ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.321.2005
sp. zn. 6 Azs 321/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyň: a) N. B ., b) nezl. B. B ., zastoupena zákonnou zástupkyní ad a), obě zastoupené
JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 43/1120, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 14 Az 647/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne při znává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyň ad a) a ad b), advokátce JUDr. Martě Čihákové,
se při znává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1750 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 8. 12. 2003,
č. j. OAM - 3083/VL - 20 - P17 - 2002 a č. j. OAM - 4596/CU - 06 - P17 - 2002 ze dne
9. 12. 2003, nebyl žalobkyním a) a b) udělen azyl pro nesplnění podmínek ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň správní
orgán v rozhodnutí uvedl, že se na žalobkyně a) a b) nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM - 3083/VL - 20 - P17 – 2002 ze dne
8. 12. 2003 a č. j. OAM - 4596/CU - 06 - P17 – 2002 ze dne 9. 12. 2003, jež byla doručena
dne 18. 12. 2003, podala žalobkyně a) jménem svým a své nezletilé dcery – žalobkyně
b) – (dále jen „žalobkyně“), v zákonné lhůtě žaloby, v nichž napadla rozhodnutí správního
orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu a nevztažení překážky vycestování.
Žalobkyně namítla nesprávné posouzení skutkového stavu věci správním orgánem,
který vydal rozhodnutí, jež žalobkyně považuje s ohledem na příslušná ustanovení zákona
o azylu za nesprávné. Žalobkyně dále uvedla, že odůvodnění žaloby učiní dodatečným
podáním a učinila tak doplňkem ze dne 28. 1. 2004, jež byl soudu doručen až po marném
uplynutí lhůty k doplnění žaloby, jež končila dnem 2. 1. 2004. Žalobkyně navrhla, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobách po spojení ke společnému projednání podle §39 odst. 1 s. ř. s. rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 6. 2004, č. j. 14 Az 647/2003 – 26,
tak, že žaloby odmítl. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že žaloby neměly
náležitosti ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud podání žalobkyně odmítl s poukazem na neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení, který spatřoval ve skutečnosti, že podání neobsahovalo
náležitosti stanovené v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nebyl v něm obsažen žádný žalobní
bod. Svůj závěr o neodstranitelnosti této vady podání přitom opřel krajský soud o §71 odst. 2
s. ř. s. Podle věty třetí tohoto ustanovení je možné rozšířit žalobu na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
Jak krajský soud uvedl, tato lhůta již uplynula, a proto by doplnění žaloby na základě výzvy
soudu bylo nadbytečné, neboť by soud k němu nemohl přihlížet.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka byla
účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak
podána osobou oprávněnou. Stěžovatelka výslovně uvedla jako důvod kasační stížnosti
porušení ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a z obsahu podání lze dovodit namítané
porušení ust. §103 odst. 1 písm. c) a e) s. ř. s., a kasační stížnost je tak přípustná.
Stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem.
Stěžovatelka v podání, jež osobně doručila dne 30. 7. 2004 krajskému soudu,
především uvádí, že rozhodnutí krajského soudu považuje za nezákonné, neboť soud
nezkoumal důvody žádosti o udělení azylu a návrh odmítl, přestože uváděla závažné osobní
důvody, okolnosti, které ji vedly k opuštění země původu. Dále stěžovatelka uvádí,
že doplnění žaloby zasílala v dobré víře ve lhůtě, která byla podle jejího mínění soudy
akceptována a zaužívána, a proto se domnívá, že neporušila ustanovení příslušných právních
předpisů. Stěžovatelka dále namítá, že v předchozím řízení nebyla dodržena základní práva
účastníka řízení, neboť když jí nebyl přidělen tlumočník do jejího dialektu, byla nucena jednat
v anglickém jazyce, kterým není schopna se plně dorozumět. Z uvedeného dovozuje porušení
svých procesních práv a porušení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Současně
požádala o ustanovení právního zástupce pro zastupování v řízení o kasační stížnosti
a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 12. 2004 ustanovenou zástupkyní je opakovaně
namítáno, stejně jako v kasační stížnosti podané stěžovatelkou, porušení procesních práv,
kdy stěžovatelce jako účastnici řízení nebylo umožněno jednat v mateřštině a rovněž
„pokyny“ soudu nebyly předloženy v jejím mateřském jazyce. Rovněž opakovaně stejně
jako v žalobě uvádí důvody, pro které byla nucena opustit zemi původu, a to tíživou životní
situaci o to více komplikovanou v té době vysokým stupněm těhotenství a obavami o dosud
nenarozené dítě. Je přesvědčena, že splňuje podmínky udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a že jí měl být udělen azyl z humanitárních důvodů podle §14 tohoto zákona.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadané rozhodnutí zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu,
zejména na vlastní podání a výpovědi učiněné stěžovatelkou v průběhu správního řízení a dále
na vydané rozhodnutí. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a k přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti neshledává důvody.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud podání stěžovatelky odmítl s poukazem na neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení, který spatřoval ve skutečnosti, že podání stěžovatelky neobsahovalo
náležitosti stanovené v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nebyl v něm obsažen žádný žalobní
bod. Svůj závěr o neodstranitelnosti této vady podání přitom opřel krajský soud o §71 odst. 2
s. ř. s. Podle věty třetí tohoto ustanovení je možné rozšířit žalobu na dosud nenapad ené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
Jak krajský soud uvedl, tato lhůta již uplynula, a proto k doplnění žaloby po marném uplynutí
lhůty nelze přihlédnout.
Nejvyšší správní soud vychází z ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud
usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmín ky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat.
V projednávané věci stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě podala žalobu, v níž namítla
toliko nesprávné posouzení skutkového stavu věci správním orgánem, který vydal rozhodnutí,
jež žalobkyně považuje s ohledem na příslušná ustanovení zákona o azylu za nesprávné,
aniž by specifikovala důvody, pro které tak činí, a tato absence základních náležitostí žaloby
se stala uplynutím lhůty pro podání žaloby vadou neodstranitelnou. Jak již Nejvyšší správní
soud opakovaně judikoval, neexistuje zákonná povinnost soudu v případech, kdy žaloba
neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ust. §37
odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční
a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno.
Tu lze poukázat na rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ze dne 23. 10. 2003, publikovaný
pod č. 113/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a na rozsudek rozšířeného
senátu č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu.
V dané věci je tak třeba vyřešit klíčovou otázku, zda byl v žalobě uveden žalobní bod
či nikoli. Pouze ve druhém případě se takový nedostatek stal po uplynutí lhůty k jejímu
podání neodstranitelným. Namítá-li v žalobě stěžovatelka toliko nesprávné posouzení
skutkového stavu věci správním orgánem, který vydal rozhodnutí, jež žalobkyně považuje
s ohledem na příslušná ustanovení zákona o azylu za nesprávné, aniž by specifikovala
důvody, pro které tak činí, pak i při nejmírnějších požadavcích na povinný obsah takového
podání a při nejvyšší míře příznivosti posouzení jeho obsahu nelze jakýkoli žalobní bod
dovozovat.
Stěžovatelčina stěžejní námitka, že výzva soudu, zda souhlasí s rozhodnutím soudu
bez nařízení jednání, byla v češtině a stěžovatelka nebyla vyrozuměna v jazyce,
jemuž rozumí, je nedůvodná, neboť povinnost soudu vyzvat stěžovatelku k vyjádření,
zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, v jazyce, jemuž stěžovatelka rozumí,
nemusí ani u cizinky vždy nezbytně znam enat nutnost překládat tuto výzvu do jejího
mateřského jazyka. Tato povinnost vzniká pouze v případě, kdy soud zjistí, že účastník řízení
neovládá jazyk, v němž se vede řízení. Pokud však stěžovatelka se soudem komunikovala
v českém jazyce, o ustanovení tlumočníka nepožádala, krajský soud nepochybil, pokud
jí poučení podle §51 s. ř. s. zaslal v českém jazyce (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 119/2005 - 77, publikovaný
pod č. 686/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud
uzavírá, že vzhledem k tomu, že ani v průběhu žalobního řízení stěžovatelka neadresovala
vůči soudu žádnou písemnost v jiném než českém jazyce, o ustanovení tlumočníka
nepožádala a tato skutečnost ani jinak nevyplynula v řízení najevo, a rovněž stěžovatelkou
podaná kasační stížnost byla sepsána v češtině a v žádném z uvedených podání stěžovatelka
neuvádí, že neovládá jazyk, v němž je vedeno řízení, nebyla tím, že jí soud zaslal uvedenou
výzvu v českém jazyce, založena vada řízení před soudem prvního stupně.
Rovněž námitku stěžovatelky týkající se porušení čl. 37 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, upravujícího právo na tlumočníka, nelze přijmout s ohledem na shora uvedené.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Ústí nad Labem se nedopustil
nezákonnosti, když stěžovatelčino podání podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelky neměly ve věci úspěch, proto jim právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Stěžovatelkám byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem
č. j. 14 Az 647/2003 – 38 ze dne 9. 11. 2004 a č. j. 14 Az 647/2003 – 52 ze dne 14. 7. 2005
pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
přiznal advokátce JUDr. Martě Čihákové odměnu ve výši 1750 Kč (za zastupování každé
stěžovatelky jeden úkon právní služby po 1000 Kč spočívající v písemném podání soudu
ve věci doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů, sníženo o 20 % podle §12 odst. 4 téže vyhlášky, a dva režijní
paušály po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu