ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.167.2006
sp. zn. 7 Afs 167/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele
Celního ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 11, za účasti Č., a. s.,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 9 Ca 111/2005 – 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2006, č. j. 9 Ca 111/2005 – 38,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem městského soudu bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele
ze dne 23. 2. 2005, č. j. 11320/04-21-72, kterým bylo k odvolání Československé obchodní
banky, a. s. (dále též „ručitel“), změněno rozhodnutí Celního úřadu Praha 2
ze dne 15. 6. 2004, č. j. 7714/04-1764-21/72, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti ručitele
k plnění pohledávky za dlužníka společnost Ch. a. s., se sídlem v P. 10, K. 46 (dále
též „dlužník“), neboť pro případ nesplnění povinnosti dlužníkem se zavázal v záruční listině
svým písemným prohlášením ve smyslu ustanovení §260 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb.,
celního zákona, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“), přijatým
Ministerstvem financí – Generálním ředitelstvím cel pod č. j. 03981006, splnit zaručenou výši
pohledávky společně a nerozdílně s dlužníkem, který jemu vyměřený celní dluh neuhradil.
Městský soud dospěl ve svém rozsudku gramatickým výkladem k závěru,
že globálním zajištěním celního dluhu jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka,
které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, přičemž je mimo jiné nutno dovodit
i to, že zárukou jsou do budoucna zajišťovány všechny dluhy jednoho dlužníka, které
se sčítají. Dále zdůraznil, že pokud je zajištění celního dluhu zajišťováno ručením,
je nezbytné, aby poskytnutá záruka byla přijata a aby bylo povoleno, že určitý subjekt se stal
ručitelem vůči celním úřadům. Celní orgán tímto úkonem dává z pozice vrchnostenské
najevo, že akceptuje osobu ručitele a výši částky, na niž se záruka vztahuje. Mezi ručitelem
a celním orgánem tedy musí být postavena najisto mj. zaručená výše celního dluhu, tedy
konkrétní částka, ke které se při učinění právního úkonu vztahuje ručitelova vůle.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že názor městského soudu
vyjádřený v napadeném rozhodnutí se opírá o účelovou interpretaci ustanovení §256 a §257
celního zákona. Poukázal na skutečnost, že zákonná ustanovení svědčí o záměru zákonodárce
vztáhnout institut globálního zajištění vždy k individuálně určenému celnímu dluhu,
a to s odkazem na znění záruční listiny, ve které se ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého
celního dluhu nejvyšší částkou uvedenou v záruční listině. Po celních orgánech nebylo možno
požadovat vědomost o konkrétní výši plnění ručitele, zejména zda nejvyšší zaručená částka
již byla vyčerpána či nikoliv, protože celní orgány by v takovém systému nemohly vědět
a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující zárukou nebo nikoliv.
Od přijetí poskytnuté záruky je dle názoru stěžovatele nutno rozlišit osvědčení o záruce, které
však není záruční listinou. Stěžovatel dále zdůraznil, že právní předpisy dále předpokládají,
že globální záruka bude používána i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více celních
úřadech. Vzhledem k této možnosti by celní orgány prakticky nikdy neměly jistotu, zda celní
dluh je v konkrétním případě skutečně zajištěn do výše uvedené v záruční listině. Právní
důsledek této nejistoty by se pak promítl do nemožnosti propuštění zboží do navrženého
režimu a zajištění globální zárukou by tak ztratilo svůj smysl, neboť její poskytnutí by celním
orgánům nezaručovalo, že v době propuštění zboží do navrženého režimu je celní dluh
zajištěn ve správné výši. Stěžovatel dále odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva č. 55631/00 a č. 55728/00 a dále na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 Afs 206/2004 a 5 Afs 38/2005, která výše zmíněný postup neshledala v rozporu
Úmluvou či zákonem. Stěžovatel pak ještě namítl, že možnost dvojího výkladu vyhlášky
č. 92/1988 Sb. sama o sobě nezpůsobuje její nepředvídatelnost, a to zejména v takových
případech, kdy se vyhláška dotýká profesionální činnosti toho, kdo ji hodlá aplikovat.
V souzené věci je druhý účastník profesionální institucí, která se mimo jiné zabývá
i poskytováním ručení. Vzhledem k okolnosti, že celní orgány od počátku podávaly výklad
globálního ručení výše nastíněným způsobem, přičemž banka se mohla kdykoliv informovat
o obsahu svého závazku, je třeba odmítnout námitku, že sjednané ručení by bylo v rozporu
s institutem ručení. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět
k dalšímu řízení a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Československá obchodní banka, a. s., nepodala ke kasační stížnosti žádné vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §254 odst. 3 celního zákona celní orgány mohou povolit,
aby zajištění celního dluhu provedla jiná osoba než ta, od níž se zajištění celního dluhu
požaduje.
Podle ustanovení §256 cit. zákona na žádost dlužníka povolí celní orgány globální
zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací.
Podle ustanovení §260 odst. 1 celního zákona ručitel se v záruční listině písemným
prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.
Pro posouzení sporné věci je klíčovou otázka výkladu pojmu globální zajištění celního
dluhu dle ustanovení §256 celního zákona. Vzhledem k okolnosti, že jeho interpretací
se zabývalo v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, i plénum Ústavního
soudu, považuje Nejvyšší správní soud pro spornou věc za klíčové ocitovat závěry, ke kterým
v tomto rozhodnutí Ústavní soud dospěl. Ústavní soud konstatoval, že „výklad zákona, podle
kterého postupují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém
jednotlivém dovozu, má oporu jak v samotném zákonu, jehož postulátem je mj. zabránit
celním únikům, i ve slovním textu zákona (singulár "celní dluh", nikoli plurál "celní dluhy"
nebo souhrn blíže nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního
řízení. Celní zákon je normou veřejného práva. Protože globální záruka se vztahuje na každý
jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení
o tomto jednotlivém dovozu (tvořeného jednou nebo více operacemi). V případě, kdy celní
orgán stanovil (odhadem) nejvýše možný celní dluh nižší, než je jeho konečné vyúčtování,
je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního
dluhu ručitel neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný
rozdíl převádět jako eventuální části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová
samostatná záruka na nový jednotlivý dovoz.“
Z výše uvedeného tedy nade vší pochybnost vyplývá, že závěr, ke kterému ve svém
rozhodnutí dospěl jak stěžovatel, tak i celní úřad, je ústavně konformním, a tudíž zcela
v souladu s celním zákonem. Pro výklad předmětných ustanovení celního zákona
tak nepostačuje pouhý gramatický výklad, který v odůvodnění svého rozsudku aplikuje
městský soud, nýbrž je nutno akcentovat i smysl zákona.
Ze zákonného textu ustanovení §256 celního zákona je tak nutno dovodit,
že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou
po dobu trvání globálního zajištění, což vyplývá i ze samotného pojmu globální záruky, který
svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní dluhy
určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů,
pak by globálního zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno v daném
případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení, tak, jak to učinil ručitel a následně i Městský
soud v Praze, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru je nutno dojít též vyložením smyslu a účelu globálního zajištění
celního dluhu, když pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu je nutno vycházet
ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje celní dluh jako
povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní
clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem předpokládanými způsoby
a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa. Celní řízení je podle
ustanovení §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní prohlášení
na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu. Z ustanovení
§238 celního zákona pak vyplynulo, že celní dluh při dovozu vzniká vždy při každém
jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše uvedeného je zřejmé,
že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu dohledu vzniká vždy
v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve odnětím zboží celnímu
dohledu je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve, než byl celní dohled
proveden, nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního zákona naopak nelze
nikterak dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně tak ze zákonných
dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravujících ručení v celním řízení,
je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení poskytuje, se vždy
zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla ve výše
citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu záruční listiny (jejíž vzor je přílohou
č. 25 vyhlášky Ministerstva financí č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
celního zákona, ve znění platném do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel
poskytuje celnímu orgánu záruku až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně
s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním
úřadem,“ vyplývá, že ručitel se zavazuje „společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní
dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční listina použita k zajištění celního dluhu
v konkrétním případě (pro konkrétní operaci), tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním
případě až do částky uvedené v záruční listině, resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka
odpovídá v tomto konkrétním případě za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené
v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět
tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě
jedné celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná pak o situaci, kdy totéž
zboží je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze pochybil, pokud z textu
záruční listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu
trvání zajištění pouze do sjednané částky 37 000 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním
zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti
nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona neumožňuje a ani z ní nelze
dovozovat sčítání celních dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší
případy, kdy součet celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť
vzhledem k povaze tohoto zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu.
Výklad, který učinil městský soud, je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního
dluhu. Z úpravy ručení formou globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že tato
forma ručení se vztahuje vždy k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému
za podmínek zákonem stanovených a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny
se touto ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu až do výše částky
v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak ručitel ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 37 000 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 37 000 000 Kč za všechny vzniklé celní
dluhy. Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na některých platbách by tak, při opačném
chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky postrádaly smyslu,
resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však uskutečnily. Nelze
tak přisvědčit závěru Městského soudu v Praze o neurčitosti rozsahu plnění co do jeho výše
a z toho dovozované absolutní neplatnosti právního úkonu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět k jinému závěru, než že globálním zajištěním
celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy celního
dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl vzniknout
z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to až do výše
částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že výklad učiněný Ústavním soudem shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská
práva (rozhodnutí tohoto soudu o přijatelnosti stížnosti č. 55631/00 a č. 55728/00), který
v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že národní soudy se věnovaly výkladu
práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily ve svých
rozhodnutích, když soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních soudů,
které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci, přitom taková
interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality.
Řešení předmětné otázky jednoznačně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu reprezentované například rozsudkem ze dne 23. 9. 2005,
č. j. 5 Afs 206/2004 - 82, publikovaným na internetových stránkách soudu, ve kterém
Nejvyšší správní soud konstatoval že „v případě globálního zajištění celního dluhu podle
ustanovení §256 celního zákona, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika
operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše částky uvedené
v záruce“.
Z výše uvedeného je proto zřejmé, že rozsudek Městského soudu v Praze je stižen
nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky; kasační stížnost stěžovatele
je tak s ohledem na dikci ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), důvodná. Nejvyšší správní
soud proto postupoval v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. tak, že napadený
rozsudek městského soudu zrušil bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání,
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je Městský soud v Praze vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (ustanovení §110
odst. 3 s. ř. s.). S ohledem na rozhodnutí o meritu věci se Nejvyšší správní soud nezabýval
samostatně žádostí stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu