ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.75.2004
sp. zn. 6 Ads 75/2004 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: Ing. T. B., zastoupen JUDr. Milanem Štúrikem, advokátem, se sídlem 28. října 84,
Ostrava 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. 9. 2004, č. j. 17 Cad 107/2003 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. České správě sociálního zabezpečení se ne př i znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
27. 2. 2003 byl žalobci od 7. 8. 2001 odňat starobní důchod podle §56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a
Slovenskou republikou. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná po citaci článku 20 odst. 1
a článku 20 odst. 2 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR a článku 15 Správního
ujednání o provádění Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení uvedla, že vzhledem
k tomu, že žalobce byl naposledy před rozdělením ČSFR zaměstnán v podniku S. d. t. i. P. 1,
který nebyl zapsán v obchodním rejstříku, posuzuje se příslušnost k rozhodnutí o žalobcově
nároku na důchod podle článku 20 odst. 2 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR,
a to na základě trvalého bydliště. Jelikož žalobce měl k rozdělení České a Slovenské
Federativní republiky trvalý pobyt na území Slovenské republiky je Sociální pojišťovna –
ústředí B. příslušná k rozhodnutí o jeho nároku na důchod za veškerou dobu žalobcova
pojištění. Nárok na český starobní důchod žalobci nevznikl, za dobu od 7. 8. 2001 do 31. 1.
2003 vznikl přeplatek ve výši 118 280 Kč, který bude zúčtován z doplatku na slovenském
starobním důchodu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí
správního orgánu. Podle jeho názoru je výklad článku 20 Smlouvy i článku 15 Správního
ujednání nesprávný. Poukázal na to, že jeho zaměstnavatelem byly Č. s. d. v P. a žalobce je
přesvědčen o tom, že tento státní podnik byl zapsán v obchodním rejstříku. Celou dobu
zaměstnání, která se mu započítává do důchodu, odpracoval u zaměstnavatele v České
republice až do 31. 12. 1992. Jeho zaměstnavatelem byly Č. s. d. v P., tedy se sídlem v České
republice, a rovněž S. d. t. i. měla sídlo v České republice.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 17 Cad 107/2003 - 65 ze dne
20. 9. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že právní
úprava vztahu v sociálním zabezpečení mezi Českou a Slovenskou republikou je obsažena
ve Smlouvě mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.
(dále jen „Smlouva“) a Správním ujednáním o provádění této smlouvy (dále jen „Správní
ujednání“). Podle článku 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem
rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl
zaměstnavatel sídlo ke dni rozdělení republiky nebo naposledy před tímto dnem.
Podle článku 20 odst. 2 Smlouvy, pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR, nebo naposledy
před tímto dnem, zaměstnavatele se sídlem na území ČSFR, považují se doby zabezpečení
získané před tímto dnem, za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl
občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR, nebo naposledy před tímto dnem. Článek 21
odst. 1 Smlouvy zmocnil příslušné úřady, aby upravily ve správním ujednání nezbytná
opatření k provádění této smlouvy. Na základě toho se příslušné úřady České a Slovenské
republiky dohodly na Správním ujednání, kde podle článku 15 se sídlem zaměstnavatele
rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Není-li adresa
zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem
– viz. Státní podnik ČSD) postupuje se podle článku 20 odst. 2 Smlouvy.
Krajský soud dále uvedl, že sám žalobce potvrdil, že byl zaměstnancem Č. v P. do 31.
12. 1992 a jeho pracoviště bylo v B. Dohodu o změně pracovní smlouvy podepsal v P. na
ředitelství Č. Touto dohodou nebyla dohodnuta změna výkonu práce, neboť i před uzavřením
této dohody bylo žalobcovo místo výkonu práce v B. a zaměstnavatel měl sídlo v P. a rovněž
nešlo o změnu druhu práce.
Krajský soud uzavřel, že provedené důkazy nikterak nezpochybňují tvrzení žalobce,
ale naprosto jednoznačně prokázaly, že na jeho případ se vztahuje článek 20 odst. 2 Smlouvy
vzhledem k článku 15 Správního ujednání. Zaměstnavatel žalobce do 31. 12. 1992
jako podnik zřízený zákonem nebyl zapsán v obchodním rejstříku. Šlo o státní podnik,
na který se vztahuje §15 zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci Československých státních
drah, podle něhož na postavení a řízení a na hospodářskou a sociální činnost Č. s. d. se
obdobně vztahují v §15 citovaná ustanovení zákona o státním podniku. Krajský soud proto
vyšel z toho, že oprávněným k rozhodnutí o nároku na starobní důchod a jeho výplatu je
v případě žalobce Slovenská pojišťovna – ústředí v B. a nikoliv žalovaná. Pokud tedy
žalovaná žalobci zastavila výplatu důchodové dávky, rozhodla podle názoru krajského soudu
správně.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění kasační stížnosti uvedl, že se nemůže ztotožnit
se závěry soudu, že je třeba vycházet jen ze Smlouvy, jak se v napadeném rozsudku uvádí,
je sice pravdou, že má trvalé bydliště stále ve Slovenské republice, avšak do rozdělení ČSFR
byl stále zaměstnaný ve firmě, která měla a má stále sídlo v České republice. Ze spisu
je podle stěžovatele zřejmé, že Slovenská republika mu odmítla poskytnout důchod,
protože podle právních předpisů mu náleží důchod podle zákonů České republiky. Na základě
těchto skutečností a žádosti stěžovatele mu žalovaná přiznala důchod, který mu i skutečně
vyplácela. Stěžovatel to považoval za zákonný nárok, který i v tomto směru přijímal. Není mu
známo, z jakého důvodu se stalo, že Sociální pojišťovna, ústředí B., došla k jinému názoru a
rozhodla se vyplácet mu, podle ní zákonný důchod podle příslušných ustanovení Slovenské
republiky a Smlouvy. Stěžovateli je zřejmé, že Česká republika takovýto krok ze strany
Slovenské republiky jenom přivítala a vydala napadené rozhodnutí. On se však s tím nemůže
ztotožnit a neztotožní, protože podle jeho názoru jde o nezákonné rozhodnutí.
Žalovaná se v podaném vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnila s právním
názorem krajského soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku. Dodala, že pokud stěžovatel
namítá, že při posouzení jeho nároků nelze vycházet jen ze Smlouvy, pak uvádí, že Smlouva
je smlouvou podle článku 10 Ústavy, tj. součástí právního řádu České republiky a má
přednost před zákonem i před novelizací článku 10 Ústavy. Podle článku 20 Smlouvy se doby
zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní republiky považují
za doby zabezpečení toho státu, na jehož území měl zaměstnavatel sídlo ke dni rozdělení
(31. 12. 1992) nebo naposledy před tímto dnem. Neměl-li občan zaměstnavatele, považují se
doby zabezpečení získané před 1. 1. 1993 za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož
území měl občan trvalý pobyt. Toto hledisko bylo zvoleno z toho důvodu, že je bezpečně
a jednoduše zjistitelné. Kritérium sídla zaměstnavatele pak řeší článek 15 Správního ujednání,
který sídlem zaměstnavatele rozumí tu adresu, která je jako sídlo zapsaná v obchodním
rejstříku. Odchylný postup Smlouva nepřipouští. V daném případě bylo podle žalované
na podkladě důkazního řízení soudu zcela nepochybně zjištěno, že stěžovatel byl ke dni
31. 12. 1992 zaměstnán u zaměstnavatele, jehož adresa nebyla k tomuto dni zapsaná
v obchodním rejstříku, a bylo proto nutné přihlédnout ke kritériu trvalého pobytu, které bylo
přijato pro ty případy, kdy není možno určit zaměstnavatele.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně neuvádí, z kterého z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost podává, z obsahu kasační stížnosti lze však dovodit,
že důvod uplatněný stěžovatelem lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně poukazuje na to, že byl zaměstnán u podniku,
který měl sídlo v České republice. Je sice nepochybné, že stěžovatel byl zaměstnancem
organizační jednotky Č. s. d. které měly sídlo v P. (§3 odst. 1 zákona č. 68/1989 Sb., o
organizaci Československé státní dráhy, ve znění pozdějších předpisů), stěžovatel však
nezpochybnil závěr krajského soudu, že uvedený podnik, jakožto podnik zřízený zákonem,
nebyl zapsán v obchodním rejstříku. Pokud by Československé státní dráhy byly zapsány
v obchodním rejstříku, potom by přicházelo v úvahu použití článku 20 odst. 1 Smlouvy, podle
něhož se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby
zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel sídlo ke dni rozdělení
republiky nebo naposledy před tímto dnem. Podle zjištění krajského soudu, která stěžovatel
kasační stížnosti nezpochybňuje, tomu však tak nebylo, proto přichází v úvahu použití článku
20 odst. 2 Smlouvy, podle něhož se považují doby zabezpečení, získané před dnem rozdělení
republiky, za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt
ke dni rozdělení ČSFR, nebo naposledy před tímto dnem. Lze proto souhlasit se závěrem
krajského soudu, že oprávněný k rozhodnutí o nároku na starobní důchod a jeho výplatu je
v případě stěžovatele Slovenská pojišťovna – ústředí v B. a nikoliv žalovaná; pokud tedy
žalovaná stěžovateli zastavila výplatu důchodové dávky, postupovala v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ostravě napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaná, byť byla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů nemá,
neboť tak výslovně stanoví §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu