitosti, v níž má reálnou možnost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována
jeho základní práva a svobody. Z této logiky také vyplývá, že má takový cizinec požádat
o azyl neprodleně poté, co má k tomu příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového. V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl s časovým odstupem
po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana formolu azylu udělena, může tato
skutečnost cizince z poskytnutí azylu vyloučit, podobně jako žádost v jiné bezpečné zemi.
Tuto logiku ostatně sleduje i ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Jinak řečeno,
pokud cizinec požádá o azyl proto, že mu hrozí správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, aniž by muselo být zkoumáno, zda jsou v jeho případě dány důvody
podle §12 zákona o azylu, pokud je vůbec tvrdí. Žalovaný mohl tedy stěžovatelčinu žádost
o azyl zamítnout jako zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právní otázky soudem nepovažuje
za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelkou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Pokud se stěžovatelka dovolávala též důvodů kasační stížnosti na něž pamatuje
ust. §103 odst. 1 písm. b) a písm. c) s. ř. s., nutno konstatovat, že z její kasační stížnosti nelze
zjistit, v čem by nezákonnost spočívající v porušení těchto ustanovení měla spočívat, takže
k tomuto odkazu nebylo možno vůbec přihlédnout.
Dovolává-li se stěžovatelka důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a krajskému soudu vytýká, že nepřezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu
z hlediska dodržení procesních předpisů řízení, které vydání napadeného rozhodnutí
předcházelo, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud taková pochybení v postupu krajského
soudu neshledal. Naopak, krajský soud v obsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku
se zabýval každým namítaným porušením správního řádu uvedeným žalobcem v podané
žalobě. Namítá-li stěžovatelka, že se žalovaný dopustil porušení správního řádu minimálně
tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci a jeho rozhodnutí neodpovídá
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, aniž by konkrétně sdělil, z jakých důvodů
tyto námitky uvádí, nelze se k těmto námitkám blíže vyjádřit. Nebylo tedy možno dovodit,
jak uvádí stěžovatelka, že řízení před správním orgánem trpí vadou, kterou nelze odstranit.
Uvedený důvod uplatněný stěžovatelkou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není podle
názoru Nejvyššího správního soudu dán, neboť nebylo zjištěno, že by rozsudek soudu byl
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů a nebyla zjištěna ani jiná
vada v řízení před soudem, který by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde se o kasační
stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věta
první za použití §120 s. ř. s., tak žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu,
neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti stěžovatelky žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu