ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.260.2005
sp. zn. 4 Azs 260/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
D. T. N., zast. Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 161,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, ze dne 14. 3. 2005, č. j. 59 Az 144/2004 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 20. 7. 2004, č. j. OAM-2337/VL-10-05-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
ve které zejména uvedl, že žalovaný správní orgán se nezabýval poměry ve vlasti stěžovatele,
a neshromáždil podklady pro rozhodnutí; stěžovatel má odůvodněný strach z vážné újmy
hrozící mu z důvodu sociálního původu. Dovozoval neúplně zjištěný skutkový stav,
nesprávnou právní aplikaci a požadoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel v řízení o azylu netvrdil důvody upravené §12 zákona o azylu,
tj. netvrdil, že by v zemi původu byl pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod, nebo měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Uváděl, že z vlasti odešel za prací, žalovaný správní orgán tak postupoval v souladu
se zákonem pokud žádost stěžovatele o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti označenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Kasační stížností
uplatňuje důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož naplnění
shledává v tom, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav. Konkrétně uvádí, že v minulosti byl
členem komunistické strany a důvodně se obává, že v případě návratu do Vietnamu
by z důvodu opuštění vlasti, či strany, mohl mít potíže. Žalovaný správní orgán i krajský soud
tato tvrzení považovaly za nevěrohodná. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě byly
zdůrazněny toliko ekonomické důvody, ty je však podle názoru stěžovatele třeba vidět
v kontextu politické persekuce.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požaduje, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo
zrušeno a vráceno k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl,
že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy; odkázal na správní spis. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku
nepodporuje a kasační stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu m.j., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, že stěžovatel podal dne
10. 7. 2004 žádost o udělení azylu, ve které zejména uvedl, že svoji vlast opustil proto, že jel
za prací. Do roku 1997 byl členem Komunistické strany Vietnamu. Do České republiky
přicestoval poprvé v roce 1997 z jediného důvodu, za prací. V únoru 1999 odejel
do Vietnamu na dva měsíce, v dubnu 1999 se znovu vrátil do České republiky. V lednu 2000
odcestoval z České republiky do Bulharska, tam pracoval a v červnu 2004 přijel zpět
do České republiky. Česká republika je pro stěžovatele cílovým státem, chtěl by zde pracovat.
O azyl žádá proto, aby si mohl legalizovat pobyt v České republice, kam přijel za prací.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne
13. 7. 2004 stěžovatel dále uvedl, že od příjezdu z Bulharska do České republiky tady nemá
žádným zákonným způsobem upraven pobyt. Ve Vietnamu pracoval v zemědělství,
má tři děti, manželka byla často nemocná, takže měl problém svou rodinu uživit.
Proto se rozhodl odejet z Vietnamu za prací. Před odjezdem z Vietnamu požádal o vystoupení
ze strany, vystoupení mu povolili. V České republice má bratra, chtěl by s ním podnikat
jako truhlář. Z protokolu dále vyplynulo, že v zemi původu žádné jiné než uváděné,
tedy ekonomické, problémy neměl. Na otázku, zda se něčeho obává ve své vlasti uvedl,
že se ničeho neobává.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, resp. svědčící o tom, že stěžovatel naplňuje podmínky ustanovení §16
odst. 1 písm. g) tak plně vychází z relevantních skutkových okolností.
Z výše uvedeného vyplývá i pro Nejvyšší správní soud závěr, že stěžovatel žádá
o udělení azylu toliko z ekonomických důvodů, tedy důvodů, které nejsou vymezeny
zákonem azylu a pro které nelze udělit azyl. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru,
že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny
rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel. Nejvyšší správní soud
se přitom plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským
soudem, neboť ani podle jeho názoru stěžovatel netvrdil, že je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tak nemohl
přisvědčit uváděným námitkám stran nezjištění úplného skutkového stavu. Nejvyšší správní
soud jen doplňuje, že tvrzení stěžovatele o tom, že v minulosti byl členem komunistické
strany a obává se tedy, že v případě návratu do Vietnamu by z důvodu opuštění vlasti,
resp. strany mohl mít potíže nelze přisvědčit. Stěžovatel do návrhu a stejně tak do protokolu
takové skutečnosti neuváděl, ostatně takové skutečnosti nevyplývají ani z dokumentů
popisujících situaci ve Vietnamu. Stejně tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel
v azylovém řízení uvedl, že v případě návratu do vlasti se ničeho neobává, toliko se nechce
vrátit. Stejně tak nevyplynula ze stěžovatelem tvrzených skutečností ani politická persekuce.
Nejvyšší správní soud tak stěžovateli nepřisvědčil, přičemž se zcela ztotožňuje se závěry
žalovaného správního orgánu, resp. krajského soudu, na které i odkazuje.
Pro podporu svých tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní
judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 – 48), ve kterém bylo uvedeno, že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené
v §16 odst. 2 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že námitky stran nedostatečně zjištěného
skutkového stavu nemají nejen oporu ve spisu, ale jeví se bezpředmětné i s ohledem na to,
že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, čemuž také svědčí konstantní judikatura. Např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 4 Azs 300/2004, mj. vyplývá, že byla-li žádost
zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného
posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.
Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se se skutkovým hodnocením
a následnými závěry provedenými, jak žalovaným správním orgánem, tak i soudem
ztotožňuje a plně na ně odkazuje.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že nepřisvědčil v žádné z uváděných námitek, neb
stěžovatelem označený důvody, tedy důvod vymezený v §103 odst. 1 pod písm. b) s. ř. s.
v souzené věci neshledal.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu