ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.32.2006
sp. zn. 5 As 32/2006 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) M. V., b) Ing. Z. T., c) MUDr. J. K., všichni zast. JUDr. Petrem Folprechtem,
advokátem se sídlem Praha 4, Michelská 81, proti žalovaným: 1) Ministerstvo vnitra ČR, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, 2) Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2,
Vyšehradská 16, o žalobě na neplatnost výměru bývalého Krajského národního výboru
v Praze ze dne 8. 1. 1952, zn. X-502.3-1951, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č. j. 10 Ca 7/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaným se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobci (dále jen „stěžovatelé“) brojí proti výše označenému
usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali
vyslovení neplatnosti výměru bývalého Krajského národního výboru v Praze, zn. X-502.3-
1951 ze dne 8. 1. 1952. Tímto výměrem bylo provedeno splynutí „Družstva pro postavení
katolického domu v K.“, které bylo zapsáno v obchodním rejstříku jako „společenstvo
s ručením obmezeným“ od 7. 6. 1921 s „Všeobecným konsumním, výrobním a úsporným
družstvem v K.“, taktéž „společenstvem s ručením obmezeným“. „Družstvo pro postavení
katolického domu v K.“ bylo družstvem zrušovaným a „Všeobecné konsumní, výrobní a
úsporné družstvo v K.“ bylo ke dni splynutí, tj. k 8. 1. 1952, družstvem přejímajícím.
V kasační stížnosti podané dne 10. 8. 2005 a doručené Nejvyššímu správnímu soudu
dne 3. 5. 2006, napadají stěžovatelé shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze
v celém rozsahu a uplatňují důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v tomto případě
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. V doplnění kasační stížnosti, které bylo
Městskému soudu v Praze doručeno dne 17. 10. 2005, tomuto soudu vytýkají především to, že
podle jejich názoru nesprávně posoudil ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s., když zaujal právní
názor, že žaloba ze dne 7. 1. 2005, která byla městskému soudu doručena dne 11. 1. 2005,
nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatelé v kasační stížnosti nezpochybňují
samotné nedodržení měsíční lhůty pro podání žaloby u věcně a místně příslušného soudu
ve správním soudnictví, stanovené v usnesení Nejvyššího správního soudu Ncn 319/2004-14
ze dne 1. 11. 2004, domnívají se však, že nedodržení předmětné lhůty má za následek pouze
to, že se den podání žaloby nepočítá ode dne podání občansko-právnímu soudu, ale až ode
dne faktického podání správnímu soudu. Stěžovatelé mají za to, že městský soud nesprávně
vyložil a aplikoval výše citované ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s., neboť podle jejich mínění ani
Nejvyšší soud, ani zákon nestanoví v daném případě při zmeškání lhůty jiné důsledky,
než výše uvedené, a správní soud 1. stupně je povinen za datum podání žaloby považovat den
10. 1. 2005, kdy byla tato žaloba příslušnému správnímu soudu podána k poštovní přepravě,
jak to dokládá otisk poštovního razítka. Dále stěžovatelé upozorňují na skutečnost,
že Nejvyšší soud ČR sdělil přípisem č. j. Ncn 206/2004 ze dne 1. 6. 2004 stěžovatelům,
že předmětný návrh, doručený Nejvyššímu soudu dne 26. 5. 2004, byl postoupen k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze, neboť věc do kompetence Nejvyššího soudu nepatří.
Stěžovatelé proto namítají nezákonnost a zmatečnost v této části napadeného usnesení, neboť
soud 1. stupně měl žalobu uznat jako řádně a včas podanou, a to dnem 26. 5. 2004 nebo dnem
10. 1. 2005, nikoli ji však odmítnout jako opožděnou. Mimo výše uvedené stěžovatelé
napadají závěr městského soudu, že přezkum napadeného rozhodnutí je vyloučen zákonnou
úpravou správního soudnictví založenou již od 1. 1. 1992.
Stěžovatelé dále namítají také porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech
a základních svobodách, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. („Evropská úmluva o lidských
právech“), čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé podle svého přesvědčení doložili v podaném žalobním návrhu dostatečně aktivní
legitimaci k podání žaloby, odůvodnili svůj naléhavý právní zájem na věci, a osvětlili soudu
meritum věci. Nesouhlasí proto ani se závěrem soudu, dle kterého se nemohli domáhat
ochrany svých práv ve správním soudnictví ani po změně právní úpravy správního soudnictví
účinné od 1. 1. 2003, ale pouze prostřednictvím speciálních restitučních zákonů. Závěrem
stěžovatelé v kasační stížnosti uvádějí, že jsou toho názoru, že pomocí procesních předpisů
nelze bránit právu vyšší síly, v tomto případě vyhlášeným a platným mezinárodním
smlouvám, a to zvláště za situace, kdy byla zákonem č. 198/1993 Sb., vyslovena
protiprávnost komunistického režimu v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují napadené usnesení městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že se stěžovatelé podáním ze dne 31. 1. 2004 adresovaným Nejvyššímu
soudu ČR a doručeným mu dne 26. 5. 2004, domáhali toho, aby soud určil neplatnost výše
uvedeného výměru bývalého Krajského národního výboru v Praze, s tím, že na vyslovení
neplatnosti mají právní zájem, a to první dva žalobci jako členové bývalého Družstva
pro postavení Katolického domu v K., třetí žalobce jako syn J. K., zemřelého dne 16. 6. 1975,
který byl spoluzodpovědný z titulu funkce za majetek družstva vůči podílníkům. Stěžovatelé
tvrdí, že napadený výměr byl již v době svého podání nezákonný a tudíž absolutně neplatný a
byla jím porušena jejich nepromlčitelná práva, zejména právo svobodně se sdružovat a právo
vlastnit majetek. Neplatnost výměru žalobci dovozují ze skutečnosti, že příslušná vládní
nařízení, uvedená ve výměru jsou dle dekretu prezidenta ČSR ze dne 3. 8. 1944, č. 11 o
„obnovení právního pořádku“ neúčinná.
Nejvyšší soud ČR usnesením č. j. Ncn 319/2004-14 ze dne 1. 11. 2004, které bylo
doručeno stěžovatelům dne 19. 11. 2004, zastavil řízení o této žalobě s tím, že svou povahou
jde o žalobu, k jejímuž projednání a rozhodnutí o ní je příslušný soud ve správním soudnictví
podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud stěžovatele současně s poukazem
na ustanovení §104b odst. 1 o. s. ř. a §7 odst. 1 a §72 odst. 3 s. ř. s. poučil o možnosti podat
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví a to ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci předmětného usnesení u věcně a místně příslušného soudu
ve správním soudnictví. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 11. 2004.
Stěžovatelé dne 11. 1. 2005 doručili Městskému soud v Praze žalobu obsahově
totožnou s podáním adresovaném Nejvyššímu správnímu soudu. Současně požádali
o prominutí zmeškání předmětné lhůty, když tato uplynula dne 19. 12. 2004 marně, s tím,
že zástupce stěžovatelů byl nemocen, což také doložili potvrzením o jeho pracovní
neschopnosti. Stěžovatelé se domnívají, že jde o lhůtu soudcovskou a dovolávají se spojení
účinků tohoto podání s účinky podání žaloby k Nejvyššímu soudu ČR, tj. ke dni 26. 5. 2004.
Městský soud v Praze napadeným usnesením žalobu pro opožděnost odmítl, když
uvedl, že podmínkou pro postup soudů podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s. je, že žaloba
směřuje proti rozhodnutí ve smyslu definice uvedené v §65 odst. 1 s. ř. s., tj. rozhodnutí
ve věci samé, a že je podána v zákonné lhůtě a po vyčerpání opravných prostředků, jsou-li
zákonem připuštěny. Stěžovatelé v daném případě napadli podáním ze dne 31. 1. 2004,
doručeným Nejvyššímu soudu ČR dne 26. 5. 2004 výměr bývalého Krajského národního
výboru ze dne 8. 1. 1952. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky
řízení, neboť jednak jde o podání opožděné, a dále, že přezkum tohoto rozhodnutí je vyloučen
zákonnou úpravou správního soudnictví založenou již od 1. 1. 1992. Městský soud nemohl
přehlédnout, že žaloba ve správním soudnictví byla podána až po marném uplynutí měsíční
lhůty, uvedené v poučení usnesení Nejvyššího soudu, když tato uplynula dnem 19. 12. 2004.
Žaloba byla podána k poštovní přepravě až dne 10. 1. 2005. Jedině tehdy, je-li podána žaloba
soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví podle náležitého poučení včas, platí ohledně
dodržení lhůty k podání žaloby ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s., tzn. že je nutno přihlížet
k účinkům podání soudu v občanském soudním řízení. V daném případě nejde o lhůtu
soudcovskou, ale zákonem stanovenou, jejíž zmeškání nelze podle výslovného znění
ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s. prominout. Městský soud proto návrhu na prominutí zmeškání
lhůty nemohl vyhovět. Městský soud v Praze dále v odůvodnění usnesení o odmítnutí žaloby
uvádí podrobný rozbor důvodů, pro něž se podle jeho názoru měli stěžovatelé svého práva
domáhat jinými právními prostředky než správní žalobou na zrušení, resp. vyslovení
nicotnosti výměru bývalého Krajského národního výboru vydaného v roce 1952.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (ustanovení
§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelé namítají důvody kasační stížnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především předesílá, že v případě, je-li žaloba odmítnuta,
nepřísluší mu v řízení zabývat se otázkami meritorního posouzení. Předmětem přezkumu
ze strany Nejvyššího správního soudu může být pouze otázka, zda se Městský soud v Praze
nedopustil nezákonnosti, odmítl-li žalobu, aniž se jí zabýval věcně [stížnostní důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. S ohledem na skutečnost, že nedodržení lhůty
pro podání žaloby ve správním soudnictví nelze prominout, a její marné uplynutí je samo
o sobě dostatečným důvodem pro odmítnutí žaloby, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
tím, zda odmítnutí žaloby městským soudem z důvodů marného uplynutí lhůty pro její
podání, bylo po právu.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že samotní stěžovatelé nedodržení lhůty
pro podání žaloby ke správnímu soudu nezpochybňují (naopak městský soud žádali o její
prominutí) a zmeškání lhůty dokládali potvrzením pracovní neschopnosti svého zástupce.
V kasační stížnosti pak uvádějí, že nedodržení předmětné lhůty má za následek pouze to,
že se den podání žaloby nepočítá ode dne podání občanskoprávnímu soudu, ale až ode dne
faktického podání správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že zmeškání lhůty pro podání žaloby
ve správním soudnictví nelze prominout, jak je to expresis verbis uvedeno v ustanovení §72
odst. 4 s. ř. s. Jak již Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, je-li
žaloba podána opožděně, nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů nebyla dodržena lhůta
k podání žaloby, v důsledku jakých skutečností došlo k překročení lhůty, či kdo zmeškání
lhůty zavinil. Soud nemůže svým rozhodnutím zmeškání lhůty prominout a žalobou napadené
rozhodnutí věcně přezkoumat [viz např. rozsudek NSS č. j. 1 Ads 4/2004 – 57 ze 18. 3. 2004,
rozsudek NSS č. j. 5 Azs 317/2004 – 56 ze dne 30. 3. 2005].
S námitkou stěžovatelů, že jediným důsledkem nedodržení lhůty pro podání žaloby
ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s. je povinnost soudu považovat za datum jejího podání
datum, kdy žaloba fakticky správnímu soudu došla Nejvyšší správní soud souhlasí, nicméně
na právní závěr Městského soudu o opožděnosti podané žaloby, nemá žádný vliv. Jak již
správně uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení o odmítnutí návrhu, žaloba musí
být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž směřuje, nestanoví-li
zákon lhůtu jinou, a je-li v této lhůtě podána i u soudu věcně nepříslušného má se za to, že je
podána včas, pakliže byla opakovaně podána u věcně příslušného soudu ve správním
soudnictví ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení, jimž bylo řízení zastaveno.
Poslední věta citovaného ustanovení má za účel chránit pouze navrhovatele, který učinil
podání sice včas, ale sám nesprávně posoudil věcnou příslušnost soudu, nikoli navrhovatele,
který učinil podání opožděně. Právě proto, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu je lhůtou prekluzívní, nelze nesprávné posouzení věcné příslušnosti soudu
klást k tíži navrhovatele. Jiná je však situace v případě opožděného podání, protože možnost
napadení pravomocného správního rozhodnutí je mimořádným opravným prostředkem,
a zejména možnost zrušení takového rozhodnutí soudem je bezesporu určitým zásahem
do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké
lhůtě a že tuto lhůtu nelze prominout (ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s.). V této souvislosti
je třeba připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční, a je
na účastníku řízení, zda proti rozhodnutí správního orgánu podá žalobu či nikoli, musí tak
však učinit předepsaným způsobem, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a musí
zároveň respektovat i určitá omezení, která ze zákona vyplývají.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu také v tom smyslu,
že i v případě přímého podání předmětné žaloby k Městskému soudu v Praze dne 26. 5. 2004
(a tedy i s přihlédnutím k účinku podání tohoto dne) nebylo možné žalobu ve správním
soudnictví projednat. Napadené rozhodnutí je správní akt, který byl vydán v roce 1952,
tj. ještě před účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 519/1991 Sb.,
kterou byl obnoven institut správního soudnictví. Dřívější právní úprava obsažená v části
čtvrté (přezkoumávání rozhodnutí jiných orgánů) o. s. ř. platného do 31. 12. 1991 přezkum
takových rozhodnutí neumožňovala a přezkum takových rozhodnutí nebyl dle čl. III, bod 4,
písm. a), b) zák. č. 519/1991 Sb., možný ani za účinnosti právní úpravy správního soudnictví
od 1. 1. 1992 a to až na výjimku, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci po 1. 1. 1992.
Obdobně ani nová právní úprava správního soudnictví účinná od 1. 1. 2003 přezkum
posuzovaného rozhodnutí neumožňovala, neboť podle přechodných ustanovení §129, §130
s. ř. s. bylo možné projednat pouze toliko věci neskončené do 1. 1. 2003, jak ostatně podrobně
odůvodnil v napadeném rozsudku městský soud.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s námitkou zmatečnosti řízení, spočívající v tom,
že Nejvyšší soud nejprve stěžovatelům přípisem č. j. Ncn 206/2004 ze dne 1. 6. 2004 oznámil,
že věc postupuje k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze, a teprve následně usnesením
č. j. Ncn 319/2004-14 ze dne 1. 11. 2004 řízení ve smyslu ustanovení §104b odst. 1 o. s. ř.
zastavil. V souladu s ustanovením §103 písm. c) s. ř. s. se zmatečnosti řízení před soudem
rozumí buď nedostatek podmínek řízení, nebo skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce. V posuzovaném případě však nebyl naplněn ani jeden
ze zákonem uvedených důvodů, naopak městský soud žalobu věcně neprojednal, neboť její
projednání právní úprava neumožňovala a navíc sami stěžovatelé nedodrželi lhůtu pro její
podání.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že Městský soud
v Praze se nedopustil vytýkané nezákonnosti, odmítl-li žalobu, aniž se jí zabýval věcně.
Kasační stížnost proto není důvodná, a Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatelé, jimž bylo usnesením Městského soud v Praze č. j. 10 Ca 7/2005 – 63
ze dne 3. 1. 2006 přiznáno právo na osvobození od soudních poplatků, neměli ve věci úspěch,
a proto se jim náhrada ostatních nákladů řízení nepřiznává a úspěšným žalovaným náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu