ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.64.2006
sp. zn. 5 Azs 64/2006 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: T. V., zast. JUDr. Jaroslavem
Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dlouhá 31/63, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č. j. 46 Az 2/2006 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byl odmítnut návrh stěžovatele
na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
pod sp. zn. 47 Az 788/2003, zamítnut odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu č. j.
47 Az 788/2003 - 26 a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze
dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“.
V daném případě stěžovatel podává kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí návrhu
na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Az 788/2003
a zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku 47 Az 788/2003 - 26 ze dne
30. 11. 2004. V kasační stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s výše uvedeným usnesením
a pouze obecně konstatoval, že kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) , b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Dále stěžovatel uvedl, že shledal pochybení v postupu soudu při odmítnutí jeho návrhu.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak
je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
V případech, kdy je předmětem kasační stížnosti usnesení o odmítnutí návrhu, lze
v souladu ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. přezkoumávat toliko jeho zákonnost.
Ačkoli se stěžovatel v kasační stížnosti výslovně výše citovaného důvodu nedovolává, lze
z obsahu kasační stížnosti, kdy zpochybňuje postup soudu při odmítnutí návrhu na povolení
obnovy, podřadit pod námitku nezákonnosti. Stěžovatel formuloval kasační stížnost pouze
obecně, aniž by uvedl konkrétní pochybení soudu a za takové situace by měl být soudem
vyzván k doplnění důvodů jejího podání. V daném případě přezkoumal Nejvyšší správní soud
kasační stížnost i přes tento nedostatek podání, neboť jeho odstraňování za situace,
kdy kasační stížnost je zjevně nedůvodná, by bylo pouze formalismem.
Obecně lze konstatovat, že rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu by bylo nezákonné
v těch případě, že by soud přistoupil k aplikaci normy /§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s./, jejíž
hypotéza nebyla naplněna skutkovými okolnostmi. Soud by v daném případě při odmítnutí
návrhu na povolení obnovy soudního řízení ve věci azylu pochybil, pokud by aplikoval
ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž by zkoumal přípustnost návrhu ve smyslu
ustanovení §111 a §114 odst. 1 s. ř. s. Jak již tento soud judikoval ve svém rozsudku č. j.
5 As 19/2005 - 87 ze dne 15. 2. 2006 (www.nssoud.cz), obnova řízení je stejně jako kasační
stížnost mimořádným opravným prostředkem ve správním soudnictví, který umožňuje
překonat překážku rei iudicatae a znovu ve věci rozhodnout. Jeho cílem je odstranit
nedostatky ve skutkových zjištěních, které vyšly najevo až po právní moci vydaného
rozhodnutí. Obnova řízení je přípustná jen proti rozsudku vydaném v řízení o ochraně
před nezákonným zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí
(§114 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o neudělení azylu,
o níž bylo krajským soudem rozhodováno, je tak a contrario přípustnost obnovy vyloučena.
V dané věci byla žaloba podaná stěžovatelem proti rozhodnutí žalovaného projednána,
stěžovateli tedy nebyl odepřen přístup k soudu. Stěžovatel měl možnost brojit proti rozsudku
krajského soudu kasační stížností. Tuto však podal opožděně.
K problematice odmítnutí návrhu na povolení obnovy řízení pro její nepřípustnost
se již tento soud podrobně vyjádřil ve svém rozhodnutí č. j. 2 As 51/2004 – 43 ze dne
8. 9. 2005, 2 Ads 5/2004 - 84 ze dne 31. 5. 2005 a nebo 5 Azs 265/2004 - 39 ze dne
24. 2. 2005 (www.nssoud.cz). Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o přiznání odkladného účinku, neboť
bylo rozhodováno dle §56 odst. 2 s. ř. s. přednostně.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu