ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.455.2005
sp. zn. 4 Azs 455/2005 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: L. G.,
zast. JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 4. 5. 2005, č. j. 24 Az 106/2004 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele, JUDr. Pavla Rameše, advokáta, se u r č u j e
částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 1. 2004, č. j. OAM-20/VL-07-16-2004.
Označeným rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl
pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu stěžovatel
namítal, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §47
odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Konkrétné pak zejména uvedl,
že důvody odchodu z vlasti byly i politického rázu a dovozoval nemožnost návratu do Gruzie.
Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě, obdobně jako žalovaný
správní orgán, k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že důvodem žádosti
o azyl nebyly důvody vymezené zákonem o azylu. Soud neshledal porušení označených
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §47 odst. 3 správního řádu, a ani naplnění
uváděných námitek a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které brojil proti postupu
orgánů v souzené věci a dovozoval porušení zákona o azylu, a naplnění důvodů vymezených
v §103 odst. 1 písm. a), b a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Požádal o přiznání odkladného účinku, ustanovení
právního zástupce a tlumočníka. Na základě výše uvedených důvodů pak stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2005, č. j. 24 Az 106/2004 – 55
byl stěžovateli ustanoven zástupce – JUDr. Pavel Rameš, advokát, sídlem v Praze 1,
Bolzanova 1, jehož prostřednictvím byla kasační stížnost dále doplněna.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že žalovaný ani soud
se nezabývaly faktickou vynutitelností práva v Gruzii, či faktickým fungováním mocenských
struktur v Gruzii, a nedokonalou ochranou občanů, pročež dovozoval naplnění důvodů
vymezených zákonem o azylu, konkrétně pak důvodů politických, a to z důvodu
pronásledování ze strany osob blízkých rodině poslance, jehož syna otec stěžovatele odsoudil.
Stejně tak uváděl, že soud toliko odkázal na zjištění žalovaného, přičemž ten se uváděnými
skutečnostmi stran politického pronásledování dostatečně nezabýval. S odkazem
na judikaturu soudů v dané věci stěžovatel dovozoval důvody vymezené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; k posledně označenému písmenu citovaného zákonného
ustanovení přitom výslovně uváděl, že z důvodu, že se žalovaný, a stejně tak soud,
nezabývaly fungováním mocenských struktur v Gruzii, zejména pokud jde o akty násilí
a jejich tolerování bezpečnostními složkami, a z důvodu, že správní orgán v odůvodnění
svého rozhodnutí toliko odkázal na spisový materiál, aniž by provedl výklad či uvedl,
jakými úvahami se řídil, jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná. Navrhl zrušení napadaného
rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém po provedené rekapitulaci
kasační stížnosti vyjádřil souhlas se závěry soudu a neshledal důvodnost stěžovatelových
námitek. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
K žádosti stěžovatele o ustanovení tlumočníka Nejvyšší správní soud uvádí,
že za situace, kdy stěžovatel dokázal podat žalobu i kasační stížnost v českém jazyce,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodoval v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.
bez jednání (tam upravené důvody, pro které by bylo třeba jednání nařizovat, neshledal)
a kdy byl stěžovateli ustanoven zástupce, nebylo třeba tlumočníka ustanovovat.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých namítaných důvodů podané
kasační stížnosti. Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 a) až d) s. ř. s.
Význam prvního z uvedených důvodů, vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková
podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující
k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) §103
odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu,
že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou
nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému důvodu tohoto zákonného
ustanovení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“)
Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení
se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Důvody uvedené pod písm. c) citovaného zákonného ustanovení v souzené věci
nepřichází v úvahu, neboť stěžovatel nebrojí proti zmatečnosti řízení před soudem spočívající
v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného
činu soudce a Nejvyšší správní soud se proto nezabýval ani jejich významem.
Konečně pokud jde o význam posledního písmene cit. zákonného ustanovení,
tj. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s., první, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně jmenovaný důvod,
tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení
rozhodnutí krajského soudu pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje,
že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích,
tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným,
což však v souzené věci nenastalo.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil (ze žádosti o udělení
azylu ze dne 4. 1. 2004 a protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
23. 1. 2004) obdobné skutečnosti jako žalovaný správní orgán a Krajský soud v Ostravě,
na které odkazuje, tedy že stěžovatel jako důvod opuštění země původu uváděl vyhrožování,
ponižování a ubližování ze strany soukromých osob ve vlasti, a to proto, že jeho otec,
který je soudce, odsoudil syna poslance. Tento syn poslance po propuštění z vězení
stěžovatele fyzicky napadl, týden jej s kamarádem omezoval na svobodě, držel jej v domě,
kde jej bili a týrali, ponižovali a nedávali mu jídlo. Také jej opakovaně poranili tenkým
nožem. Stěžovatel ztratil vědomí a probral se v nemocnici, kde byl dva dny. Pak jej rodiče
odvezli domů a otec rozhodl, aby stěžovatel odjel, než se to urovná. Z protokolu vyplynulo,
že uváděné problémy nijak neřešil, přitom žádných problémů s orgány v zemi původu neměl
a z Gruzie rovnou odcestoval. V České republice má přítelkyni, s níž má dceru. Stejně
tak z protokolu vyplynulo, že stěžovateli byl udělen zákaz pobytu na území České republiky.
Pro případ návratu do vlasti se obává toho, že jej uvedený syn poslance zabije, nebo že splní
svůj slib a zařídí, aby byl stěžovatel uvězněn a trpěl jako on.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení; uváděné skutečnosti nelze pod důvody vymezené zákonem o azyl
ani podle Nejvyššího správního soudu podřadit.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního
orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný
vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl
žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné
a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský
soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování
žalovaného správního orgánu.
Nejvyšší správní soud tak neshledal žádné porušení zákona, ať již ze strany
žalovaného správního orgánu, či Krajského soudu v Ostravě, jak tvrdil stěžovatel,
oba tyto orgány postupovaly v souladu se zákonem. V námitkách, ve kterých stěžovatel brojil
proti postupu orgánů v souzené věci a dovozoval porušení zákona o azylu, tak Nejvyšší
správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit. Nejvyšší správní soud přitom rovněž neshledal,
že by se soud uváděnými skutečnostmi stran politického pronásledování dostatečně
nezabýval.
Stejně tak Nejvyšší správní soud nemohl stěžovateli přisvědčit ani v námitkách
obsažených v doplnění ke kasační stížnosti. Stěžovatel zejména uváděl, že žalovaný ani soud
se nezabývaly faktickou vynutitelností práva v Gruzii, či faktickým fungováním mocenských
struktur v Gruzii, resp. nedokonalou ochranou občanů z důvodů pronásledování ze strany
soukromých osob a dovozoval naplnění důvodů vymezených zákonem o azylu
a nepřezkoumatelnost označených rozhodnutí. K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí,
že institut azylu, a to i s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
lze v této věci, tedy v případě pronásledování ze strany soukromých osob, aktivovat teprve
v případě, že by se stěžovatel se svými problémy účinně obrátil na orgány v zemi původu
a ty mu neposkytly ochranu, což se v souzené věci nestalo. Nejvyšší správní soud odkazuje
např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, ve kterém bylo uvedeno,
že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři
pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zřejmě bezdůvodná.
Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
V označených námitkách tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.
Obdobně Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele o tom,
že krajský soud toliko odkázal na zjištění žalovaného, přičemž ten se skutečnostmi stran
politického pronásledování dostatečně nezabýval, z čehož dovozoval i nepřezkoumatelnost
obou rozhodnutí. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (z jeho třetí strany) totiž vyplývá,
že soud se politickými motivy zabýval, přičemž však uvedl, že z důvodu, že je stěžovatel
(žalobce) nezmínil v celém azylovém řízení, ale uvedl je teprve až v žalobě, dovozuje
jejich účelovost a odkázal na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. S těmito závěry se rovněž
i Nejvyšší správní soud ztotožňuje a v těchto námitkách stěžovateli tak nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení a je zcela v souladu se zákonem. Krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl
žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné
a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem
na namítané skutečnosti je nutno dovodit, že nebyl dán žádný z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit.
Za této situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Pavel Rameš, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 1000 Kč - §11 odst. 1 b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky]
a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu