ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.453.2005
sp. zn. 4 Azs 453/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: D. H.,
zast. JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova 24, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 20. 7. 2005, č. j. 62 Az 15/2005 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 17. 2. 2005, č. j. OAM-218/VL-20-08-2005. Tímto rozhodnutím
byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, a to v jazyce
v ruském. V žalobě stěžovatel uvedl, že k pohovoru se přihlíželo pouze povrchně,
nikoliv důkladně, a že žalobu podává v jazyce ruském, neboť český jazyk neovládá.
V napadeném rozsudku dospěl krajský soud, obdobně jako žalovaný správní orgán,
k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že důvodem žádosti
o azyl byly výhružky ze strany neznámých soukromých osob, a snaha o legalizaci pobytu.
Žalovaný tak postupoval podle soudu správně, pokud žádost o udělení azylu zamítl
jako zjevně nedůvodnou. Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Ostravě žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou následně k výzvě
soudu doplnil. Kasační stížnost podal z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti zrekapituloval průběh předchozího řízení a uvedl, že se domnívá,
že v jeho případě jsou dány důvody vymezené v §12 a) a b) zákona o azylu. Tyto důvody
spatřuje v pronásledování ze strany skupiny vyděračů, a to z důvodů náboženských, je katolík
a pronásledující osoby jsou pravoslavného vyznání, a dále z důvodů finančních. Dovozoval,
že z Ukrajiny odešel z obavy o svůj život. Tyto údaje přitom dle svých slov uváděl
při pohovoru, avšak pracovníci žalovaného mu nerozuměli, či tyto údaje záměrně nezapsali.
Odkázal na zprávy Ministerstva zahraničí USA a Velké Británie o dodržování lidských práv
za rok 2002 , resp. MZV ČR z roku 2003. Stejně tak uváděl, že mu nebyl ustanoven
tlumočník, pročež neporozuměl otázkám kladeným ze strany správního orgánu,
resp. odpovídal zmateně, jak výslovně uvedl, resp. podle přání správního orgánu. Dodal,
že důvody k udělení azylu byly při správním řízení zlehčovány či bagatelizovány,
a pro případ, že by se musel vrátit na Ukrajinu, by jej pravděpodobně čekala smrt.
Na základě výše uvedeného pak požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zrekapituloval obsah kasační
stížnosti, a uvedl, že stěžovatel podanou kasační stížností nebrojí proti postupu soudu,
z čehož dovodil její nepřípustnost dle §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud i s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi především
konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích,
tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným,
což však v souzené věci nenastalo.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
31. 1. 2005 žádost o udělení azylu, ve které uváděl, že na Ukrajině, kde s přítelem kupovali
a prodávali auta, byl pronásledován „bandity“, kteří po něm požadovali výpalné; na policii
se neobrátil a odcestoval do České republiky. V České republice má matku,
která mu telefonovala a řekla, aby za ní přijel. K náboženskému vyznání uvedl údaj:
pravoslavná církev – křesťanství. Dále uvedl, že nemá legální pobyt v České republice
a od azylového řízení si slibuje, že dostane nějaký papír a bude zde legálně. Obdobně
i do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne
7. 2. 2005 stejně jako do žádosti o udělení azylu uvedl, že důvodem žádosti o azyl byly
výhružky ze strany vyděračů, na tamní orgány se však neobrátil. Nákup, opravy a prodej aut
byl nelegální, žádné povolení asi neměli, o všechno se staral přítel. Z protokolu
dále vyplynulo, že v zemi původu žádné jiné než uváděné problémy neměl. Stejně
tak vyplynulo, že na území České republiky pobýval nelegálně. Ze spisu bylo dále zjištěno,
že jak při žádosti o udělení azylu, tak i protokolu o pohovoru k důvodům pro udělení azylu
byl přítomen tlumočník; na závěr protokolu stěžovatel svým podpisem potvrdil, že byl
seznámen s obsahem protokolu v ruském jazyce, souhlasí s ním a nežádá doplnění.
Z výše uvedeného tak vyplývá i pro Nejvyšší správní soud závěr, že stěžovatel žádá
o udělení azylu z důvodů pronásledování ze strany soukromých osob, a dále z důvodu
legalizace pobytu, tedy z důvodů, které nejsou vymezeny zákonem azylu a pro které azyl
udělit nelze. Žalovaný správní orgán tak postupoval správně pokud žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně nedůvodnou.
Pro podporu svých tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní
judikaturu v obdobných věcech, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, ve kterém bylo uvedeno, že žádost o azyl,
jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“) v domovském
státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři pro žadatelčiny
podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zjevně bezdůvodná. Důvodem pro udělení
azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka
skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním
poskytnout. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám proti neudělení azylu -
stěžovatel uváděl, že v jeho případě jsou dány důvody vymezené v §12 a) a b) zákona o azylu
- neboť stěžovatel o azyl žádal z důvodů, které nejsou vymezeny zákonem o azylu, a správní
orgán tak postupoval správně pokud žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
K námitce, že stěžovatel uváděl při pohovoru údaje, které správní orgán neuvedl
do protokolu, resp. námitce, že byl pronásledován i z důvodů náboženských, Nejvyšší správní
soud uvádí, že tyto skutečnosti stěžovatel neuvedl v žalobě, a proto se jimi s ohledem na znění
§109 odst. 4 s. ř. s., nemohl zabývat. K tomuto je třeba rovněž uvést, že ani námitky stran
neustanovení tlumočníka, neporozumění otázkám kladeným ze strany správního orgánu,
či zlehčování, resp. ovlivňování z jeho strany při výpovědi k důvodům pro udělení azylu
stěžovatel v žalobě neuváděl a je třeba aplikovat označené ustanovení.
Nicméně přesto Nejvyšší správní soud poznamenává, že ze spisu vyplynulo,
že stěžovatel v žádosti o udělení azylu uváděl příslušnost k pravoslavné církvi,
zatímco v kasační stížnosti uvedl, že je katolík a naopak osoby, které jej vydírají jsou
pravoslavného vyznání. Stejně tak ze správního spisu dále vyplynulo, že při sepisování
žádosti o udělení azylu a protokolu o pohovoru k důvodům pro udělení azylu stěžovatel
k dispozici tlumočníka měl, přičemž na závěr protokolu svým podpisem potvrdil, že byl
seznámen s obsahem protokolu v ruském jazyce, souhlasí s ním a nežádá doplnění. Ani těmto
tvrzením by tak, nebýt §109 odst. 4 s. ř. s., nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit a musel
by je označit za účelová. Nejvyšší správní soud přitom v daných souvislostech posuzované
věci neshledal ani relevantnost námitky o zprávách Ministerstva zahraničí USA a Velké
Británie o dodržování lidských práv za rok 2002 , resp. MZV ČR z roku 2003.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud se přitom plně
ztotožňuje s právním posouzením věci provedeného žalovaným a potažmo i krajským
soudem, neboť i podle názoru zdejšího soudu stěžovatel ani netvrdil, že je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry žalovaného správního
orgán, který žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou a Krajského soudu
v Ostravě, který žalobu s odkazem na uváděné skutečnosti zamítl a plně odkazuje
na jimi učiněné závěry.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu