ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.170.2005
sp. zn. 7 Afs 170/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, za účasti
společnosti Z. z. n. v C., a. s., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005, č. j. 31 Ca 295/2004 - 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005,
č. j. 31 Ca 295/2004 - 28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne
16. 12. 2004, č. j. 5042/130/2003-ŠK, kterým bylo zamítnuto odvolání společnosti Z. z. n.
v C., a. s. (dále též „daňový subjekt“) , proti dodatečným platebním výměrům Finančního
úřadu v Chrudimi („dále též správce daně“) a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení.
Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit daňovému subjektu náklady řízení
ve výši 5650 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vyslovil názor, že stěžovatel
nemůže jedním rozhodnutím rozhodnout o 16 odvoláních da ňového subjektu do dodatečných
platebních výměrů, když tuto skutečnost nikterak neošetřil ve výroku rozhodnutí a když
stěžovateli tento postup neumožňuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve
znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zák on o správě daní a poplatků“).
Rozhodnutí stěžovatele tak bylo dle názoru krajského soudu nepřezkoumatelné, proto ho soud
dle ust. §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že krajský soud se vůbec
nezabýval žalobními námitkami a podstatou věci. Daňový subjekt totiž ve své žalobě vůbec
nenamítal, že bylo vydáno pouze jedno rozhodnutí o odvolání, přičemž tato skutečnost nebyla
důvodem pro rušení rozhodnutí stěžovatele ani v předcházejících letech. Krajský soud
v Hradci Králové tento postup pouze doporučil v případech, kdy se jedná o daňové penále.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že daňový subjekt podal pouze jedno odvolání,
kterým napadl více rozhodnutí správce daně, nejednalo se tedy o 16 odvolání, jak uvádí
ve svém rozhodnutí krajský soud. Navíc ve výroku rozhodnutí stěžovatele jsou přesně
specifikována rozhodnutí správce daně, která byla jeho předmětem, část odůvodnění rozsudku
krajského soudu proto neodpovídá skutečnosti. Z rozhodnutí stěžovatele je taktéž patrné,
že jím bylo rozhodováno o skutkově souvisejících věcech stejného daňového subjektu,
na které dopadají i stejná ustanovení hmotného a procesního právního předpisu, což bylo
rozhodující hledisko pro zvolený postup. Proto bylo z důvodu hospodárnosti přistoupeno
k vydání společného rozhodnutí pro všechna zdaňovací období. Důvod, pro který se tak stalo,
je zcela opačný, než jak uvádí krajský soud. Stěžovatel dále uvedl, že se ztotožnil s krajským
soudem, neboť ust. §48 zákona o správě daní a poplatků neřeší možnost vydání jednoho
rozhodnutí o odvolání proti vícero rozhodnutím správce daně. Postup odvolacího orgánu
je však upraven v ust. §50 cit. zákona. Stěžovatel přezkoumal každé rozhodnutí správce daně
samostatně, přičemž o každém také samostatně rozhodl; společné odůvodnění nebylo na úkor
srozumitelnosti věci. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 6 A 38/2002. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci zpět k dalšímu řízení.
Daňový subjekt vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Z obsahu správního spisu, který soudu předložil stěžovatel, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Předmětnými dodatečnými platebními výměry doměřil správce daně daňovému
subjektu daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1999 až listopad 2000. Podkladem
pro doměření těchto daní byla mimo jiných i zpráva z daňové kontroly provedená dle ust. §16
zákona o správě daní a poplatků ze dne 17. 12. 2002, č. j. 124807/02/228540/4128, kterou
byla kontrolována mimo jiných i daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden, duben,
květen, červen, červenec, říjen, listopad a prosinec roku 1999 a leden až prosinec roku 2000.
Podáním ze dne 21. 1. 2003 nazvaným „Odvolání proti platebním výměrům“ se daňový
subjekt mimo jiné odvolal i proti předmětným platebním výměrům. Ve svém podání
nespecifikoval, jaké vady spatřuje v kterém z rozhodnutí. Stěžovatel pak ve výroku svého
rozhodnutí uvedl „vaše odvolání ze dne 21. 1. 2003 do rozhodnutí Finančního úřadu
v Chrudimi ze dne 13. 1. 2003, č. j. 2037/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané
hodnoty ve výši 58 388 Kč za zdaňovací období leden roku 1999, č. j. 2041/03/233912,
o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 80 960 Kč za zdaňovací období
květen roku 1999, č. j. 2042/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty
ve výši 134 200 Kč za zdaňovací období červen roku 1999, č. j. 2043/03/233912,
o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 83 204 Kč za zdaňovací období
červenec roku 1999, č. j. 2044/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty
ve výši 51 480 Kč za zdaňovací období říjen roku 1999, č. j. 2045/03/233912, o dodatečném
vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 174 680 Kč za zdaňovací období listopad roku
1999, č. j. 2046/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty
ve výši 268 400 Kč za zdaňovací období prosinec roku 1999, č. j. 2047/03/233912,
o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 65 768 Kč za zdaňovací období
leden roku 2000, č. j. 2142/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty
ve výši 724 Kč za zdaňovací období únor roku 2000, č. j. 2051/03/233912, o dodatečném
vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 253 463 Kč za zdaňovací období březen roku 2000,
č. j. 2054/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 72 762 Kč
za zdaňovací období duben roku 2000, č. j. 1993/03/233912, o dodatečném vyměření daně
z přidané hodnoty ve výši 1484 Kč za zdaňovací období květen roku 2000,
č. j. 2144/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 3884 Kč
za zdaňovací období červenec roku 2000, č. j. 2148/03/233912, o dodatečném vyměření daně
z přidané hodnoty ve výši 1 506 Kč za zdaňovací období srpen roku 2000,
č. j. 2150/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 73 463 Kč
za zdaňovací období říjen roku 2000, č. j. 1906/03/233912, o dodatečném vyměření daně
z přidané hodnoty ve výši 268 295 Kč za zdaňovací období listopad roku 2000.“ Odůvodnění
rozhodnutí stěžovatele dále obsahuje větu „odvolací orgán veden zásadou hospodárnosti
a při využití ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vydal společné rozhodnutí
o odvolání proti výše uvedeným rozhodnutím správce daně. Takto bylo postupováno
proto, že z podstaty věci vyplývá, že jde o skutkově shodné a právně totožné případy,
na které dopadají i stejná ustanovení jak procesního, tak i hmotně právního předpisu.“
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s právním posouzením
krajského soudu, který v jeho procesním postupu v rámci odvolacího řízení, kdy rozhodl
jedním rozhodnutím o odvolání daňového subjektu proti 16 dodatečným platebním výměrům,
shledal vadu řízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se s touto stížní námitkou stěžovatele
ztotožňuje, a to z následujících důvodů.
Jak je zřejmé ze správního spisu, daňový subjekt své odvolání v daňovém řízení
koncipoval tak, že jeho předmětem bylo celkem šestnáct d odatečných platebních výměrů
na daň z přidané hodnoty. Daňový subjekt v textu svého odvolání nerozlišoval skutečnosti
rozhodné pro každé jednotlivé zdaňovací období a daň, nýbrž se vyjadřoval ke všem
dodatečným platebním výměrům současně. Byl to tedy sám daňový subjekt, který provedl
vyhodnocení o skutkové a právní souvislosti mezi jednotlivými dodatečnými platebními
výměry, když proti všem podal pouze jediné odvolání. Ze správního spisu rovněž vyplynulo,
že podnětem k doměření předmětných daní u daňového subjektu byla kontrolní zjištění
učiněná správcem daně v rámci daňové kontroly, když správce daně zpochybnil některé
obchodní operace deklarované daňovým subjektem. Ve svém rozhodnutí na str. 6 správní
orgán rovněž přesně specifikoval skutečnosti, které vedly k dodatečnému doměření daně
v jednotlivých zdaňovacích obdobích, a to velmi přehlednou formou. Jestliže tedy stěžovatel
ve svém rozhodnutí prohlásil, že jím bylo rozhodováno o skutkově souvisejících věcech
stejného daňového subjektu, na které dopadají i stejná ustanovení hmotného a procesního
právního předpisu, a daňový subjekt proti tomuto konstatování ve své žalobě nic nenamítal,
jedná se o skutečnost, která je mezi účastníky řízení o kasační stížnosti nesporná.
Z výroku přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatele (jeh ož citace byla učiněna výše)
je jasně patrné, o jakých rozhodnutích správce daně bylo rozhodováno, když obsahem
odůvodnění je rovněž vysvětlení tohoto procesního postupu (taktéž citované výše). Zjištění
krajského soudu, že stěžovatel „tuto skutečnost nikterak neošetřil ve výroku rozhodnutí“,
tak nemá oporu ve správním spise, protože z rozhodnutí stěžovatele vyplývá pravý opak.
Shodně se lz e vyjádřit i o tvrzení krajského soudu, že jediným důvodem postupu stěžovatele
je zásada hospodárnosti.
Lze tak uzavřít, že postupem stěžovatele v žádném případě nebyla zkrácena práva
daňového subjektu, naopak lze říci, že i daňový subjekt podáním pouze jednoho odvolání
využil zásadu hospodárnosti zakotvenou v ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků,
kterou je v daňovém řízení nutno chápat nejen ve vztahu ke správci daně, nýbrž i k daňovému
subjektu s tím, že daňový subjekt si sám provedl vyhodnocení o skutkové a právní souvislosti
mezi jednotlivými dodatečnými platebními výměry, a proto podal proti všem pouze jediné
odvolání.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že nastíněný postup
stěžovatele nevedl k nezákonnosti jeho rozhodnutí. Tento názor plně koresponduje s právními
závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 6 A 38/2002 - 53, dle kterého „není v rozporu se zákonem, je-li jedním rozhodnutím
rozhodováno o několika zdaňovacích obdobích, a to tehdy, je-li rozhodováno o věcech právně
i skutkově shodných; jednotlivé výroky takového rozhodnutí však musejí splňovat požadavky
zákona, při respektování požadavku srozumitelnosti, přehlednosti a určitosti celého
rozhodnutí.“ Postup krajského soudu hodnotí Nejvyšší správní soud jako ryze formalistický,
který nešetří práva účastníků řízení.
Protože rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je nezákonné
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, kasační stížnost stěžovatele je s ohledem
na dikci ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná. Nejvyšší správní soud tedy postupoval
v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil
bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. V novém řízení se Krajský soud
v Hradci Králové vypořádá se všemi žalobními body, které daňový subjekt uvedl
ve své žalobě.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci Králové
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu