ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.267.2005
sp. zn. 5 Azs 267/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: M. K., zast. Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem AK Plzeň, Plynární
6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2005, č. j.
61 Az 215/2004 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. 7. 2005, č. j. 61 Az 215/2004 - 17, zamítl Krajský soud
v Ostravě žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne
2. 12. 2004, č. j. OAM-3402/VL-10-04-2004, kterým byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
žádost žalobkyně o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen
„zákon o azylu“).
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
V kasační stížnosti, podané proti rozsudku krajského soudu, stěžovatelka uplatňuje
důvod obsažený v ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen s. ř. s.). V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud opírá svá skutková zjištění
o spisový materiál žalovaného, když je z něho zřejmé, že o azyl požádala stěžovatelka
z důvodů nespokojenosti s ekonomickou situací v domovském státě, což nelze podřadit
pod důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu. S tímto rozhodnutím stěžovatelka
nemůže souhlasit, zvláště v okamžiku, kdy právě tento důvod lze podřadit pod pojem
humanitární, na který je pamatováno v ustanovení §14 zákona o azylu. V domovském státě
stěžovatelky si nelze zajistit jakékoliv zaměstnání spojené s obživou. Žádost o azyl podala
až v okamžiku, kdy ji bylo uděleno správní vyhoštění a to bez možnosti vyjádřit se ke všem
skutečnostem. Udělení humanitárního azylu v případě stěžovatelky správní orgán nezvažoval,
neprovedl taktéž žádné šetření v domovském státě, aby tak prokázal či vyvrátil stěžovatelkou
tvrzené skutečnosti. Nezabýval se tím, zda Bělorusko je demokratickým státem, kde jsou
dodržována lidská práva a zda nejsou obyvatelé pronásledováni proto, že zemi opustili.
Správní orgán nevyvinul žádné úsilí ke zjištění pravdivosti stěžovatelkou tvrzených
skutečností a přesto rozhodl negativně. Dle stěžovatelky rozhodoval na základě neúplně
zjištěného skutkového stavu, a nekompletního spisového materiálu.
Na základě výše uvedeného navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení. Součástí podané kasační stížnosti je i návrh stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 15. 8. 2005, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky. Žalovaný neakceptuje stěžovatelkou vyslovené hodnocení
nespokojenosti s ekonomickou situací v zemi původu jako důvodu pro udělení humanitárního
azylu. Zdůrazňuje, že výrok o udělení či neudělení humanitárního azylu je vázán
na ustanovení §12 zákona. V daném případě byla žádost stěžovatelky zamítnuta jako zjevně
nedůvodná. Navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 23. 11. 2004 na základě žádosti, v níž jako důvod opuštění vlasti
stěžovatelka uvedla, že měla rodinné potíže. Matka je alkoholička, která se nestará o rodinu,
zve si společnost domů. Doplnila, že přespávala na ulici a kvůli matce přestala chodit
do školy. V Bělorusku si nemůže najít práci a vrátit se tam nechce. Dne 30. 11. 2004 byl
se stěžovatelkou za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci sepsán za přítomnosti
tlumočníka z ruského jazyka protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Stěžovatelka
do protokolu upřesnila, že je v podstatě bezdomovec, i když bydlí u své sestry. Matka
stěžovatelka si vodila společnost domů, a při jedné z akcí byla stěžovatelka ve věku 16 let
známým matky znásilněna. Stěžovatelka tuto záležitost dále nijak neřešila, byla doma a nikam
nevycházela. Stěžovatelka často přespávala na ulici, trpěla hlady a neutěšenými materiálními
podmínkami v rodině, neboť matka neplatila poplatky za nájem, elektřinu, topení atd.
Stěžovatelka několikrát zavolala na policii, která opilou matku odvedla a poté propustila.
Stěžovatelka také záležitost konzultovala na místním oddělení policie, kde konstatovali,
že jsou takové skandály běžné a snažili se jí pomoci radou, aby matka podstoupila
protialkoholní léčení, s čímž matka nesouhlasila. Stěžovatelka po dosažení zletilosti setrvala
v domě matky, snažila se najít práci. Tuto nenašla, neboť neměla patřičné vzdělání. Neměla
tedy žádné výdělky a od matky se odstěhovat nemohla. Kamarádka z ČR ji poslal pozvánku
a ona pak pracovala jako číšnice a pobývala v penzionu v Ž. R. O azyl ihned po příjezdu
nepožádala, neboť o této možnosti nevěděla. Jiné potíže ve vlasti neměla. Žádné dokumenty
na podporu svých tvrzení nedoložila.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 2. 12. 2004 rozhodnutí,
kterým žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou v souladu
s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka neuváděla skutečnosti
svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení
§12 zákona o azylu.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou. Krajský soud žalobu zamítl.
Dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn správně, žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí a v souladu se zákonem zamítl žádost stěžovatelky o udělení azylu s odkazem
na ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou, když tato
neopustila zemi původu z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod
či ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině či zastávání určitých politických názorů, nýbrž z důvodu neutěšených
rodinných poměrů a z důvodu ekonomických potíží.
V kasační stížnosti stěžovatelka výslovně uplatňuje důvod obsažený
v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to, že žalovaný v jejím případě rozhodoval
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neúplného spisového materiálu.
Z obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usoudil, že stěžovatelka dovozuje
taktéž důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení
právní otázky, když v kasační stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu,
který konstatoval, že důvody stěžovatelkou uvedené nelze podřadit pod důvody zakotvené
v ustanovení §12 zákona o azylu. Dle stěžovatelky splňuje podmínky pro udělení azylu
humanitárního.
S naplněním namítaných kasačních důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Při posuzování předmětných námitek vycházel Nejvyšší správní soud z níže
uvedených ustanovení zákona o azylu.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 5 cit. zákona ve znění platném ke dni rozhodnutí
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Dle ustanovení §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn
důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že správní orgán má povinnost
zjišťovat podmínky pro udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu pouze v případě, že žadatel
o azyl důvody zde uvedené alespoň tvrdí. V daném případě však stěžovatelka ve správním
řízení netvrdila, že je v zemi svého původu pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Bezprostředním důvodem žádosti o azyl byly v daném případě problémy ekonomické
a tíživé rodinné poměry. Důvody tvrzené stěžovatelkou ve správním řízení nejsou z hlediska
aplikace azylového zákona právně relevantními. Za této situace žalovaný správní orgán
a následně ani krajský soud povinnost zjišťovat důvody pro udělení azylu dle ust. §12 zákona
o azylu neměli.
Pokud se stěžovatelka domnívá, že žalovaný pochybil, když stěžovatelce neudělil
humanitární azyl, nelze s ní souhlasit.
Žalovanému v daném případě nepříslušelo hodnotit azylové důvody podle §14 zákona
o azylu, neboť žádost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Zamítnutím žádosti o azyl jako
zjevně nedůvodné je konečným rozhodnutím ve věci bez toho, aniž by byla zjišťována
existence některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Podmínkou
pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13
a §14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Správní orgán v dané věci správně zamítl žádost
o azyl jako zjevně nedůvodnou a v takovém případě se však již v odůvodnění svého
rozhodnutí nemusel zabývat posouzením o splnění či nesplnění podmínek podle §14 zákona
o azylu, stejně tak nemusel posuzovat stav dodržování lidských práv v zemi původu
stěžovatelky.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
postupoval v rozporu se zákonem o azylu, pokud podmínky pro udělení humanitárního azylu
v případě stěžovatelky neposuzoval.
Námitka stěžovatelky směřující k nečinnosti žalovaného, který nevyvinul jakékoliv
úsilí ke zjištění pravdivosti stěžovatelkou uváděných skutečností a taktéž neučinil žádná
vlastní šetření, aniž by stěžovatelka konkretizovala, jaké důkazy měl žalovaný provést
či jakým směrem měl svá zjištění zaměřit, není opodstatněná. Z žádného zákonného
ustanovení nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen prokazovat z vlastní iniciativy
žadatelova tvrzení. Důkazní břemeno v azylovém řízení vázne na žadateli. Povinností,
správnímu orgánu zákonem uloženou ustanovením §32 zákona č. 71/1967 Sb. správního
řádu, je zjistit skutečný stav věci, a to pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl. Žalovaný za situace, kdy stěžovatelka netvrdila a neuvedla žádné
skutečnosti, které by svědčily o možném pronásledování z právně relevantních důvodů
zakotvených v ustanovení §12 zákona o azylu, postupoval v souladu se zákonem,
když aplikoval ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a žádost stěžovatelky zamítl
jako zjevně nedůvodnou. Ve správním spise je založena žádost o udělení azylu, vlastnoručně
psané důvody žádosti, jakož i protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Informace
obsažené v těchto listinách jsou dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť z nich jednoznačně vyplývá absence
tvrzení relevantních důvodů, která je podmínkou aplikace citovaného ustanovení. V daném
případě důvody uvedené opakovaně stěžovatelkou ve správním řízení, tj. problémy
ekonomické a rodinné, nelze podřadit pod některý z důvodů uvedených
v ust. §12 cit. zákona. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je seznatelným způsobem
zřejmé, které skutečnosti byly jeho podkladem i jakými úvahami byl veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Rovněž je z něj zřejmé,
proč žalovaný žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou. Žalovaný
své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, dostál a opatřil si potřebné podklady
pro rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí žalovaného vydáno
v souladu se zákony a je také dostatečným způsobem odůvodněno. S ohledem na důvody
žádosti na zahájení řízení o udělení azylu uváděné stěžovatelem je třeba rozsah provedeného
dokazování považovat za zcela dostačující.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti dále namítá neúplnost spisového materiálu.
V řízení před krajským soudem však stěžovatelka toto tvrzení zpochybňující rozhodnutí
žalovaného neuvedl. V textu žaloby (která, jak soud podotýká, byla sepsána na standardním
formuláři pro žalobce v azylových věcech) se omezila pouze na obecné výtky týkající
se procesních pochybení žalovaného správního orgánu v průběhu řízení o udělení
azylu. Poukaz na neúplnost spisového materiálu je tak v řízení před kasačním soudem novou
skutečností. Nejvyšší správní soud nemůže ze shora uvedených důvodů přihlížet k výše
uvedené stížnostní námitce, neboť se jedná o nově namítaný důvod neuplatněný v řízení
před krajským soudem. Je zřejmé, že tato skutečnost nebyla uplatněna v řízení před krajským
soudem, ač uplatněna být mohla a tvoří z tohoto pohledu novum ve smyslu
§109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení nepřihlížel
při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
když naopak shledal, že Krajský soud v Ostravě nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou
zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu