ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.17.2006
sp. zn. 6 Azs 17/2006 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: B . Ch., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Žitná
45, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2005, č. j.
14 Az 18/2005 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 18/2005 - 17 ze dne 22. 9. 2005, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3187/VL - 07 - C07 - 2004
ze dne 3. 1. 2005. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), neuděluje a že se na něj nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí,
že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení, že skutková podstata,
z níž žalovaný při svém rozhodování vycházel, nemá oporu ve spisech a že rozhodnutí
krajského soudu trpí nedostatkem důvodů. Stěžovatel namítá, že v žalobě napadl rozhodnutí
žalovaného v celém rozsahu a namítal porušení některých ustanoven í zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správního řádu), vedle toho rovněž žádal o posouzení své žádosti nejen
podle §12, ale i §14 zákona o azylu. Krajský soud se však podle jeho názoru s jeho
procesními námitkami nevypořádal, z odůvodnění jeho rozsudku není jasné, jaké důkazy byly
vzaty v potaz a které z nich hovořily ve prospěch či neprospěch stěžovatele. Právní i skutkové
úvahy krajského soudu jsou podle stěžovatele tak strohé, že zakládají neplatnost rozhodnutí.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku své kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatele považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
K námitkám stěžovatele, že splňuje podmínky pro udělení azylu, uvedl, že jím uváděné
skutečnosti nejsou azylově relevantní a že se ztotožňuje s právním hodnocením krajského
soudu. Neshledal ani důvody k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný navrhl
kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatel
ve své žádosti o udělení azylu ze dne 1. 11. 2004 uvedl, že je národnosti burjatské, že není
a nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace, stejně jako jeho příbuzní.
Jako důvod opuštění Mongolska uvedl, že v Mongolsku neměl práci a neměl kde bydlet, přijel
za manželkou, která do České republiky přijela již dříve rovněž za prací, a nyní je rovněž
žadatelkou o azyl. V České republice by chtěl zůstat s manželkou, jelikož je těhotná,
do Mongolska se vrátit nechtějí. Do Mongolska se nechce vrátit, protože se obává
ekonomických potíží, v Mongolsku také nemá kde bydlet, rovněž se nechce do Mongolska
vracet sám. Z obsahu protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území
České republiky ze dne 9. 12. 2004 je zřejmé, že stěžovatel pouze blíže rozvedl důvody
uvedené již v žádosti. Zopakoval jako důvod opuštění Mongolska skutečnost to, že neměl
v Mongolsku práci a chtěl přijet za svou ženou, aby společně žili v České republice. Do České
republiky přicestoval na turistické vízum, po skončení jeho platnosti se na území České
republiky zdržoval nelegálně. Žádostí o azyl chce tedy rovněž dosáhnout legalizace pobytu.
Ve správním spisu je vedle výše uvedeného založen materiál označený jako Zpráva
o dodržování lidských práv za rok 2003 v Mongolsku Ministerstva zahraničí Spojených států
amerických a informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky z průběhu roku 2004
k situaci v Mongolsku, které obsahují informace o situaci v oblasti dodržování lidských práv
a o ekonomické situaci v zemi původu stěžovatele.
Žalovaný ve svém napadeném rozhodnutí ze dne 3. 1. 2005 konstatoval, že stěžovatel
v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno
učinit závěr, že jsou naplněny předpoklady poskytnutí azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu, neboť v průběhu řízení o azylu jmenoval jako důvod opuštění vlasti pouze
ekonomické důvody. Žalovaný konstatoval, že ekonomické důvody, které byly stěžovatelem
uváděny jako prioritní, nejsou důvodem pro udělení azylu. Stejně tak není azylovým důvodem
ani snaha o sloučení rodi ny. Stěžovatelovy potíže nemají ani žádnou souvislost s rasou,
náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo s politickým
přesvědčením. Ani snaha dosáhnout legalizace pobytu na území České republiky není
azylovým důvodem, takové jednání označil žalovaný za čistě účelové jednání,
které je v rozporu s institutem azylu. Stěžovatel nesplňoval podle žalovaného ani zákonné
podmínky udělení azylu podle §13 zákona o azylu, neboť není manželem azylanta, jemuž byl
již na území České republiky udělen azyl. Žalovaný po posouzení osobní situace stěžovatele
a situace v zemi původu neudělil ani humanitární azyl podle §14 zákona o azylu,
neboť neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod. Co se týče překážek vycestování,
žalovaný konstatoval, že při posuzování otázky, zda by stěžovatel byl v případě návratu
do Mongolska vystaven ohrožení života nebo svobody z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, se řídil
stejnými úvahami jako při posouzení otázky existence azylových důvodů podle §12 zákona
o azylu. S odkazem zejména na obsah výše jmenované zprávy ministerstva zahraničí
Spojených států amerických a ministerstva zahraničních věcí České republiky žalovaný
dovodil, že takové nebezpečí stěžovateli nehrozí. Stejně tak se zabýval otázkou, zda mu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Ani toto nebezpečí
nebylo v případě stěžovatele, s ohledem na jeho výpověď v rámci řízení a na obsah zpráv
o situaci v Mongolsku, prokázáno.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel v celém rozsahu žalobou, v níž namítal, že žalovaný na podkladě
shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal
rozhodnutí, které považuje s ohledem na ustanovení zákona o azylu uvedená ve výroku
napadeného rozhodnutí za nesprávné. Dále v žalobě uvedl, že byli zemi původu nuceni opustit
v důsledku mimořádně tíživých okolností a s vědomím bezvýchodnosti situace. Stěžovatel
posléze uvedl, že si je vědom toho, že důvody, pro něž požádal o azyl, neodpovídají zcela
přesně podmínkám stanoveným pro udělení azylu v §12 zákona o azylu, nicméně proto žádá
soud o posouzení možnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
a to s ohledem na svou tíživou životní situaci. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že z obsahu
správního spisu vyplynulo, že stěžovatel uvedl, že vlast opustil proto, že tam nemá kde žít,
nemá práci, a dále proto, že chtěl žít se svou ženou. Z toho soud vyvodil závěr, že je zřejmé,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu,
protože není pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, resp. nemá odůvodněný
strach z pronásledování, jak ho vymezuje §12 zákona o azylu. Dále krajský soud dospěl
k závěru, že stěžovatel nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu ve smyslu §13 odst. 1 a 2
zákona o azylu, a to proto, že není v zákoně vymezeným rodinným příslušníkem azylanta,
jemuž byl azyl udělen. Co se týče rozhodnutí žalovaného ve věci neudělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu, krajský soud věc zhodnotil tak, že žalovaný rozhodoval
v rámci své vlastní kompetence a svého správního uvážení. Rozsah tohoto uvážení pak soudu
nepřísluší přezkoumávat, tím méně pak může soud azyl udělit, jak stěžovatel požadoval. Soud
se rovněž ztotožnil i s hodnocením správního orgánu v otázce existence případných překážek
vycestování.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud
s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho
procesními námitkami uvedenými v žalobě a obecně poukazuje na kusost rozhodnutí
krajského soudu s tím, že v žalobě napadal porušení některých ustanovení správního řádu,
nicméně soud se těmito námitkami nezabýval, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se s těmito námitkami neztotožňuje. V první řadě je třeba poznamenat, že stěžovatel
v žalobě krajskému soudu neuvedl žádná ustanovení správního řádu, jejic hž porušení
by namítal, ani neuvedl jedinou konkrétní skutečnost, na níž by pochybení žalovaného
ilustroval. Není tedy jasné, jaké opomenutí krajskému soudu vytýká. Nejvyšší správní soud
považuje za potřebné v této souvislosti zmínit, že soudní řízení správní je ovládáno dispoziční
zásadou. Konkrétní výraz tato zásada nalézá v ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. zejména v tom,
že toto ustanovení ukládá žalobci povinnost označit rozsah n apadení správního rozhodnutí.
Rozsah napadení správního rozhodnutí a uvedení důvodů znamená povinnost žalobce tvrdit,
že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu,
který má charakter předpisu právního a toto tvrzení odůvodnit. Činnost soudu je pak
ohraničena rámcem takto vymezeným a soud se musí omezit na zkoumání napadeného
rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vady rozhodnutí, způsobující jeho nicotnost,
k níž soud musí hledět z povinnosti úřední. Je sice pravdou, že tyto náležitosti žaloby nelze
vykládat přemrštěně formalisticky (k tomu je možné odkázat zejména na nález Ústavního
soudu ve věci IV. ÚS 406/99), ale i při nejmírnějších požadavcích musí být z žaloby
poznatelné, v kterých částech a po jakých st ránkách má soud naříkané rozhodnutí zkoumat.
Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu
(takto již např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5). Tento
nejzákladnější požadavek na obsah žaloby nelze prominout. Žaloba stěžovatele však ani
v nejmenším nespecifikovala, jaká konkrétní porušení správního řádu má na mysli.
Jediné konkrétnější tvrzení, na základě něhož lze v nějakém rozsahu rozhodnutí
žalovaného přezkoumat, je zmínka o tom, že stěžovatel považuje za nesprávné posouzení
skutkového stavu žalovaným na základě důkazů, které shromáždil. Opět však nijak
nekonkretizuje, v čem podle jeho názoru žalovaný pochybil. Vzhledem k tomu, že nijak
nezpochybňoval způsob vedení dokazování a nezpochybňoval ani výsledek dokazování,
krajský soud se na základě žalobní námitky podle názoru Nejvyššího správního soudu správně
omezil pouze na přezkum, zda žalovaný ze zjištěného skutkového stavu vyvodil správný
závěr. Své vývody pak podle názoru Nejvyššího správního soudu odůvodnil vzhledem
k povaze případu dostatečně. Jestliže ze skutkových zjištění žalovaného v rámci správního
řízení jednoznačně vyplývá, že stěžovatel požádal o azyl výhradně z ekonomických důvodů,
resp. ve snaze legalizovat pobyt, jestliže sám v žalobě explicite uvádí, že si je vědom,
že důvody, pro něž požádal o azyl, neodpovídají podmínkám podle §12 zákona o azylu, není
opravdu zřejmé, v čem by měl být spatřován deficit odůvodnění rozhodnutí krajského soudu,
jestliže tento výše uvedené skutkové okolnosti konstatuje a posléze cituje ustanovení §12,
které jako azylové důvody vymezuje prima facie důvody zcela jiné, a na základě toho dospívá
k závěru, že žalovaný při posouzení možnosti udělit stěžovatelům azyl podle §12 nepochybil.
Toto odůvodnění rozhodně netrpí nedostatky, jež by rozhodnutí krajského soudu činily
nepřezkoumatelným. Totéž platí i o jeho vývodech ohledně neudělení azylu podle §13
zákona o azylu a nevztažení překážek vycestování na stěžovatele.
Pokud jde o hodnocení krajského soudu ve věci neudělení azylu humanitárního
ve smyslu §14 zákona o azylu, je třeba mu přisvědčit v tom, že žaloba stěžovatele obsahuje
ve věci humanitárního azylu spíše než žalobní námitku žádost o posouzení možnosti udělit
azyl. V tomto ohledu je při léhavý výrok krajského soudu o tom, že soudu, a to jakémukoliv,
azyl udělovat nepřísluší. Co se týče vývodů krajského soudu stran možnosti přezkoumat
postup žalovaného při rozhodování o udělení či neudělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, je třeba přiznat, že krajský soud ve svém odůvodnění možnost soudního
přezkumu příliš redukuje. Je pravda, že pokud by stěžovatel namítl exces správního orgánu
při aplikaci správního uvážení předvídaného hypotézou ustanovení §14 zákona o azylu
(což však neučinil), soud by se touto námitkou zabývat musel a rozsah správního uvážení
by přezkumu podléhal. Tento přezkum by však byl pouze omezený. Již v rozsudku ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1
s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je za situace, kdy se ustanovení §14
zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit,
na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom
prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního
azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen. To jistě neznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ale zákaz libovůle nelze vykládat na druhou stranu tak, že by byla v konečném důsledku
popřena zákonem proponovaná míra možné diskrece. Zákaz libovůle správního orgánu
se v případě ustanovení §14 zákona o azylu omezuje „pouze“ na to, že je správní orgán
povinen provést za účelem rozhodování o udělení či udělení humanitárního azylu dostatečná
skutková zjištění. Zde také končí možnost soudního přezkumu. Soud by tedy v žádném
případě tak jako tak sám nemohl zkoumat, je-li azylový důvod podle §14 zákona o azylu dán,
nebo dán není. V případě stěžovatele by tak bylo úkolem soudu pouze přezkoumat, vyšel-li
žalovaný z dostatečně zjištěného skutkového stavu. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud
musí poznamenat, že správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele,
tak i stav v jeho zemi původu, a to v rámci rozhodování o udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Pokud z takto zjištěné osobní situace sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, nezbylo by soudu než konstatovat, že takové rozhodnutí je v jeho
pravomoci. Předmětem pochybností ze strany soudu by se rozhodnutí žalovaného mohlo stát
pouze v případě, že by bylo možno hovořit o tom, že nepřiznání humanitárního azylu bylo
způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného vyplývající z naprosté ignorance skutkových zjištění.
Ani tak tomu však podle Nejvyššího správního soudu není. Je třeba totiž poznamenat,
že Nejvyšší správní soud již vícekrát konstatoval, že snaha po legalizaci pobytu
či ekonomické důvody jsou sice snahou či důvody pochopitelnými, nejedná se však o důvody
natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných
mohl být vnímám jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona
o azylu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 138/2004 - 44 ze dne
30. 6. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 4 Azs 47/2003 - 52
21. 1. 2004), a že by neudělení humanitárního azylu z těchto důvodů mohlo být tedy chápáno
jako exces ze správního uvážení.
Co se týče námitky stěžovatele ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a je s nimi v rozporu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že k této námitce
nepřihlédl, neboť je s přihlédnutím k ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, jelikož jde
o tzv. právní novotu, tedy o námitku, kterou stěžovatel mohl uplatnit již v řízení před soudem,
nicméně tak neučinil, ač tak učinit mohl. Ze žaloby, jak bylo zmíněno již výše, je možné
dovodit toliko to, že stěžovatel napadal právní hodnocení skutkového stavu zjištěného
žalovaným, nikoliv zjišťování skutkového stavu samotné. I kdyby však Nejvyšší správní soud
tuto námitku přijal, in merito by se se stěžovatelem rovněž nemohl ztotožnit. Žalovaný
v dokazování existence azylových důvodů vyšel z údajů poskytnutých stěžovatelem
v jeho žádosti o udělení azylu a v protokolu o pohovoru se žadatelem o azyl. Jak již
vícekrát Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích konstatoval (např. v rozsudku
ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, či v rozsudku ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 1 Azs 22/2004 - 42), v případě, že z žádosti o udělení azylu, z protokolu o pohovoru
ani z žádné jiné písemnosti nevyplývá, že by žadatel tvrdil některý z důvodů pro udělení
azylu, Ministerstvu vnitra nevzniká povinnost provádět dokazování ohledně existence
některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. To je i případ
stěžovatele. Proces dokazování, jak byl proveden žalovaným, podle názoru Nejvyššího
správního soudu žádnými vadami netrpí.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že se krajský soud při svém
rozhodování stěžovatelem namítaných pochybení nedopustil, a dospěl tedy k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žá dné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu