ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.29.2006
sp. zn. 6 Azs 29/2006 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: O. Y., zastoupena JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou, se sídlem Jana
Zajíce 16, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě č. j. 60 Az 182/2004 - 17 ze dne 31. 5. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Miladě Sigmundové,
se př i zná vá na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši
2150 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ostravě č. j. 60 Az 182/2004 - 17 ze dne 31. 5. 2005, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2787/VL - 07 - 11 - 2004
ze dne 27. 9. 2004, jímž byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta stěžovatelčina žádost
o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném k datu rozhodování žalovaného
(dále jen „zákon o azylu“).
Z obsahu stěžovatelčiny kasační stížnosti, resp. z doplnění provedeného ustanovenou
zástupkyní, vyplývá, že uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že soud nesprávně posoudil
právní otázku v předcházejícím řízení, pokud dospěl k závěru, že žalovaný oprávněně
aplikoval ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy považuje stěžovatelčinu
žádost za zjevně nedůvodnou, protože neuplatňuje žádný azylový důvod ve smyslu §12
zákona o azylu. Stěžovatelka poukazuje na to, že v jejím případě se na ni vztahuje
přinejmenším ta část textu §12 zákona o azylu, která se zmiňuje o „příslušnosti k určité
sociální skupině“, nemluvě o skutečnosti, že stěžovatelka vypověděla, že je pravoslavného
vyznání a byla vystavena evidentnímu nátlaku a vydírání náboženskou sektou. Nezákonnost
napadeného rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že se soud nevypořádal
s informacemi týkajícími se pronásledování z důvodu náboženství a nezabýval se otázkou,
zda stěžovatelka jako svobodná matka a samoživitelka je, či alespoň může být, příslušnicí
určité sociální skupiny ve smyslu §12. Dále pak namítá porušení §14 zákona o azylu,
neboť se domnívá, že má správní orgán povinnost přinejmenším zkoumat, zda v jejím případě
nebyly přítomny důvody zvláštního zřetele hodné. To však žalovaný neučinil. Stěžovatelka
rovněž navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatelky považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek, byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující:
stěžovatelka ve své žádosti o udělení azylu ze dne 10. 9. 2004 uvedla, že je národnosti
ukrajinské, náboženského vyznání křesťanského, pravoslavného, že není a nikdy nebyla
členkou žádné politické strany, ani jiné organizace, stejně jako její příbuzní. Jako důvod
opuštění Ukrajiny uvedla, že měla finanční problémy. Její přítel jí nabídl pomoc náboženské
společnosti Č. l. Začala do této společnosti proto docházet. Členové této společnosti
jí finančně pomohli, ale pak chtěli od ní pravidelně peníze. Začali jí i naznačovat,
že pokud nezaplatí, může se něco stát její dceři. Stěžovatelka dostala strach a odjela na Krym,
tam ji však její přítel, rovněž člen náboženské společnosti, nalezl. Proto utekla. Při návratu
do vlasti se obává o osud dcery. Z obsahu protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení
azylu na území České republiky ze dne 18. 9. 2004 je zřejmé, že stěžovatelka blíže rozvedla
důvody uvedené již v žádosti, tj. že ji k odchodu z Ukrajiny přivedl strach ze členů
náboženské společnosti, která jí půjčila peníze. O charakteru společnosti, o jejím učení
a vedení, nebyla schopna ovšem uvést bližší podrobnosti. Pouze uváděla, že měla obavy,
že se sekta pokusí obrat ji o veškerý majetek. Se svými obavami se obrátila na policii, ta však
požadovala důkazy, že ji členové náboženské společnosti k něčemu nutí nebo že jí vyhrožují.
Opakovaně o pomoc policii nežádala, protože jí po prvním pokusu její přítel vyhrožoval.
Na výslovnou otázku, zda měla problémy se státními orgány, odpověděla, že nikoliv. Dále
uvedla, že cílem její žádosti o azyl je možnost pracovat v České republice. Žalovaný ve svém
napadeném rozhodnutí ze dne 27. 9. 2004, s ohledem na tyto skutečnosti, stěžovatelčinu
žádost o azyl jako zjevně bezdůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že důvody,
pro které stěžovatelka žádala o poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu, nelze podřadit
pod taxativně vymezené důvody azylu podle §12 zákona o azylu, resp. nebyly zjištěny žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být ve vlasti vystavena pronásledování z důvodů
pro azylové řízení významných.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadla stěžovatelka žalobou, v níž brojila proti tomu, že její žádost o udělení azylu byla
žalovaným zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a namítala, že žalovaný při svém rozhodování
porušil zákon č. 71/1967 Sb., správní řád (konkrétně §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46,
§47 odst. 1) a §12 zákona o azylu. Bližšího zdůvodnění žaloby však neuvedla,
pouze odkázala na správní spis. Krajský soud její žalobu zamítl s tím, že podle jeho názoru
měl žalovaný dostatek podkladů pro rozhodnutí a z hlediska výkladu ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu ve vztahu k §12 zákona o azylu se se žalovaným ztotožnil. Rozsudek
krajského soudu byl stěžovatelce doručen 4. 7. 2005 a kasační stížnost proti němu byla
podána dne 12. 7. 2005.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud
s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že se soud
nezabýval tím, zda důvody uváděné stěžovatelkou jako důvody pro udělení azylu, neopravňují
k aplikaci ustanovení §12 či §14 zákona o azylu a ztotožnil se s právním závěrem
žalovaného, že žádost o udělení azylu je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Je nasnadě, že právě skutečnost, že rozhodnutí žalovaného
bylo opřeno o zjevnou nedůvodnost stěžovatelčiny žádosti, a že byl tedy aplikován §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, je pro posouzení stěžovatelčiných námitek, jimiž brojí
proti rozsudku krajského soudu, zcela rozhodující.
Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se cizinci azyl udělí,
bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod (písm. a), nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě,
že jde o osobu bez státního občanství, ve státě jeho posledního bydliště (písm. b). Pojem
pronásledování pak definuje ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu, a to tak, že jde o ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. K naplnění hypotézy normy obsažené v ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu je tedy nutné, aby z výpovědí učiněných žadatelem o azyl v průběhu správního řízení
vyplynulo, že ho k podání žádosti vedou důvody, jež prima facie nejsou s to ani při dalším
zjišťování a ověřování skutkového stavu být podřazeny pod rozsah ustanovení §12 zákona
o azylu ve spojení s §2 odst. 5 zákona o azylu. Převedeno na případ stěžovatelky to znamená,
že pokud v průběhu správního řízení setrvala na konstatování důvodů, pro které o azyl
požádala, tj. primárně obava před působením náboženské společnosti a vedle toho i snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky za účelem práce, nelze z těchto tvrzení
objektivně dovozovat, že by u ní mohla nastat situace předvídaná ustanovením §12 zákona
o azylu. Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že byla vystavena zřejmému
pronásledování z důvodů náboženských ve smyslu §12 zákona o azylu, je třeba
její interpretaci odmítnout. Pro své náboženství jednak nikdy pronásledována nebyla,
jelikož ji jako pravoslavnou křesťanku nikdo pro její vyznání nenapadal (potíže
s náboženskou společností Č. l. byly spíše finančního než náboženského charakteru), jednak, i
kdyby ústrkům pro své náboženství vystavena byla, resp. jednání náboženské společnosti Č. l.
vůči stěžovatelce by přece jako nábožensky motivované kvalifikováno bylo, nejednalo by se
přec o pronásledování ve smyslu §12 ve spojení s §2 odst. 5 zákona o azylu, a to proto, že by
šlo o jednání soukromých osob nepřičitatelné státu. Co se týče námitky stěžovatelky, že se
žalovaný ani soud nezabýval tím, zda není vystavena pronásledování z důvodu příslušnosti
k sociální skupině (svobodná matka samoživitelka), je třeba konstatovat, že žádnou skutečnost
svědčící pro tento důvod nikdy v řízení neuvedla. Nejvyšší správní soud již vícekrát
konstatoval, že jestliže z žádosti o udělení azylu, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné
písemnosti nevyplývá, že by žadatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, Ministerstvu
vnitra nevzniká povinnost provádět dokazování ohledně existence některého z azylových
důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47). Její námitka je tedy nedůvodná. I kdyby
pak své tvrzení v řízení o udělení azylu před žalovaným uvedla, je třeba konstatovat, že by to
na legalitě rozhodnutí žalovaného ničeho neměnilo. Jak dovodil již Vrchní soud v Praze ve
svém rozsudku ze dne 28. 2. 1997, č. j. 6 A 516/95 - 26, „sociální skupina" ve smyslu zákona
o azylu se skládá z osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných
majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. Příslušnost k ní se stává důvodem
pronásledování zpravidla tehdy, když její politická názorová orientace, minulost nebo
hospodářská činnost jejich členů či samotná její existence, jsou považovány za překážku
politice vlády, jelikož taková skupina není považována za loajální vůči státu či jeho exekutivě.
Určitá „sociální skupina“ ve smyslu §12 zákona o azylu musí být zároveň skupinou osob,
která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň
takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je
jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60). Hovořit
v případě matek samoživitelek o sociální skupině v tomto smyslu je zjevně nepřípadné.
Shledal-li tedy krajský soud, že je hypotéza ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu naplněna, žádala-li stěžovatelka o azyl z důvodů potíží se členy náboženské
společnosti a snahy o legalizaci pobytu na území České republiky, nezákonnosti
se nedopustil. Krajský soud tedy aplikoval správný právní předpis (zákon o azylu),
v jeho rámci správnou právní normu (tj. právní normu obsaženou v §16 odst. 1 písm. g/
zákona o azylu), a vyložil ji správně.
Přisvědčil-li soud oprávněnosti aplikace ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, nemůže pak přistoupit na námitku stěžovatelky, že měl být zkoumán důvod
pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu. Tímto ustanovením se žalovaný
a následně ani soud, aplikoval-li normu obsaženou ve zmíněném ustanovení §16 zákona
o azylu, zabývat neměl a nemohl, neboť jeho aplikace meritorní posuzování azylových
důvodů ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu logicky vylučuje. Při aplikaci ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) je z povahy věci vyloučeno zkoumání důvodnosti žádosti o udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu a pro případné rozhodování žalovaného o udělení azylu
z důvodů předvídaných v §14 zákona, je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti s odkazem na §16
odst. 1 písm. g) zákona, jak bylo předznamenáno, zjišťovány nejsou. Nezjišťoval-li je
ani krajský soud, nedopustil se tak stěžovatelkou namítané nezákonnosti.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly, a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ostravě
č. j. 60 Az 182/2004 – 37 ze dne 11. 10. 2005 ustanovena zástupkyní advokátka JUDr. Milada
Sigmundová. Té Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši
2150 Kč za dva úkony právní služby, spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé podle
ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, společně
s režijním paušálem podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Pro zaplacení této částky soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu