ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.387.2005
sp. zn. 6 Azs 387/2005 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
I. K ., zastoupen Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou, se sídlem Nové sady 27, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56
Az 11/2005 - 52 ze dne 27. 6. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Magdě Havlové, se př i zná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1075 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 135/LE - PA03 - PA03 - 2005 ze dne
14. 2. 2005 byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, neboť na území České
republiky vstoupil již v září roku 1997 a od té doby zde pobýval nepřetržitě.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Brně. V ní uvedl, že o azyl nepožádal dříve, protože před sametovou revolucí,
která proběhla v prosinci 2004 na Ukrajině, vládla kriminální struktura. V případě
svého návratu na Ukrajinu má neustále obavy z hrozeb, které by se mohly stát reálnými. Dále
poukázal na porušení některých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen
„správní řád“), zejména ust. §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 uvedeného
zákona.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, č. j. 56 Az 11/2005 - 52, byla
žaloba zamítnuta. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěrem
žalovaného, že žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění,
ačkoliv mohl o udělení azylu požádat již dříve, když na území České republiky pobýval
od září 1997 nepřetržitě. Naplnění podmínek §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
proto krajský soud považoval odůvodněné a zamítnutí žádosti o azyl jako odpovídající
zákonu.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku krajského soudu, zároveň pak požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Výslovně uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že důkazy, které si správní
orgán opatřil pro své rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo k porušení §32 odst. 1 a §34
odst. 1 správního řádu. Žalovaný tedy nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Poukázal na to, že správní orgán dokonce
ve vztahu k zjištění jeho totožnosti se spokojil pouze s jeho čestným prohlášením a nekonal
žádné jiné šetření (stejně jako krajský soud). Jediný úkon, který správní orgán učinil, byl
výslech stěžovatele, přestože navrhl výslech své přítelkyně, u níž žil a která by potvrdila
skutečnosti uváděné stěžovatelem. Správní orgán pak ve svém rozhodnutí na jedné straně
vychází z jeho výpovědi a jeho tvrzení přebírá jako pravdivé (otázka identifikace osoby
stěžovatele, o době působení na území České republiky, doby odcestování z Ukrajiny apod.),
avšak v některých otázkách bez jakýchkoliv jiných ve spisu založených důkazů zaujímá jiné
stanovisko. Stěžovatel dále poukázal na článek 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě, kde je uvedeno, že se může stát, že žadatel byl podroben různým opatřením,
která sama osobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace),
ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší
nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různě se uplatňující aspekty ve svém
součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti
pronásledování na kumulativním základě. Stěžovatel má zato, že na jeho situaci dopadá právě
citovaný článek, neboť neměl možnost se na Ukrajině účinně bránit neustálým hrozbám
a výhrůžkách bývalých trestanců. V žádném případě neměl ekonomické důvody
pro odcestování ze země jako většina jeho krajanů žádajících o azyl v České republice.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud ve smyslu §107 s. ř. s. napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti považuje stěžovatelem namítaná
porušení jednotlivých ustanovení správního řádu ve vztahu k jeho důvodům podání žádosti
o udělení azylu za zcela bezobsažná a formální. Důvod stěžovatele uvedený v průběhu řízení
o udělení azylu je pak azylově irelevantní. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatnil důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel namítá, že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly
úplné, čímž došlo k porušení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu. Konkrétně pak
namítá, že žalovaný se při zjištění jeho totožnosti spokojil pouze s jeho čestným prohlášením
a nekonal žádné jiné šetření stejně jako krajský soud. Stěžovatel přitom neuvádí, jaké jiné
šetření při zjištění totožnosti stěžovatelovy osoby by měl správní orgán provádět, pokud jde
o navrhovaný výslech jeho přítelkyně, u které žil, ta by mohla pouze potvrdit to,
co jí stěžovatel o své osobě sdělil, což by zřejmě odpovídalo tomu, co uvedl v řízení
před správním orgánem. Vytýká-li stěžovatel žalovanému, že v některých otázkách
bez jakýchkoliv jiných ve spisu založených důkazů zaujímá jiné stanovisko, není tato
stěžovatelova námitka nijak konkretizována. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného přitom
vyplývá, že žalovaný vycházel především z výpovědi stěžovatele, zejména z toho,
že se na území České republiky zdržoval nepřetržitě od září roku 1997 a žádost o udělení
azylu podal až v době, kdy mu hrozilo správní vyhoštění. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný
o žádosti stěžovatele o udělení azylu rozhodoval především na základě výpovědi stěžovatele
a s přihlédnutím k tomu, že z materiálu cizinecké policie vyplynulo, že stěžovateli bylo
uděleno správní vyhoštění z České republiky na dobu osmi let.
Výtka nedostatečných skutkových zjištění žalovaným je tedy zcela nedůvodná
a žalovaný nepochybil, když ve smyslu §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou vzhledem k tomu, že stěžovatel
podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve.
Lze souhlasit se žalovaným, že poukaz stěžovatele na článek 53 Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků je zcela nepřípadný, neboť v případě
stěžovatele nedocházelo v zemi jeho původu k nějaké formě diskriminace. Sám stěžovatel
jako jediný důvod opuštění země původu uvedl obavu z pronásledování ze strany bývalých
vězňů, kterým jako náčelník oddělení ve věznici odmítl napsat dobrý posudek.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
Mgr. Magda Havlová, jíž Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 7 s. ř. s. odměnu
ve výši 1075 Kč (jde o odměnu za úkon právní služby ve výši 1000 Kč spočívající
v písemném podání soudu podle §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů,
a jeden režijní paušál po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu