ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.281.2005
sp. zn. 5 Azs 281/2005 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: CH. A., zast. JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Škroupova 441, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 1. 2005, č. j. 28 Az 27/2004 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Karlu Kavalírovi, advokátovi se sídlem v Hradci Králové,
Škroupova 441, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů celkem
ve výši 2558,50 Kč, které mu budou proplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne
18. 12. 2003, č. j. OAM-2671/VL-10-K04-2003, kterým nebyl žalobci udělen azyl
dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
a zároveň bylo rozhodnuto, že se něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení
§91 citovaného zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
Kasační stížnost podává stěžovatel z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §12
zákona o azylu. Soud v rozsudku vyložil institut azylu a podmínky pro jeho udělení dle §12
příliš restriktivně a zejména je nesprávně na daný případ aplikoval, když dovodil,
že pronásledování stěžovatele, či obava z pronásledování, nedosahuje zákonem vyžadované
intenzity nutné pro poskytnutí azylové ochrany. Stěžovatel má za to, že pronásledování,
kterému byl vystaven a které mu hrozí, je natolik závažné a intenzivní, že plně odůvodňuje
udělení azylu.
Pronásledováním, kterému byl stěžovatel vystaven a kterého se obává ohrožuje jeho
nejvlastnější práva a svobody. Stěžovatel byl bezdůvodně zatčen policií, následně byl
na policii předvolán, bylo mu pro jeho politickou činnost anonymně vyhrožováno, z práce
musel odejít zřejmě na cizí zásah. Následně začal podnikat, měl stánek s potravinami, přitom
však byl opakovanými kontrolami šikanován ze strany státních orgánů, které také dosáhly
výpovědi nájemní smlouvy na pozemek, kde stánek stál, a znemožnily tak stěžovateli
podnikat a obstarávat si prostředky k uspokojení základních životních potřeb. Synovi
stěžovatele bylo znemožněno pokračovat ve studiu. Po případném návratu do Běloruska
mu hrozí trest vězení.
To, že stěžovatel neměl problémy s vycestováním ze země, není skutečnost podstatná
pro posouzení, zda jednání, jimž byl stěžovatel vystaven, jsou pronásledováním ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu, nijak nesvědčí o závažnosti pronásledování a soud ji neměl
brát v potaz. Lze totiž z této skutečnosti učinit i vývod opačný a mít za to, že pronásledování
ze strany orgánů běloruského státu bylo proto intenzivní, aby dosáhlo toho, že stěžovatel
území Běloruska opustí a nebude již podporovat činnost politické opozice.
Zároveň je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a to v části
týkající se posouzení existence překážky vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu,
když se stěžovatel domáhal zrušení též výroku 2. správního rozhodnutí žalovaného o tom,
že se něho překážka vycestování nevztahuje.
V Bělorusku je ohrožena svoboda stěžovatele, neboť stěžovateli hrozí konstruované
obvinění ze zrady vlasti a kažení mezinárodní reputace a mnohaletý trest vězení,
jak stěžovatel doložil zprávou AI. Soud došel k závěru, že takové konstruované obvinění
„nelze vyloučit, na základě volného hodnocení důkazů však dospěl k závěru, že vzhledem k
tomu, že stěžovatel byl zatčen pouze na několik hodin z důvodu své účasti na nepovolené
demonstraci a dále již nebyl orgány policie stíhán, není osobou na níž by měly orgány země
jeho původu hlubší zájem. O této skutečnosti svědčí i fakt, že z Běloruska několik roků zpátky
cestoval opakovaně bez jakýchkoli problémů“. Vedle toho soud konstatuje, že ze zprávy
MZV USA a Infobanky ČTK žádné informace o stíhání a odsouzení žadatelů o azyl
nevyplývají.
Stěžovatel namítá, že nelze-li jeho konstruované obvinění vyloučit, a k tomuto závěru
soud došel, pak je ohrožena jeho svoboda a je dána překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu. Soud proto měl rozhodnout o zrušení výroku 2. napadeného rozhodnutí žalovaného
o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování, pro rozpor s ustanovením §91
zákona o azylu. Takto soud nerozhodl a jeho rozhodnutí o zamítnutí té části žaloby, kterou
se stěžovatel domáhal zrušení výroku 2. napadeného rozhodnutí postrádá dostatečných
důvodů.
Důvodem k závěru, že svoboda stěžovatele ohrožena není, nejsou skutečnosti,
že volně vycestoval z Běloruska a nebyl stíhán po svém zadržení na nepovolené demonstraci
a žádný takový důvod nelze nalézt ani ve zprávě MZV USA či v Infobance ČTK, když tyto
dokumenty neobsahují žádné informace o stíhání žadatelů o azyl.
Konečně je napadený rozsudek nezákonný proto, že soud nesprávně a nezákonně
rozhodl o žalobě manželky žalobce paní T. CH. ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 28 Az 28/2004, když tuto žalobu zamítl, a z tohoto důvodu neshledal u
stěžovatele důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu.
Manželka stěžovatele podala samostatnou kasační stížnost. Vzhledem k tomu, že manželka
stěžovatele podmínky pro udělení azylu splňuje, jsou u stěžovatele splněny podmínky pro
udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu a rovněž z tohoto důvodu
měl soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud touto kasační stížností napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Současně
žádá, aby Nejvyšší správní soud přiznal této kasační stížnosti odkladný účinek, neboť nucené
vycestování by znamenalo pro stěžovatele nenahraditelnou újmu, zejména s ohledem
na nemožnost návratu a hrozící pronásledování.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 10. 6. 2005. Popírá oprávněnost kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí stejně jako rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkazuje na správní spis. Dle mínění žalovaného stěžovatel
nesplňuje podmínky dle ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu nelze na něj vztáhnout
překážku vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona. Navrhuje kasační
stížnost pro nedůvodnost zamítnout a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 5. 6. 2003, kdy stěžovatel podal žádost o uděleni azylu. V ní
stěžovatel uvedl, že svoji vlast opustil v červnu 2003 z politických důvodů. Jmenovaný
je běloruské národnosti, pravoslavného vyznáni, není a nebyl členem žádné politické strany.
O azyl žádá, protože nesouhlasí se státní politikou Běloruska. Dne 20. 2. 2003 se ve městě P.
osobně zúčastnil demonstrace, během níž vystoupil a vyzýval přítomné, aby volili
demokratické kandidáty. Akce byla následně rozehnána policií. Jmenovaný byl zatčen
a odveden na policejní stanici. Večer téhož dne došlo k jeho propuštění. Přibližně týden poté
byl předvolán na policii, kde byl dotazován na jména lidí, kteří připravovali demonstraci
a rovněž jména osob v opozičních stranách. Navrhovatel nic neřekl a týž den odešel domů.
O týden později znovu obdržel předvoláni na policii, ale nikam nešel. Kdosi neznámý
pak jmenovaného telefonicky kontaktoval a vyhrožoval, že pokud chce mít v Bělorusku
kapitalismus, tak uvidí. Rovněž dostával anonymy, kde mu bylo vytýkáno, že není dobrým
příkladem pro běloruské občany. Když byl na dovolené v Polsku, někdo se vloupal do jeho
bytu, ale nic neukradl. Případ vloupání nahlásil na policii, ale ta nic nevyšetřila. Dne
20. 1. 2003 byl stěžovatel propuštěn ze zaměstnání. Proto se rozhodl, že z Běloruska odjet
do České republiky. Ve vlastnoručně psaném prohlášení zopakoval, že zcela nesouhlasí
s politikou uplatňovanou v Běloruské republice a s utiskováním ze strany místních orgánů.
Pohovor ze dne 1. 7. 2003 byl veden na žádost jmenovaného v jazyce ruském. V průběhu
pohovoru žadatel uvedl, že svoji vlast opustil 31. 5. 2003, přičemž za bezprostřední pohnutku
k odchodu z Běloruska označil anonymní telefonické výhružky. Do ČR přicestoval stěžovatel
autobusem přes území Polska. Dále uvedl, že po prezidentském referendu v roce 1996
se upevnila L. moc. Jakmile začali s manželkou s opoziční činností, která spočívala v
distribuci opozičních tiskovin a pořádání meetingů, pocítili tichý a nenápadný tlak. Uvedl, že
společně se svou ženou provozoval stánek s potravinami. Domnívá se, že v té době už byli
oba známí svou spoluprací s opozičními silami, a tak jim úřady znepříjemňovaly podnikání
prováděním různých kontrol. Nakonec jim byla vypovězena nájemní smlouva na pozemek,
kde stánek stál. Proto se rozhodli svoje podnikání ukončit i hledat práci jinde. V roce 2001
vycestovali do Polska. Z Polska se vrátili v roce 2002 a zjistili, že se jim někdo vloupal do
bytu, rozbil okna i zařízeni a stěny popsal vulgarismy. Dne 23. 2. 2003 se v P. v „P. o.“ konal
meeting namířený proti L. Akce, které se podle stěžovatelova tvrzení zúčastnilo přes tři tisíce
občanů, trvala asi hodinu a půl a vládní jednotky poté všechny zúčastněné násilně rozehnaly.
Řada lidí byla zatčena. Stěžovatel se svojí ženou také. Během výslechu byl dotazován
především na jména organizátorů celé akce, pak byl propuštěn. Asi za dva týdny dostal
předvolání na policii, situace se opakovala. Po týdnu obdržel další předvolání, ale rozhodl se
již nikam nejít. V té době mu kdosi začal telefonicky vyhrožovat v tom smyslu, že pokud chce
kapitalismus, má odjet ze země. Pokud to neučiní, mohl by být zmrzačen. Na základě toho se
po dohodě s přáteli rozhodl odjet do ČR. Stěžovatel dále uvedl, že od roku 1996 začal
spolupracovat se stranami Běloruský národní front a Národní duma. Distribuoval opoziční
noviny „P.“, hovořil s lidmi ve svém okolí a snažil se jim srozumitelně vysvětlit, o co jde
současnému běloruskému prezidentovi a jaké budou následky jeho politiky pro celou zemi. V
případě návratu se obává fyzického útoku ze strany státních orgánů a milice. Žalovaný na
základě provedeného správního řízení vydal dne 18. 12. 2003 rozhodnutí, kterým stěžovateli
neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a zároveň rozhodl, že
se ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno,
že důvodem podání žádosti o azyl stěžovatele byly problémy s policií kvůli šíření opozičních
letáků a tíživá ekonomická situace a dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, ve které vytkl žalovanému porušení
celé řady procesních pochybení a namítal, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle
ustanoveni §12 zákona o azylu a taktéž podmínky pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona. Krajský soud žalobu zamítl kasační stížností
napadeným rozsudkem. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn správně,
žalovaný v souladu se zákonem stěžovateli neudělil azyl.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas kasační stížností.
V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává naplnění kasačních důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., když má za to, že soud nesprávně posoudil
naplnění podmínek pro udělení azylu dle ustanovení §12 a vztažení překážky vycestování
dle ustanovení §91 zákona o azylu a taktéž rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právních otázek
soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje závěry soudu a žalovaného
o nedůvodnosti podané žádosti o azyl. Soud dle názoru stěžovatel v rozsudku vyložil institut
azylu a podmínky pro jeho udělení dle §12 příliš restriktivně a zejména je nesprávně na daný
případ aplikoval, když dovodil, ze pronásledování stěžovatele, či obava z pronásledování,
nedosahuje zákonem vyžadované intenzity nutné pro poskytnutí azylové ochrany.
Stěžovatel má za to, že pronásledování, kterému byl vystaven a které mu hrozí,
je natolik závažné a intenzivní, že plně odůvodňuje udělení azylu.
Výše uvedená námitka stěžovatele není opodstatněná.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 5 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu
tomu, kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí oprávněnou
obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být poskytnuta
ochrana formou azylu, musí proto být prokázáno, že je nositelem určitého přesvědčení
(politického, náboženského apod.), pro které je v zemi, jehož občanství má (v zemi jeho
posledního trvalého bydliště), reálně pronásledován, nebo že je pronásledován z důvodu
příslušnosti k jasně vymezené sociální skupině, resp. má důvodnou obavu, že by k takovému
pronásledování mohlo v jeho případě dojít.
V posuzované věci je třeba připustit, že stěžovatelem uváděné důvody od počátku
řízení o azylu měly politický podtext, když uváděl, že měl v zemi původu problémy s policií
za šíření opozičních letáků a nepovolenou účast na demonstraci. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti poukazuje na názor vyslovený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci vedené
pod sp. zn. 6 A 510/93, podle něhož, tvrdí-li žadatel, že emigroval pro odůvodněný strach
z pronásledování pro své politické přesvědčení, je přinejmenším zapotřebí, aby byl schopen
doložit, že vůbec nějaké politické přesvědčení má, že je schopen je formulovat a prezentovat,
a stává se proto ve své domovské zemi vládním úřadům nebo jiným vlivným místům
nepohodlným, je proto pronásledován a nebo lze takové pronásledování důvodně očekávat
a to – byť spíše výjimečně – i v případě, že dosud své politické přesvědčení v zemi původu
neprojevil. Projevení politických názorů účastí na demonstraci nelze samo o sobě, bez
existence cíleného, státní mocí prováděného či podporovaného pronásledování jejich
účastníků, ještě považovat za zastávání politických práv a svobod.
Žalovaný v daném případě usoudil, že v činnosti stěžovatele nespatřuje nijak zásadné
směřování k uplatňování politických práv a svobod. Činnost stěžovatele dle žalovaného
nedosahovala takového charakteru, stupně, intenzity a opakovanosti, aby ji za činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod bylo možno považovat. Žalovaný, stejně
tak i soud k povaze tvrzeného pronásledování zdůraznili, že stěžovatel byl zadržen po účasti
na nedovolené demonstraci pouze na několik hodin a následně předvolán, a žádné další
problémy s policií neměl. S těmito závěry Nejvyšší správní soud souhlasí. Ani ostatní
události, které stěžovatel uvedl ve správním řízení, nebylo možno samy o sobě považovat
za pronásledování z azylově relevantních důvodů. Přímou souvislost stěžovatelem popsaných
událostí (propuštění z v práce, násilné vniknutí do bytu stěžovatele, problémy syna ve škole)
se zastáváním politických názorů stěžovatel neprokázal.
O tvrzení stěžovatele, že skutečnost, zda stěžovatel měl či neměl problémy
s vycestováním ze země, není skutečností podstatnou pro posouzení, zda jednání, jimž byl
stěžovatel vystaven, jsou pronásledováním ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu a nijak
nesvědčí o závažnosti pronásledování, a soud dle stěžovatele k této skutečnosti neměl
přihlížet, usoudil Nejvyšší správní soud následovně.
Existence či absence problémů s vycestováním žadatele ze země původu nemůže být
sama o sobě způsobilá odůvodnit rozhodnutí o neudělení azylu dle ustanovení §12 zákona
o azylu. Jinými slovy nemůže být jediným rozhodovacím důvodem pro výrok o neudělení
azylu. Lze však připustit, aby správní orgán na tuto skutečnost ve svém rozhodnutí poukázal,
neboť i ona může v konkrétním případě dokreslit situaci žadatele o azyl v zemi původu
a může tak mít ve vztahu k posouzení naplnění podmínek pro udělení azylu jistou vypovídací
schopnost. Nejvyšší správní soud správní tak striktní závěr stěžovatele, že soud k této
skutečností přihlížet nemohl, nesdílí.
Stěžovatel spatřoval tvrzenou nezákonnost taktéž v nesprávném právním posouzením
překážky vycestování.
K tomuto v kasační stížnosti uvedl, že v Bělorusku je ohrožena svoboda stěžovatele,
neboť mu hrozí konstruované obvinění ze zrady vlasti a kažení mezinárodní reputace
a mnohaletý trest vězení, jak stěžovatel doložil zprávou AI. Dle stěžovatele, nelze-li jeho
konstruované obvinění vyloučit, a k tomuto závěru soud došel, pak je ohrožena jeho svoboda
a je dána překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Důvodem k závěru, že svoboda
stěžovatele ohrožena není, nejsou skutečnosti, že volně vycestoval z Běloruska a nebyl stíhán
po svém zadržení na nepovolené demonstraci a žádný takový důvod nelze nalézt ani ve
zprávě MZV USA či v Infobance ČTK, když tyto dokumenty neobsahují žádné informace o
stíhání žadatelů o azyl.
Předmětnou námitku neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou.
Dle ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí,
a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat
1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo
2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti, anebo
b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo
c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez
doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího
věku a stupně samostatnosti.
Smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona o azylu
bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu
zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl,
vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě
či tělesné integritě.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval, že neutěšená
situace se stavem dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o azyl není sama o sobě
způsobilá odůvodnit udělení azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných
podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní situace žadatele o azyl.
Obdobný závěr lze učinit taktéž o překážce vycestování. V projednávané věci ze Zpráv
Ministerstva zahraničí USA a ze zprávy AI vyplývá, jak sám soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že v Bělorusku dodržování lidských práv vykazuje značné nedostatky. Samotná
skutečnost, že v zemi původu není ochrana lidských práv dostatečně zabezpečena, však ještě
neznamená automatickou povinnost správního orgánu (soudu) tuto okolnost považovat za
překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, nýbrž je třeba zkoumat, na základě
taxativního výčtu podmínek, pravděpodobnost konkrétních možných zásahů ze strany státu do
sféry základních lidských práv a svobod stěžovatele přihlížeje k důvodům, pro které zemi
původu opustil a pro které v ČR požádal o azyl.
Pokud krajský soud informace ze zprávy AI, která popisuje pouze obecnou situaci
v Bělorusku a poukazuje na možnost postihu neúspěšných žadatelů o azyl, vyhodnotil tak, že
neprokazuje naplnění podmínek pro vztažení překážky vycestování, neboť žádné konkrétní
skutečnosti ve vztahu ke stěžovateli neuvádí, lze s ním souhlasit. Možná vykonstruovaná
obvinění, jež zpráva popisuje pouze v obecné rovině, nedosahují intenzity předpokládané
ustanovením §91 písm. a) odst. 2 zákona o azylu, neboť vzhledem k okolnostem, za kterých
stěžovatel opustil zemi původu (stěžovatel nebyl za účast na nepovolené demonstraci mimo
zadržení orgány policie stíhán), lze usuzovat, že mu v případě návratu do vlasti nehrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud se nesprávného právního
posouzení naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §12 a §91 zákona o azylu nedopustil.
Nejvyšší správní soud taktéž nemohl přisvědčit námitce stěžovatele ohledně udělení
azylu za účelem sloučení rodiny dle ustanovení §13 zákona o azylu, když dikce citovaného
ustanovení není v daném případě naplněna, neboť manželce stěžovatele, paní T. CH. azyl
udělen nebyl (rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2673/VL-10-K04-2003 ze dne 9. 2. 2004) a
její žaloba byla rozsudkem č. j. 28 Az 28/2004 ze dne 25. 1. 2005 zamítnuta jako nedůvodná.
Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není
nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení před správním orgánem netrpělo vadou,
kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení před správním orgánem zopakovat. Krajský
soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu
s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby, které stěžovatel uvedl, přičemž
vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením
a vypořádal se se všemi uvedenými námitkami, na obecně formulované procesní žalobní
námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také vypořádal.
Z odůvodnění rozsudku, zejména pak z pasáže na straně č. 6 (druhý odstavec)
je zřejmé, že krajský soud naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §91 zákona o azylu
posuzoval, když konstatoval, „že z žalobcem uváděných skutečností, že byl z důvodu své
účasti na demonstraci dvakrát vyslýchán na policii a na pozdější předvolání nereagoval, nelze
ani žádnou ze zákonem upravených překážek vycestování dovodit. Takovou skutečnost
pak dle názoru soudu nelze ani dovodit z obsahu zprávy AI, popisující obecnou situaci v zemi
původu žalobce, a to ve vztahu ku konkrétním okolnostem v dané věci.“. Dále krajský soud
uvedl, že správní orgán čerpal ze zpráv MZV USA a z Infobanky ČTK, z nichž informace o
stíhání a odsouzení žadatelů o azyl běloruské národnosti nevyplývají. Soud dospěl k závěru,
že skutečnosti o konstruovaných obviněních těchto repatriovaných neúspěšných žadatelů o
azyl a jejich případné odsouzení nelze vyloučit, na základě volného hodnocení důkazů však
dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zatčen pouze na několik hodin
z důvodu své účasti na nepovolené demonstraci a dále již nebyl orgány policie stíhán, není
osobou, na níž by měly orgány země jeho země hlubší zájem, o této skutečnosti svědčí fakt,
že z Běloruska několik roků zpátky cestoval opakovaně bez problémů. Soud rovněž
konstatoval, že zpráva AI se o konstruovaných obvinění zmiňuje toliko obecně a žádné
konkrétní skutečnosti neuvádí. Soud tak uzavřel, že stěžovatele nepovažuje za osobu, která by
v případě návratu do vlasti měla mít tak zásadní problémy, že by bylo možné zvažovat
případné využití ustanovení §91 zákona o azylu.
Posouzení překážky vycestování v rozsudku tedy neabsentuje. Krajský soud
se s námitkou nesprávné aplikace ustanovení §91 zákona o azylu vypořádal. Jeho odůvodnění
v části týkající se překážky vycestování je dostatečné a srozumitelné a odpovídá zákonným
požadavkům (§75 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovatelem
uplatňovaných důvodů kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Stěžovateli ustanovil krajský soud pro řízení o kasační stížnosti zástupce advokáta
podle ust. §35 odst. 7 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi
vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dospěl k závěru, že zástupkyni
stěžovatele náleží odměna podle ust. §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky, tedy za dva
úkony právní služby po 1000 Kč /§9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky a §7 této vyhlášky/. Dále ji
náleží náhrada hotových výdajů za dva úkony ve výši po 75 Kč (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).
Vyúčtované náklady Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatele přiznal, protože odpovídají
obsahu spisu. Celkem tak zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hodových výdajů
ve výši 2150 Kč, zvýšená o DPH v sazbě 19% ve výši 408,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. října 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu