ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.208.2005
sp. zn. 4 Azs 208/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: N.
O., právně zast. Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 12,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
28. 2. 2005, č. j. 36 Az 78/2004 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Odměna zástupce stěžovatelky Mgr. Ondřeje Adametze, advokáta, se u r č u j e
částkou 2150 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 3. 2004, č. j. OAM-78/VL-10-03-2004, bylo
rozhodnuto tak, že se žalobkyni (dále jen „stěžovatelce“) neuděluje azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný
dospěl k závěru, že účastnice řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo
možno učinit závěr, že vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod,
či se jiným způsobem politicky angažovala, a že by tudíž byla pronásledována za uplatňování
práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu v platném znění. Rovněž neshledal
žádné souvislosti s důvody pro udělení azylu, tedy, že by potíže stěžovatelky související
s obavou z možného negativního pohledu místních obyvatel ohledně jejího těhotenství
s rozvedeným mužem, byly způsobeny její rasou, národností, náboženstvím, příslušností
k určité sociální skupině, či pro politické přesvědčení ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Uzavřel rovněž, že ani legalizace pobytu na území ČR nemůže být důvodem pro mezinárodní
ochranu formou azylu a poukázal na možnost využití institutu, který zahrnuje zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Správní orgán neshledal ani podmínky
pro možnost udělení azylu podle §13 odst. 1 zákona o azylu či §14 téhož zákona (tzv. azylu
humanitárního). Neshledal rovněž, že by stěžovatelka náležela k osobám ohroženým
skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 výše uvedeného zákona.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatelka namítala
porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád) a dále porušení §12 a §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka vyslovila názor, že napadené rozhodnutí ji nepřesvědčilo o své správnosti
a o správnosti postupu správního orgánu, když žalovaný se nevypořádal se všemi
provedenými důkazy podle §12 zákona o azylu, ani s posouzením podmínek pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Namítala, že potíže, kterým byla nucena
ve své vlasti čelit, a kterých se v případě návratu obává, lze považovat za pronásledování.
Byla ohrožována bývalou manželkou svého přítele, napadena neznámými muži,
zjevně na její (bývalé manželky) objednávku. Kvůli tomu byla stěžovatelka hospitalizována
a bylo ohroženo dítě, které se svým přítelem očekávala. Pro nedostatek důkazů policie
vyšetřování tohoto napadení uzavřela. Pokud před policií vyslovila domněnku, že v pozadí je
bývalá manželka jejího přítele, policie se odmítla věcí zabývat s tím, že jde o rodinné
záležitosti. V další části žaloby pak stěžovatelka poukázala na definici pronásledování
uvedené v Příručce UNHCR z ledna 1992, směrnici UNHCR ze dne 7. 5. 2002, judikaturu
soudů v jednotlivých státech a na existenci sociálních skupin z hlediska pohlaví. Připomněla,
že právě v jejím případě jde o pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině,
neboť je ve své vlasti vystavena násilí. Požadovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Brně, obdobně jako žalovaný správní
orgán k závěru, že žalobkyně nebyla pronásledována ve smyslu §12 zákona o azylu. Jednání
soukromých osob oznámila příslušným orgánům, které je vyšetřovaly, pro nedostatek důkazů
odložily a dalších prostředků ochrany ze strany státu žalobkyně nevyužila a ze země
odcestovala. Nelze tedy konstatovat, že stát v jejím případě nebyl schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před jednáním soukromých osob. Žalovaný se přitom důvody
vyplývajícími z ustanovení §12 zákona o azylu, ve znění platném pro přezkoumávanou věc,
podrobně zabýval a hodnotil žalobkyní uváděné důvody, které ji k žádosti o udělení azylu
vedly. Ty pak podrobně posoudil z pohledu §12 zákona o azylu, přičemž v jeho postupu
a závěru nebylo soudem shledáno jakékoliv pochybení. Pokud žalobkyně teoreticky v žalobě
rozebrala pojem sociální skupiny ve vztahu k pronásledování, konstatoval krajský soud,
že ve správním řízení tuto námitku nevznesla a neuváděla ani, ke které sociální skupině
ona sama, pro potíže, jež jí nastaly v zemi původu, náleží. Soud tedy nemohl přezkoumat,
zda žalovaný, v jejím případě správně posoudil příslušnost k tvrzené sociální skupině
a zda se v tomto případě mohlo jednat o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán nepochybil ani v případě neudělení
azylu humanitárního ve smyslu §14 zákona o azylu a připomněl, že na udělení tohoto typu
azylu není právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; soud
pak přezkoumává toto rozhodnutí pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů. Pokud takto správní orgán posoudil osobní situaci
stěžovatelky a konfrontoval ji se situací v zemi jejího původu, a vyvodil, že zde není důvod
pro udělení humanitárního azylu, pak se tak stalo plně v jeho pravomoci. Ostatně stěžovatelka
ani konkrétně nenamítala, v jakém směru měl žalovaný v případě rozhodování o udělení
tohoto typu azylu pochybit. Soud neshledal, že by z mezí správního uvážení v tomto případě
vybočil. Konečně ani námitka vznesená žalobkyní proti výroku o neexistenci překážek
vycestování nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Žalobkyně
ostatně ni nekonkretizovala, ani v žalobě nedokládala, existenci kterékoliv z podmínek
uvedených v §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnosti, v níž se dovolávala
důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Namítala, že Krajský soud
v Brně v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku nezákonnosti rozhodnutí
žalovaného, kterému toleroval, že v předchozím řízení o udělení azylu porušil
především ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, neboť se žádostí stěžovatelky o udělení
azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil stěžovatelčinu
důvěru ve správnost rozhodování, porušil §32 odst. 1, §46 a 47 odst. 3 téhož právního
předpisu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil
potřebné podklady, jeho rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a odůvodnění rozhodnutí nepřesvědčilo stěžovatelku o jeho správnosti
a o správnosti postupu správního orgánu. Porušil též §12 zákona o azylu, neboť stěžovatelka
má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu, respektive minimálně pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Stěžovatelka opakovala, že potíže,
kterým byla nucena v zemi původu čelit, respektive, kterých se pro případ návratu do vlasti
obává, je možno podřadit pod pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Připomněla,
že byla ohrožována bývalou manželkou svého přítele a fyzicky napadena neznámými muži,
kteří jednali zjevně „na objednávku“ této ženy. Upozornila též na odmítavé stanovisko
policistů se touto skutečností zabývat a přitom poukázala na příslušnost k sociální skupině,
jako jednoho z motivů pronásledování, relevantních ve vztahu k možnému udělení azylu.
Snažila se tím vyvrátit názor žalovaného, že její potíže nelze podřadit důvodům pro udělení
azylu, avšak žalovaný se touto možností vůbec nezabýval, tím se dopustil porušením
citovaných ustanovení správního řádu, resp. zákona o azylu. Krajskému soudu vytýkala,
že tuto námitku odbyl konstatováním, že ve správním řízení ani v žalobě neuvedla
stěžovatelka, ke které sociální skupině, pro niž ji v zemi původu vznikly potíže, náleží.
Připomněla v této souvislosti, že není osobou s právnickým vzděláním a nelze tudíž
po ní spravedlivě požadovat přesnou právní kvalifikaci svého případu a je tudíž úkolem
správního orgánu podřadit popsaný skutkový stav pod příslušná ustanovení právního řádu.
Odkázala na judikaturu, v níž se při identifikaci sociální skupiny objevuje prvek pohlaví
žadatele. Právě ženám je nejčastěji přiznán status uprchlíka, pokud jsou tyto vystaveny
násilí, nebo ohroženy násilím (včetně domácího násilí) na základě fyzických,
kulturních, nebo jiných důvodů v prostředí, které jim odmítá ochranu. Tyto ženy čelí
diskriminaci rovnající se pronásledování právě vzhledem ke své zranitelnosti,
a proto, že nejsou ve svém společenství chráněny. Krajskému soudu dále vytýká,
že nesprávně posoudil postup žalovaného z hlediska vytýkaných vad řízení, spočívající
v porušení zásad řádného procesu ve smyslu správního řádu. Navrhovala, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadené usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Brně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podle ustanovení §107 s. ř. s. a konečně též o ustanovení bezplatného právního zástupce
pro řízení o ní.
K žádosti stěžovatelky byl jí pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát Mgr. Ondřej Adametz, se sídlem v Brně, Pekařská 12 (usnesení uvedeného soudu
ze dne 20. 4. 2005, č. j. 36 Az 78/2004 – 44).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje na obsah
správního spisu, především na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky, z nichž jednoznačně
vyplynulo, že důvodem žádosti o udělení azylu byla stěžovatelčina obava z pronásledování
ze strany bývalé manželky jejího přítele a místních obyvatel pro její stav svobodné matky
a dále snaha o legalizaci pobytu v České republice. K jednání, kvůli kterému stěžovatelka
vlast opustila, nedocházelo však ze strany státní moci, přičemž činy soukromých osob mohou
být považovány za pronásledování, pokud je státní orgány podporují, tolerují,
či nejsou ochotny zajistit přiměřenou ochranu. Stěžovatelka se obrátila se žádostí o pomoc
na policii, která však pro nedostatek důkazů případ uzavřela. Na tento postup policie
si však nikde již nestěžovala a neobrátila se ani na příslušné orgány zabývající se ochranou
lidských práv. Snaha o legalizaci pobytu nezakládá přitom nárok na mezinárodní ochranu
formou azylu. Žalovaný připomněl, že právní úpravu pobytu cizinců na území České
republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
jehož institutů měla účastnice řízení možnost využít. Navrhoval zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
přičemž stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a proto tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Z citace ustanovení §103 dost. 1 písm. a) s. ř. s. vyplývala, že důvodem nezákonnosti
zde uvedeným se lze zabývat až tehdy, pokud je správně zjištěn skutkový stav věci.
Jelikož však stěžovatelka v kasační stížnosti mj. namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
takže jeho rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, přičemž krajský soud
tuto žalobní námitku neshledal důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejdříve důvodem kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. vytýkané pochybení však v postupu krajského soudu neshledal.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu především zjistil, že stěžovatelka podala dne
8. 1. 2004 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že je rozvedená a v Kyrgyzstánu navázala
důvěrnou známost s rozvedeným mužem, s nímž čekala dítě (dne 5. 2. 2004 se jí v České
republice narodila dcera R. N. – poznámka Nejvyššího správního soudu). Když se o této
skutečnosti dozvěděla bývalá manželka jejího přítele, začala jí slovně vyhrožovat. Od září
2003 jí také někdo neznámý telefonoval a vyhrožoval, že s ní bude zle, pokud z Kyrgyzstánu
neodjede. V říjnu 2003 byla na ulici přepadena dvěma muži a musela být hospitalizována.
Policie tuto událost vyšetřovala, ale viníky nezjistila. Stěžovatelka je přesvědčena, že tyto
muže najala bývalá manželka jejího přítele, což dovozovala z výhrůžek. Protože měla strach o
sebe i o staršího syna (narozeného v roce 1999) poslala ho ke své matce a sama odjela ze
země. V případě návratu do Kyrgyzstánu se obává o svůj život a o život svého dítěte.
Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu, sepsaného dne 23. 1. 2004
navíc uvedla, že sousedé jí pohrdali, protože je svobodná matka. Uvedla dále, že k fyzickému
napadení neznámými muži došlo dne 14. 10. 2003 v noci, kdy se vracela domů z práce.
Svědci u přepadení nebyli, záchranku zavolali sousedé, kteří ji spatřili ležet ve vchodě domu.
Policie se začala případem zabývat, ale vzhledem k tomu, že chyběly důkazy, byl případ
uzavřen. Když jim stěžovatelka oznámila, že jí vyhrožuje bývalá manželka jejího přítele, bylo
jí řečeno, že to jsou rodinné záležitosti a že si to musí vyřídit mezi sebou. Po přepadení byla
hospitalizována dva týdny, měla lehký otřes mozku a hrozilo, že přijde o očekávané dítě.
Přítel s ní pobýval v nemocnici, hradil léčení a společně událost hlásili policii. Bývalá
manželka jejího přítele nepřála jejímu těhotenství, protože sama má s tímto mužem dvě děti
a pravděpodobně měla strach, že by ji finančně nepodporoval z důvodu narození dalšího
potomka. Při přepadení ji neznámí muži nabádali k tomu, aby známost ukončila a opustila
zemi, z čehož dovozovala, že byli najati bývalou manželkou jejího přítele. Pro její těhotenství
ji sousedé nazývali „lehkou ženou“ a ona se bála fyzického napadení z jejich strany,
neboť o takovém případu již slyšela. V zemi je totiž ostudou být svobodnou matkou.
Po domluvě s přítelem se rozhodla, že odjede do zahraničí, aby nenarozené dítě bylo
v bezpečí. Vyslovila přání legalizace pobytu v České republice, aby zde mohla žít a porodit
dítě, které by vyrůstalo v příznivých podmínkách. V zemi jejího původu by bylo považováno
za člověka „druhé třídy“ z důvodu nemanželského původu. V případě návratu má strach
z fyzického a morálního pronásledování ze strany obyvatel města, neznámých mužů a bývalé
manželky přítele. Jiné problémy v zemi původu neměla a vyloučila též problémy
s kyrgyzskými státními orgány. V souvislosti s azylovým řízením uvedla, že nemůže doložit
žádné důkazní materiály potvrzující její výpověď, neboť ty zůstaly ve vlasti.
Žádost stěžovatelky o udělení azylu posuzoval žalovaný správní orgán na pozadí
informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické situace a stavu
dodržování politických práv v Kyrgyzstánu. Jde především o zprávu Ministerstva
zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003
a o informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 17. 9. 2003
a 21. 10. 2003 a Výroční zprávu o svobodě vyznání za rok 2003. Dále správní orgán vycházel
z aktuálních informací ohledně situace v Kyrgyzstánu obsažených v databázi České tiskové
kanceláře. Výše uvedené zprávy jsou součástí spisového materiálu a žalovaný správní orgán
podstatnou část jejich obsahu podchytil v napadeném rozhodnutí. Z nich pro věc samou
především vyplynulo, že ústava z roku 1993 definuje formu vlády jako demokratickou
republiku, avšak státní moc vykonával především dominantní prezident. Vzdor ústavním
omezením získával však parlament stále větší nezávislost a občanská společnost byla relativně
silná. Ústava zaručuje nezávislé soudnictví, i když jsou známy případy, že vláda využívala
soudní řízení proti prominentním představitelům politické opozice či nezávislým sdělovacím
prostředkům. K porušování lidských práv docházelo např. při zatýkání osob, či ve věznicích,
kdy byly zjištěny případy špatného zacházení s uvězněnými. Problémem zůstává násilí vůči
ženám, včetně domácího násilí, ačkoliv zákon zakazuje domácí násilí a špatné zacházení
v manželství. Obětem domácího násilí poskytovalo své služby několik organizací,
např. centrum UMUT (naděje) v Biškeku, Sdružení středisek pro řešení krizových situací žen
a dětí a centrum s názvem SEZIM. Tyto organizace disponují právníky.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování cizineckých práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pro posouzení důvodnosti stěžovatelčiny
žádosti o udělení azylu soustředil žalovaný správní orgán veškeré dostupné důkazy,
neboť po stránce skutkové musel vycházet především z vlastní výpovědi a údajů stěžovatelky
a porovnat je s informacemi o zemi jejího původu. Pokud dospěl k závěru o nedůvodnosti
stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu, pak je tento závěr zcela v souladu se zjištěnými
skutečnostmi. Stěžovatelkou uváděné důvody ani podle názoru Nejvyššího správního soudu
nesvědčí tomu, že by splňovala podmínky pro udělení azylu. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s názorem žalovaného i krajského soudu, že problémy stěžovatelky
a popisované jednání bývalé manželky jejího přítele a jí najatých neznámých osob, nemělo
souvislost s její příslušnosti k rase, náboženství, národnosti či určité sociální skupině,
jak to předpokládá ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Nenaplňovalo ani znaky
ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu, podle něhož se považuje za pronásledování pro účely
tohoto zákona ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak,
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo ve státě posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. V projednávané věci takový závěr učinit nelze,
neboť stěžovatelce bylo vyhrožováno ze strany soukromých osob a pokud fyzické napadení
ohlásila policii, nelze říci, že by se policie tímto případem nezabývala. Z její strany došlo
jen k tomu, že pro nedostatek důkazů případ odložila. Stěžovatelka se však další ochrany
ze strany státu již nedomáhala, neobrátila se např. na orgány prokuratury či institut
Ombudsmana, který v Kyrgyzstánu rovněž funguje. Neobrátila se ani na výše již zmíněné
organizace zabývající se poskytováním podpory a poradenství ženám, které se staly obětmi
násilí. Pokud stěžovatelka namítá, že pohrdání její osoby ze strany sousedů pociťovala
jako neúměrný psychický nátlak, nezbývá než konstatovat, že jde sice o jev negativní
a politováníhodný, nicméně je třeba rovněž připomenout, že i v tomto směru měla možnost
obrátit se na příslušné orgány zabývající se ochranou lidských práv obyvatel, což neučinila.
Nelze však shledávat souvislosti s důvody pro udělení azylu, totiž, že by toto, ať již projevené
či neprojevené pohrdání, souviselo se stěžovatelčinou rasou, národností, náboženstvím,
příslušenstvím k určité sociální skupině či s politickým přesvědčením. V této souvislosti
je třeba upozornit na judikát Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 754/2000, na který odkázal
i žalovaný, podle něhož je známým jevem v každé zemi, byť v některé více, v jiné méně,
nicméně i v zemích nejvyššího standartu ochrany lidských práv a důsledné demokracie,
že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny,
nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti
terčem slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání,
k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného
majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské
vlastnosti jako xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější příkoří domnělá i skutečná,
důvodná i nedůvodná obava o bezpečnost, strach z ohrožení sociálních jistot a podobně.
To však samo o sobě není ještě pronásledování ve smyslu §12 ze zákona o azylu,
resp. ve smyslu článku 1, bod A. 2. Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované
v České republice pod číslem 208/1993 Sb. Pronásledováním není ani masový výskyt
těchto jevů v určité zemi, nebo její části za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky,
tedy o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné,
či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže orgány státní moci se takové jevy
snaží popírat, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů
nejsou dostatečné a příslušná opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
Stěžovatelka sama výslovně uvedla, že o pomoc a ochranu státních orgánů,
krom nahlášení fyzického napadení na policii, která se případem zabývala, nepožádala
a nelze tedy dospět k závěru, že jí byla odepřena ochrana země její příslušnosti,
a tedy ani k tomu, že by eventuelně poskytnutá ochrana byla neúčinná. Žalovaný správní
orgán se všemi jejími námitky zabýval dostatečně a nelze mu tudíž vytýkat, že by vycházel
z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, či že by vedl azylové řízení tak, aby oslabil
stěžovatelčinu důvěru ve správnost jeho rozhodování. Napadené rozhodnutí žalovaného
je v souladu se zákony a vyšlo ze spolehlivě zjištěného dostupného stavu věci. Správní orgán
se vypořádal se všemi provedenými důkazy a Krajský soud v Brně neměl tudíž důvodu
jeho rozhodnutí zrušit.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se případem zabýval i z hlediska až posléze
stěžovatelkou namítanou diskriminací, vyplývající z její příslušnosti k sociální skupině žen.
Právě proto argumentoval žalovaný správní orgán výše zmíněným judikátem vrchního soudu
v Praze a upozornil, z jakého důvodu nelze pokládat případné nevstřícné jednání spoluobčanů,
které stěžovatelka jen předpokládá, za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Pokud stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku
konstatuje, že nemohl přezkoumat tvrzené pronásledování stěžovatelky z důvodu
příslušnostik sociální skupině ZDE žen proto, že tuto námitku stěžovatelka
v řízení před správním orgánem neuvedla, lze toto konstatování pokládat za určité
pochybení, nicméně je nutno v této souvislosti připomenout, že i když
ve správním řízení stěžovatelka důvod pronásledování odkazem na příslušnost k sociální
skupině žen – neprovdaných matek – výslovně neoznačila, žalovaný se i z hlediska
této příslušnosti věcí velmi podrobně zabýval. Takové konstatování krajského soudu
není sice namístě, nicméně zůstává bez vlivu na zákonnost rozhodnutí žalovaného správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal důvodnou námitku stěžovatelky
opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z ní správní
orgán v napadaném rozhodnutí vycházel má oporu ve spisech, není s nimi v rozporu
a při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost a pro který by soud měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit; rozhodnutí správního orgánu nelze pokládat ani za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Nedůvodnou je i námitka stěžovatelky dovolávající se důvodu kasační
stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti, spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Takového pochybení se Krajský soud v Brně
nedopustil a jeho závěr s odkazem na důvody výše uvedené, že stěžovatelka nesplňuje
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu, či §14
téhož zákona, jakož i závěr o tom, že není osobou ohroženou skutečnostmi, zakládajícími
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, má oporu ve spise. Na objektivním
způsobem správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval krajský soud správný právní názor
a ten také správně vyložil. Šlo především o výše již citované ustanovení §12 písm. a) a b)
zákona o azylu, k jehož výkladu krajským soudem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil
ve vztahu k důvodnosti posouzení námitky stěžovatelky podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž poukazovala na pochybení žalovaného, způsobené nedostatečným
zdůvodněním toho, proč nebyl jí ani její nezl. dceři (řízení je vedeno u zdejšího soudu
pod sp. zn. 4 Azs 209/2005) přiznán humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Pochybit
měl podle jejího názoru i krajský soud, pokud důvody pro udělení humanitárního azylu
neshledal. K tomu Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí, že udělení azylu
je na volné úvaze příslušného správního orgánu, jehož smyslem je možnost daná správnímu
orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době příjímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Okolnosti svědčící pro poskytování humanitárního azylu, pak správní orgán posuzuje
na základě volné úvahy, aniž by na tento typ azylu byl právní nárok. Soud posléze posuzuje
pouze tolik, zda správní orgán nevybočil z obecných mezí, daných základními principy
platného právního řádu, zde především zákazu diskriminace, či z hlediska procesních
předpisů. Z tohoto důvodu, tedy nemohl krajský soud sám posuzovat, zda zde byly či nebyly
podmínky pro udělení humanitárního azylu, neboť takové rozhodování mu nepřísluší.
Ke způsobu, jakým žalovaný odůvodnil nepřiznání humanitárního azylu stěžovatelce,
Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaný se s touto otázkou vypořádal poukazem
na skutečnosti, které vyplynuly z průběhu řízení a které jej vedly k negativnímu stanovisku.
Pokud žalovaný zdůvodnil fakt, že stěžovatelce nebyl přiznán humanitární azyl podle §14
zákona o azylu skutečnostmi, jež byly relevantní i pro neudělení azylu podle §12
téhož zákona, lze považovat toto odůvodnění za dostatečné.
Krajský soud se náležitě vypořádal též s námitkou týkající se překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. V tomto ohledu poukázal zcela na vyčerpávající odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaného, který náležitě vysvětlil, že povinnost ukončit pobyt
žadatele o azyl neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen
jeho život, nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu a nebo, kde je jeho život ohrožen
v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin,
za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo jestliže by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky ČR, a nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotné
přijmout nezl. osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí
a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. O žádný z těchto případů
u stěžovatelky nejde, neboť v případě návratu do země původu není ohrožena žádnou
ze jmenovaných skutečností, když i ze zpráv o zemi jejího původu soustředěných žalovaným
vyplývá, že neúspěšným žadatelům o azyl v případě jejich návratu do země původu žádné
nebezpečí či diskriminace z tohoto důvodu nehrozí; ostatně stěžovatelka svou námitku
v tomto směru nikterak nekonkretizovala a ani v kasační stížnosti nedokládala existence
kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky Mgr. Ondřej Adametz, byl ustanoven
soudem, přiznal mu Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1, odměnu
za zastupování v řízení o kasační stížnosti, a to v celkové výši 2150 Kč, sestávající z odměny
za dva úkony právní služby a 1000 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a písm. d) ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za přípravu a převzetí zastoupení a studium
obsáhlého spisu. K tomu byl přiznán režijní paušál podle §13 odst. 7 téže vyhlášky, náležející
ke dvěma úkonům právní služby v celkové výši 150 Kč. Zástupci stěžovatelky nemohla být
přiznána účtovaná odměna za zpracování doplňku kasační stížnosti, neboť podle obsahu spisu
doplněk kasační stížnosti podán nebyl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu