ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.311.2005
sp. zn. 6 Azs 311/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: N. T. L., zastoupen JUDr. Danuší Koldovskou, advokátkou, se sídlem nám. TGM
169, Česká Lípa, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4.
2005, č. j. 14 Az 390/2003 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 390/2003 - 31 ze dne 19. 4. 2005, kterým bylo odmítnuto
jeho podání doručené soudu dne 3. 10. 2003, jímž brojil proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 3668/VL - 20 - 05 - 2003 ze dne 8. 9. 2003, kterým stěžovateli nebyl udělen azyl
podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň
rozhodnuto o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud, který ve věci rozhodoval,
se nezabýval tím, zda je stěžovatel schopen žalobu doplnit a vůbec nepřihlédl k tomu,
že stěžovatel je cizincem, který velmi těžko může znát české zákony a český jazyk. Krajský
soud měl stěžovateli ustanovit právního zástupce, který by pokyny soudu za žalovaného
splnil. Krajský soud tedy zkrátil stěžovatelovo právo na projednání jeho věci před soudem.
Stěžovatel rovněž poukazuje na důvody, pro které o azyl požádal, a navrhuje, aby napadené
usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti, poukázal přitom
na skutečnost, že důvody, o které stěžovatel svoji žádost o udělení azylu opřel, nejsou azylově
relevantními.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující rozhodné
skutečnosti: stěžovatel dne 2. 10. 2003 předal k poštovní přepravě podání, doručené soudu
dne 3. 10. 2003, z jehož obsahu vyplývá, že mu nebyl rozhodnutím žalovaného udělen azyl,
že podává „stížnost – odvolání“, že „prosí o pomoc“, neboť nemá kam jít. K tomuto
stěžovatelově podání bylo přiloženo napadené rozhodnutí žalovaného. Dne 4. 2. 2004 bylo
soudu doručeno další podání stěžovatele, v němž poukazuje na situaci v zemi svého původu,
konkrétně na tamní lichvu a na stěžovatelovy dluhy, a žádá o spravedlivé rozhodnutí.
Usnesením krajského soudu č. j. 14 Az 390/2003 - 28 ze dne 27. 1. 2005 byl stěžovatel
vyzván k odstranění nedostatků podání, byl přitom poučen o tom, že lhůta ke splnění uložené
povinnosti končí dnem, který je posledním dnem k podání žaloby, tj. „15 dnů od převzetí
rozhodnutí“. Toto usnesení stěžovatel převzal dne 14. 2. 2005. Následně stěžovatel podáním
doručeným krajskému soudu dne 22. 2. 2005 požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění
žaloby, přitom poukázal na to, že jeho právní zástupce na výzvu krajského soudu zareaguje.
Další podání stěžovatel neučinil, krajský soud dne 19. 4. 2005 vydal nyní napadené usnesení
o odmítnutí stěžovatelova podání.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení krajského soudu vzešlo
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť svým obsahem míří na nezákonnost usnesení
o odmítnutí podání, což je kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadené usnesení krajského soudu přezkoumal
za podmínek podávaných z §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Na řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu se v otázkách náležitostí
žaloby použije §71 odst. 1 s. ř. s., jež upravuje zvláštní náležitosti žaloby. Tyto náležitosti
přitom doplňují obecné náležitosti stanovené v ust. §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. Pod §71 odst. 1
písm. d) je pak jako jedna z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace tzv. žalobních
bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Význam co nejpřesnějšího uvedení žalobních
bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním
soudnictví ovládáno a která znamená, že soud se při přezkumu správního rozhodnutí
(s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů
nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce dovozuje. Krajský soud podání stěžovatele
odmítl s odkazem na neodstraněný nedostatek podmínek řízení, který spatřoval
ve skutečnosti, že podání stěžovatele neobsahovalo stanovené náležitosti a stěžovatel
je k výzvě soudu nedoplnil. Nejvyšší správní soud tu připomíná, že ve svých rozhodnutích
již opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná povinnost soudu v případech, kdy žaloba
neobsahuje žádný žalobní bod vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ust. §37
odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční
a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno
(viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ze dne 23. 10. 2003, judikát publikovaný
pod č. 113/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud zároveň považuje za rozhodné, že ust. §71
odst. 2 věta třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu s konstantní judikaturou i pro doplnění
žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo, nikoliv však
na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom odstranitelné postupem podle §37
odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání
neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bod je formulován
nedostatečně přesně a podrobně, popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body
či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, je soud povinen postupovat
podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad
podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené
lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat,
odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž o tomto následku musí být podatel
ve výzvě poučen.
Pokud krajský soud zvolil postup pro stěžovatele příznivější, tj. dovodil alespoň
existenci žalobního bodu v jeho nejobecnější formě a vyzval stěžovatele k doplnění jeho
podání, případně stěžovatele vyzval k doplnění podání i přes absenci jakkoli formulovaného
žalobního bodu, pak jeho postupu nelze z hlediska dodržení stěžovatelových práv ničeho
vytknout. Stěžovateli byla přiznána nejméně taková práva, jež mu přiznána být měla. Nejvyšší
správní soud se tu záměrně nevyslovuje k době, ve které byl stěžovatel k doplnění jeho podání
vyzván, ani ke lhůtě, jež byla k doplnění stanovena, neboť je zřejmé, že důvodem odmítnutí
stěžovatelova podání byla výlučně rezignace na jeho doplnění poté, kdy byl k jeho doplnění
vyzván. Nebyla to tedy stěžovatelova komunikační neobratnost, jež se projevila v obsahu jeho
původního podání, ani opožděné podání jeho doplnění. Z reakce stěžovatele, v níž žádal
o prodloužení lhůty k doplnění podání, zřetelně vyplývá, že výzvě porozuměl, že je mu
zřejmé, jak má procesně postupovat, že dokonce již kontaktoval osobu s právnickým
vzděláním, která jej patrně měla do budoucna v řízení zastupovat. Plná moc však předložena
nebyla, žádné doplnění původního stěžovatelova podání taktéž nebylo učiněno. Nejvyšší
správní soud má tedy za prokázané, že podmínky pro odmítnutí stěžovatelova podání splněny
byly, a to nejpozději k tomu okamžiku, ke kterému jejich splnění dovodil krajský soud.
Za shora popsané situace tu nemůže obstát stěžovatelův argument, že mělo být přihlédnuto
ke stěžovatelově neznalosti českého jazyka (všechna tři podání stěžovatele byla učiněna česky
a důvodem pro odmítnutí tu nebylo neporozumění soudu jejich obsahu), ani že měl být
stěžovateli ustanoven právní zástupce. Povinnost ustanovit zástupce by měl krajský soud
toliko za podmínek podávaných z §35 odst. 7 s. ř. s., tj. mimo jiné tehdy, pokud by to bylo
třeba k ochraně jeho práv a pokud by ustanovení takového zástupce stěžovatel navrhl. Žádný
takový návrh stěžovatel neučinil, nadto informace o tom, že stěžovatelovo podání doplní
osoba s právnickým vzděláním, sama o sobě potřebu ustanovení zástupce podle §35 odst. 7
s. ř. s. vylučovala.
Ze shora uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že odmítnutím stěžovatelova
podání se krajský soud namítané nezákonnosti nedopustil a kasační stížnost důvodnou není.
Proto ji tedy Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu