ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.424.2005
sp. zn. 6 Azs 424/2005 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: S. Y., zastoupen opatrovníkem P. B., vyšším soudním úředníkem Krajského soudu
v Praze, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 Az 14/2005 - 20 ze
dne 7. 6. 2005,
takto:
I. Řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozhodl dne 7. 6. 2005 rozsudkem č. j. 48 Az 14/2005 - 20
o zamítnutí žaloby, kterou podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 3475/VL - 10 - BE07 - 2004 ze dne 18. 3. 2005, jímž nebyl stěžovateli udělen
azyl.
Rozsudek Krajského soudu v Praze stěžovatel napadl kasační stížností.
Podle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), musel být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem, neboť neprokázal, že by disponoval právnickým vzděláním, jež je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nedostatek zastoupení byl odstraňován
v rámci postupu krajského soudu podle §108 odst. 1 s. ř. s. Před předložením věci
Nejvyššímu správní soudu bylo však zjištěno, že pobyt stěžovatele není znám. Vyplývá
to z vyjádření Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, místního oddělení
Nusle, ze dne 29. 10. 2005, založeného ve spisu na č. l. 37. Policejní orgány tu provedly
k výzvě soudu, založené na předchozí nemožnosti doručit stěžovateli korespondenci v rámci
postupu po podání kasační stížnosti, šetření v místě, kde byl stěžovatel naposledy evidován
(šlo přitom o adresu uváděnou stěžovatelem i na kasační stížnosti), zjistily však, že stěžovatel
se v tomto místě nezdržuje a není tam ani znám. To odpovídalo všem marným pokusům
soudu o doručení korespondence stěžovateli na jím uváděnou adresu, tj. „P. 4, K P. 1444/3“;
místo jiného možného pobytu stěžovatele přitom nebylo známo a nepodařilo se je ani
následně zjistit. Stěžovateli byl ustanoven opatrovník a za tohoto stavu byla věc předložena
Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
Podle §33 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 350/2005 Sb.,
soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce).
Nejvyšší správní soud má za shora uvedeného stavu za prokázané splnění podmínky
podle §33 písm. b) zákona o azylu ve znění zákona č. 350/2005 Sb.
Při rozhodnutí o zastavení řízení Nejvyšší správní soud aplikoval §33 písm. b) zákona
o azylu, ve znění zákona č. 350/2005 Sb. (jenž nabyl účinnost 3. 10. 2005), vycházel
přitom ze skutečnosti, že toto ustanovení je ustanovením procesní povahy, že zákonodárce
nevčlenil do právní úpravy přechodná ustanovení a dále ze skutečnosti, že podmínky
pro zastavení řízení ve vztahu k řízením zahájeným před jeho účinností byly splněny
již podle právní úpravy předešlé, přitom tehdy bylo třeba kumulativního splnění dvou
podmínek, a šlo tak o právní úpravu oproti té současné přísnější (podle §33 zákona o azylu
ve znění před účinností novely č. 350/2005 Sb. soud řízení zastavil, jestliže nebylo možno
zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu a tato skutečnost bránila nejméně po dobu 90 dnů
rozhodnutí ve věci). Byly-li totiž splněny přísnější podmínky pro zastavení řízení již v době
před účinností novely provedené zákonem č. 350/2005 Sb., trvá-li bez přerušení stav,
za něhož bylo možno řízení zastavit podle předchozí právní úpravy, i za právní úpravy
současné, a je-li současná podmínka pro zastavení řízení jednou z těch, které musely být
splněny podle předchozí právní úpravy, nelze v aplikaci §33 písm. b) zákona o azylu
po účinnosti uvedené novely spatřovat porušení zákazu retroaktivity, jenž je judikaturou
Ústavního soudu traktován jako zákaz posuzování právních skutečností či právních vztahů,
jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti, podle pozdější právní úpravy,
přičemž vychází z premisy, že každý musí mít možnost vědět, jaká pravidla se na jeho jednání
aplikují (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002).
Nejvyšší správní soud kromě toho vycházel z konstrukce Hlavy IV zákona o azylu
nazvané „Přezkum rozhodnutí ve věci azylu soudem“ a dovodil, že i po účinnosti zákona
č. 350/2005 Sb. jsou důvody zastavení řízení před soudem aplikovatelné jak v případech
řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného, tak v případech řízení o kasačních
stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů. Aplikace samotného ustanovení §33 zákona
o azylu po účinnosti zákona č. 350/2005 Sb. totiž není omezena toliko na řízení o žalobě,
z použití slova „žalobce“ za slovy „žadatel o udělení azylu“ v písmenech a) až e) §33 nelze
dovodit, že by jím nemohl být žalobce po podání kasační stížnosti (stěžovatel po podání
kasační stížnosti své primární postavení žalobce neztrácí), navíc aplikovatelnost celé
Hlavy IV zákona o azylu i na řízení o kasačních stížnostech před Nejvyšším správním soudem
vyplývá z §32 odst. 5 zákona o azylu, kde je stanoven odkladný účinek kasační stížnosti.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud řízení podle §47 písm. c) s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. zastavil, neboť tak pro případ, že nebude možno zjistit místo
stěžovatelova pobytu, stanoví §33 písm. b) zákona o azylu, ve znění zákona č. 350/2005 Sb.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť v případě zastavení řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu