ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.24.2006
sp. zn. 6 Ads 24/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: PhDr. H. R., zastoupena Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č. j. 12 Cad 14/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu práce a sociálních věcí se ne př i znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce Mgr. Dagmar Dřímalové,
se př i zná vá odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2150 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 7. 2001, zn. 44/12496/19.3.2001 - Vos., kterým bylo změněno
rozhodnutí Úřadu práce hl. města Prahy, pobočky pro Prahu 4, 11 a 12, ze dne 8. 12. 2001,
č. j. ÚP4/OpaK/1747/01, o povinnosti stěžovatelky vrátit přeplatek hmotného zabezpečení
ve výši 53 897 Kč tak, že ve výroku rozhodnutí se slova ve výši 53 897 Kč mění na slova
ve výši 59 039 Kč s tím, že ostatní části rozhodnutí zůstaly beze změny.
Městský soud v Praze usnesením označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalobu odmítl.
V odůvodnění svého usnesení uvedl, že ze správního spisu předloženého soudu žalovaným
bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci dnem 1. 8. 2001,
což znamená, že stěžovatelce nejpozději k tomuto datu bylo napadené rozhodnutí doručeno.
Po citaci §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
podle něhož lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno
doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li
zvláštní zákon lhůtu jinou, dospěl Městský soud k závěru, že stěžovatelka podala žalobu
po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí
žalovaného, takže soudu nezbylo, než žalobu odmítnout jako opožděnou podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Uvedla, že v době, kdy rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci, zákon
č. 150/2002 Sb. nebyl účinný. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2001
obsahuje toliko poučení o tom, že toto rozhodnutí je konečné a nelze se proti němu odvolat,
a neobsahuje žádné poučení o možnosti soudního přezkumu – kam a v jaké lhůtě lze takovýto
úkon učinit, podala stěžovatelka svoji žalobu u soudu až následně. Stěžovatelka je toho
názoru, že přezkoumávané rozhodnutí žalovaného neobsahovalo náležité, správné, řádné
a srozumitelné poučení o možnosti podání žaloby proti tomuto správnímu rozhodnutí, a tudíž,
že nebylo spolehlivým podkladem pro správné rozhodnutí soudu. V případě,
že by stěžovatelka byla v rozhodnutí žalovaného řádně a správně poučena o možnosti podání
žaloby, nepochybně by tak učinila. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem, který jí byl k její žádosti ustanoven soudem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka namítá kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Podstatou kasační námitky je toliko to, zda měla být stěžovatelka v rozhodnutí
žalovaného poučena o možnosti soudního přezkumu rozhodnutí a lhůtě k podání žaloby.
Žalovaný rozhodoval podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
podle jehož §59 odst. 4 se proti rozhodnutí o odvolání nelze dále odvolat. V tomto smyslu
bylo rovněž odvolacím správním orgánem dáno poučení, že jeho rozhodnutí je konečné
a nelze se proti němu odvolat. Takové poučení vyhovělo všem zákonným požadavkům
a absence poučení o možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí soudem a délce lhůty k podání
takového návrhu nemohla způsobit poškození stěžovatelčiných práv.
Právní otázkou, kterou bylo nutno v důsledku kasační námitky posoudit, je, zda
městský soud měl snad z této právní úpravy dovodit, že stěžovatelka měla být poučena
o možnosti (či nemožnosti) podat žalobu ke správnímu soudu, a pokud se tak nestalo,
zda absence takového poučení má důsledky pro včasnost podání žaloby. Nejvyšší správní
soud k takovéto otázce zaujímá názor, že poučovací povinnost žalované, která vedla odvolací
řízení podle správního řádu, zahrnovala pouze poučení účastníka o tzv. řádných opravných
prostředcích a netýká se dalších procesních prostředků, jimiž lze rozhodnutí případně měnit
či rušit (k tomu srov. rovněž judikaturu Nejvyššího správního soudu publikovanou
pod č. 297/2004 Sb. NSS, sp. zn. 7 Ads 42/2003). Procesní řády v právním systému České
republiky tvoří od sebe oddělené procesní soustavy, jak konstatoval již Ústavní soud ve svém
rozhodnutí sp. zn. III ÚS 190/01. Správní řízení je tedy odděleno od přezkumného řízení
soudního, soud přezkoumává pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Pokud by procesní
soustavy moci výkonné a soudní měly být propojeny, musí se tak stát v důsledku výslovného
zákonného ustanovení procesního předpisu – to vyžaduje požadavek určitosti
a předvídatelnosti procesních pravidel; v některých situacích se tak děje – srov. ust. §46
odst. 5 s. ř. s., případně §72 odst. 1 poslední věta s. ř. s. Žádné ustanovení procesního
předpisu však neukládá žalované, aby poučila stěžovatelku o dalších možnostech právní
ochrany jejího tvrzeného práva; je to nereálné již proto, že takových možností je řada a jejich
podmínky jsou rozsahem značné. Již v minulosti Vrchní soud v Praze (sp. zn. 5 A 103/96)
upozornil, že pouhý výčet názvů možných prostředků ochrany práva bez podrobného uvedení
podmínek, za nichž jsou připuštěny, by vedl často k jejich bezúspěšnému uplatnění. Využití
právních prostředků po právní moci rozhodnutí je tedy ponecháno na vůli účastníka řízení,
neboť obecná znalost jejich výčtů je předpokládána a konkrétní možnost jejich podání
je v každém jednotlivém případě odlišná. Bylo-li tedy již v minulosti i v současnosti
ve správním soudnictví judikováno, že správní orgán stíhá poučovací povinnost toliko
ve vztahu k řádným opravným prostředkům v řízení správním, tím spíše musí platit
tento závěr ve vztahu k možnostem právní ochrany cestou návrhu na přezkum rozhodnutí
u soudu. Věc je totiž složitější o to, že ve správním soudnictví existuje řada výluk,
v jejichž důsledku je žaloba proti správnímu rozhodnutí nepřípustná a jako taková je
bez dalšího soudem odmítnuta (§68 písm. e/ s. ř. s.).
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje na to, že v době, kdy rozhodnutí
žalovaného nabylo právní moci, nebyl zákon č. 150/2002 Sb. účinný, lze s tím souhlasit,
nutno však uvést, že správní soudnictví bylo v té době upraveno v části páté zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž lhůta k podání správní žaloby byla i tehdy
dvouměsíční. Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců po té, kdy bylo
rozhodnutí správního orgánu žalobci doručeno, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
V daném případě bylo rozhodnutí žalovaného stěžovatelce doručeno v srpnu 2001,
žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla u Městského soudu v Praze podána dne 23. 5. 2005,
takže je zcela zřejmé, že byla podána opožděně a Městský soud v Praze ji důvodně v souladu
s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s., neboť ji neshledal důvodnou.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
Mgr. Dagmar Dřímalová, jíž Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 7 s. ř. s. odměnu
ve výši 2150 Kč (dva úkony právní služby po 1000 Kč spočívající v první poradě s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů, a v písemném podání soudu podle §11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky
a dva režijní paušály po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu