ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.353.2005
sp. zn. 6 Azs 353/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
S. N., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
27. 4. 2005, č. j. 60 Az 32/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Romanu Seidlerovi,
se ne př i znává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 24. 2. 2005,
č. j. OAM - 162/LE - B02 - B02 - 2005, byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního
řízení bylo objasněno, že žalobce nepožádal o udělení azylu bezprostředně po vstupu
na území České republiky, ale až při hrozbě vyhoštění z tohoto území.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl
rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku o zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žalobce se domnívá,
že údaje, které poskytl správnímu orgánu během správního řízení, odůvodňují posouzení
jeho žádosti s ohledem na ustanovení §12 a §14 zákona o azylu a není dán zákonný důvod
pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné. Rovněž nesouhlasí s tvrzením správního
orgánu, že hlavním primárním důvodem pro podání žádosti o azyl je snaha vyhnout se
vyhoštění z České republiky. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 60 Az 32/2005 - 22 ze dne
27. 4. 2005 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožňuje
se závěrem správního orgánu, jenž žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť důvodem žádosti o udělení azylu je snaha
vyhnout se hrozícímu vyhoštění z území České republiky.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne
27. 5. 2005 kasační stížnost a současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas. Stěžovateli byl rozsudek krajského soudu doručen
dne 16. 5. 2005, kasační stížnost byla podána na poštu k přepravě dne 27. 5. 2005 a doručena
Krajskému soudu v Plzni 30. 5. 2005. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem, jenž mu byl k jeho žádosti ustanoven
pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2005,
č. j. 60 Az 32/2005 - 54.
Stěžovatel v kasační stížnosti, jak lze dovodit z obsahu podání, uplatnil stížnostní
důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je přesvědčen, že důvody, které ho vedly k odchodu z vlasti
a k podání žádosti o azyl v České republice, jsou dostatečné pro udělení azylu z důvodů
uvedených v zákoně o azylu. Má za to, že jeho osobní situace v zemi původu je důvodem
pro udělení azylu z humanitárních důvodů ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. Jak lze
dovodit z obsahu podání, stěžovatel namítá nezákonnost kasační stížností napadeného
rozsudku krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti uvádí,
že již v žalobě poukazoval na to, že údaje poskytnuté správnímu orgánu během správního
řízení odůvodňují posouzení jeho žádosti s ohledem na ustanovení §12 a §14 zákona o azylu
a že nesouhlasí s tvrzením správního orgánu, že hlavním primárním důvodem pro podání
žádosti o azyl je snaha vyhnout se vyhoštění z České republiky. Stěžovatel dále uvádí,
že důvodem žádosti o azyl jsou represe v Moldavsku ze strany nejen tzv. vyděračů, ale údajně
i ze strany policie, kvůli nimž neměl šanci na normální plnohodnotný život a žil ve strachu
ze zítřejšího dne v obavách o sebe a svou rodinu, byl vystaven hrozbám zabití a zmrzačení.
Opakovaně jako v žádosti o azyl uvádí, že kvůli svému přesvědčení odmítal v roce 1990
nastoupit na vojnu a kvůli svým postojům se nemohl uplatnit v žádném druhu činnosti.
Domnívá se, že není zanedbatelná ani represe ze strany církví a rovněž poukazuje
na politickou situaci v zemi původu, kde podle jeho mínění jsou státní orgány ve značné míře
zkorumpované a není možno se domoct ochrany z jejich strany. Ze shora uvedených důvodů
stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti s odkazem na ustanovení §107 s. ř. s.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnost plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Plzni. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení
a na vydané rozhodnutí. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil stížnostní
důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se výrokem napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu,
a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze
zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit,
anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Plzni právní otázku v předcházejícím řízení
posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že krajský soud správně vyšel z toho, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, takže žalovaný správně jeho žádost o azyl zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. S námitkami stěžovatele
se krajský soud náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné potíže se soukromými osobami – mafií v zemi původu
pro neuhrazené dluhy, a z toho pramenící obavy o vlastní život a život rodiny, není důvodem,
který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly
zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy jeho rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory,
a nejsou proto důvodem pro udělení azylu. Stejně tak snaha legalizovat pobyt na území České
republiky není relevantním důvodem pro řízení o udělení azylu.
Rovněž námitka, že osobní situace stěžovatele v zemi původu je důvodem pro udělení
azylu z humanitárních důvodů ve smyslu ust. §14 zákona o azylu, je nedůvodná. Rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona.
Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení
azylu pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona
po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Z tohoto důvodu neshledal
Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného v daném případě žádné pochybení
a ani krajskému soudu nelze vytýkat, že se otázkou splnění podmínek pro udělení azylu řádně
ve svém rozsudku nezabýval, neboť v případě zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
by bylo rozhodování podle citovaných ustanovení zákona o azylu nadbytečné.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Plzni napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Plzni postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 32/2005 - 54 ze dne
11. 7. 2005 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Protože v dané věci
nebyly provedeny ustanoveným advokátem žádné úkony, jak vyplývá z obsahu soudního
spisu, a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny ve smyslu platné
právní úpravy dané vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, bylo
rozhodnuto, že ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Romanu Seidlerovi,
se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti, jak uvedeno
v bodě III. výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu