ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.23.2006
sp. zn. 7 Afs 23/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
společnosti P. b., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Na Záhonech 71, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2,
Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 11. 2005, č. j. 6 Ca 198/2004 - 27,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 Ca 198/2004 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále též „správní orgán“) ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 738/04-130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu
výměru Finančního úřadu v Benešově (dále též „správce daně“) ze dne 18. 2. 2003,
č. j. 16137/03/021910/4586, jímž byla stěžovateli dodatečně doměřena spotřební
daň z uhlovodíkových paliv a maziv za zdaňovací období červen 1999.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) stížní
důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl,
že již v žalobě namítal zásadní početní nesoulad ve správním prvostupňovém rozhodnutí,
které uvádí základ spotřební daně v tunách a sazbu spotřební daně 2850 Kč. Obě hodnoty
jsou tisíckrát vyšší než uvádí dokument FÚ pro Prahu 2 nazvaný Pomůcky, který údaje
za období roku 1999 až 2000 uvádí v kilogramech. Soud přisvědčil stěžovateli, že výměr
trpí matematickou chybou, avšak uvedl, že z tohoto nelze dovodit nezákonnost či neplatnost
výměru. Stěžovatel k tomu uvádí, že buď platí údaje uvedené ve správním spise
nebo ve výměru, když správní orgán měl tento rozpor odstranit formou opravy zřejmé chyby.
Na matematicky rozporný výměr je proto nutno pohlížet jako na nezákonný. Stěžovatel
dále namítl, že rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů, neboť soud se řádně nevypořádal
s námitkou obsaženou v bodu II/2 žaloby, kde stěžovatel namítal, že v pomůckách je uveden
nepřiznaný základ spotřební daně za rok 1999 v množství 946 338 kg plynu. Součtem plynu
doměřeného ve všech výměrech za rok 1999 se dojde k sumě 946 342 tun. I tento početní
rozpor mezi správním spisem a výměry nelze nechat bez povšimnutí. Rovněž námitkou
uvedenou pod bodem II/3 žaloby se soud nezabýval. Stěžovatel zde namítal, že v pomůckách
je vyčíslen doměrek spotřební daně pouze souhrnně za rok 1999 a 2000,
když však ani správní orgán ani správce daně neuvádějí, jak dospěly k jednotlivým údajům
za jednotlivé měsíce roku 1999 a 2000. Stěžovatel zdůraznil, že i daň stanovená za pomoci
pomůcek musí mít oporu ve správním spise a nemůže být výrazem libovůle. Jestliže
pak odvolací orgán zjistí nesoulad mezi správním spisem a výměrem, je jeho povinností
výměr změnit nebo zrušit. Neučiní-li tak, musí nápravu zjednat soud. Stěžovatel
dále poukázal na skutečnost, že pomůcková daň nesplňuje parametry ust. §46 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků, když výměry postrádají oporu ve správním spise. Jak prokazuje
třetí odstavec na straně sedm rozsudku, stěžovatel správci daně předložil doklady.
Dále není možno stěžovateli vytýkat porušení záznamní povinnosti, když za období leden
1999 až květen 2000 se jí stěžovatel nemohl dopustit, protože mu nebyla uložena. Odvolací
orgán se nezabýval změněnými výpověďmi svědků Š., H. a L., které stěžovatel předložil
v rámci odvolacího řízení, když neuvedl proč a na základě jakých skutečností nebere v úvahu
důkazní prostředky předložené stěžovatelem. Stěžovatel se domnívá, že soud po něm
v podstatě požadoval, aby se doznal k pochybnostem správce daně, i když tak dalece jeho
daňového břemeno nesahalo. Jestliže si správce daně obstaral vlastní činností skutečnosti,
které vyvrátily údaje uvedené stěžovatelem, měl povinnost stanovit daň dokazováním.
Městský soud se dále nevypořádal s námitkou uvedenou v bodě II/6 žaloby. Stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že se domnívá, že městský soud posoudil
důvody v rozsahu žaloby po skutkové i právní stránce správně a svůj výrok podrobně
zdůvodnil. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Dne 28. 7. 1999 podal stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) daňové přiznání
na spotřební daň z uhlovodíkových paliv a maziv za zdaňovací období červen 1999.
Protokolem o ústním jednání podle ust. §12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“), ze dne 30. 8. 2000, č. j. 106664/00/002/932/3293, byla s daňovým
subjektem zahájena daňová kontrola spotřební daně od doby registrace. Výzvou
ve věci daňového řízení dle ust. §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků ze dne 26. 9. 2001, č. j. 125224/01/002932/3293, byl stěžovatel vyzván k doložení
denní evidence výtoče propanbutanu za období roku 1999 a dále k dalším skutečnostem
vztahujícím se k jednotlivých čerpacím stanicím. Na tuto výzvu daňový subjekt
částečně reagoval, a to vyjádřením v protokole o ústním jednání ze dne
24. 10. 2001, č. j. 130101/01/002/932/3293. Výzvou ve věci daňového řízení dle ust. §16
odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ze dne 22. 11. 2001,
č. j. 144884/01/002/932/3293, byl stěžovatel vyzván k dokladování a prokázání množství
vytočeného propanbutanu za období roku 1999 a 2000, a rovněž k předložení evidence členů
PB klubu. V protokole o ústním jednání ze dne 21. 2. 2002, č. j. 27437/02/002/932/3293,
daňový subjekt uvedl, že je schopen dokladovat množství látky, ale jen od poloviny
roku 2000 (z důvodu krádeže), a že evidenci členů není schopen předložit. Výzvou
ve věci daňového řízení dle ust. §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků ze dne 22. 5. 2002, č. j. 82102/02/002/932/3293, byl daňový subjekt vyzván
mj. k předložení údajů o množství nebo hodnotě autoplynu, vytočeného členy PB klubu
za období roku 1999 a 2000. V protokole o ústním jednání ze dne 17. 6. 2002,
č. j. 89797/02/002/932/3293, daňový subjekt uvedl, že je nemůže předložit,
neboť byly odcizeny při krádeži. Ve správním spise je rovněž založeno rozhodnutí
o stanovení záznamní povinnosti v souladu s ust. §39 zákona o správě daní a poplatků
ze dne 10. 5. 2000, č. j. 76726/00/002914/5457, jímž byla daňovému subjektu od 1. 6. 2000
stanovena záznamní povinnost v rozsahu blíže specifikovaném v rozhodnutí. Ze zprávy
o kontrole spotřební daně ze dne 11. 9. 2002, č. j. 117723/02/002/932/3293, vyplynulo,
že daňový subjekt byl v průběhu daňového řízení vyzván k předložení dokladů,
a to za pomoci několika výzev. V dokumentu nazvaném Pomůcky, Spotřební daň – období
1999, 2000 je přesně rozepsán způsob výpočtu daňové povinnosti, kdy jsou nejprve uvedeny
souhrnné skutečnosti a následně i rozpis daňové povinnosti za jednotlivá zdaňovací období,
tj. za jednotlivé měsíce roku 1999 a 2000.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §56 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanovenou daň správce daně
rozhodnutím opraví nebo zruší na žádost nebo z úřední povinnosti, pokud byla stanovena
někomu, kdo podle zákona ji není povinen platit, došlo při stanovení daňové povinnosti
k zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení dvojí daňové
povinnosti u téže daně a téhož daňového subjektu. Je-li v tomto případě stanovena dvojí
daňová povinnost různě vysoká, zruší se daňová povinnost nižší.
Dle ust. §46 odst. 2 cit. zákona pokud je základ daně nebo daň stanovena odchylně
od základu daně a daně, jak je daňový subjekt přiznal nebo za řízení uznal,
musí být z vyměřovacího spisu patrno, podle jakých pomůcek nebo na podkladě čeho
se správce daně při stanovení základu daně a daně odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů.
Obdobně musí být z vyměřovacího spisu patrno, jak byl daňový základ zjištěn a daň
stanovena, stalo-li se tak bez přiznání nebo hlášení daňového subjektu.
Podle ust. §31 odst. 5 cit. zákona nesplní-li daňový subjekt při dokazování
jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno
daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn
stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará
bez součinnosti s daňovým subjektem.
Dle odst. 6 cit. ustanovení pomůckami podle odstavce 5 mohou být zejména listinné
doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké
posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech a osob přezvědných, zprávy
a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí, zájmových sdružení a vlastní
poznatky správce daně, a to jak z průběhu zdaňování u dotčeného daňového subjektu,
tak i u daňových subjektů obdobných.
Podle ust. §50 odst. 5 cit. zákona směřuje-li odvolání proti rozhodnutí
o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán
pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li
odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost
zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně
prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí
s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně.
Stěžovatel v prvé řadě namítal početní nesoulad v dodatečném platebním výměru,
který uvádí jiné hodnoty než dokument nazvaný Pomůcky. Této již žalobní námitce městský
soud přisvědčil, avšak uvedl, že v daném případě je nepochybné, v jaké částce byla daň
doměřena, neboť tento údaj je součástí výroku, a ze zřejmé chyby v psaní, kdy je místo
kilogramu uvedena tuna, nelze dle názoru městského soudu dovodit nezákonnost dodatečného
platebního výměru. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že nelze směšovat instituty odvolání
proti platebnímu výměru a opravu zřejmých omylů a nesprávností, jak to činí stěžovatel
ve své kasační stížnosti, neboť smysl obou institutů je zcela odlišný. Druhý jmenovaný slouží
k opravě vadně stanovené daně, v případě, že tato daň byla stanovena někomu jinému,
či jestliže při jejím výpočtu došlo k chybě, a dále rovněž i k opravě takové zřejmé chyby
v počítání, psaní nebo jiných omylů, které nejsou chybami při stanovení daňové povinnosti,
nýbrž chybami jinými (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006,
č. j. 2 Afs 136/2005 - 66, www.nssoud.cz). Aby mohlo být takto postupováno, je však nutné,
aby výše uvedená chyba byla „zřejmá“, a to buď daňovému subjektu, na jehož návrh
je možno zahájit řízení, nebo správci daně, jenž je k zahájení řízení rovněž povinen.
V souzené věci se daňový subjekt dovolává zrušení rozhodnutí, neboť se v něm vyskytuje
chyba v psaní. Vzhledem k okolnosti, že sám na tuto chybu poukazuje, je nutné přijmout
závěr, že jeho osobě zřejmá je, tj. že zde není pochyb o tom, jestli daňový subjekt o této chybě
ví. Naopak vzhledem k nečinnosti správce daně a správního orgánu, kteří mají ze zákona
obligatorní povinnost zahájit řízení dle ust. §56 zákona o správě daní a poplatků v případě,
že zjistí, že jejich rozhodnutí obsahuje chybu, je nutné vyvodit, že u nich zřejmost daná
nebyla. Okamžik, kdy i u těchto orgánů vstoupila ve známost chyba v rozhodnutí správce
daně, je den, kdy jim byl doručen stejnopis žaloby obsahující tuto žalobní námitku.
Ze skutečnosti, že správní orgán ani správce daně nic nečiní (resp. soudu není známo,
že by činily), však nelze dovodit nezákonnost rozhodnutí. Ust. §56 zákona o správě daní
a poplatků totiž obsahuje vlastní pravidlo, jak postupovat v případě, že daň byla stanovena
ve správné výši, avšak rozhodnutí o této daňové povinnosti obsahuje písařskou chybu
(což je tento případ). Jestliže tedy stěžovatel má pochybnosti o správnosti platebního výměru,
tedy jestliže sám dovozuje, že tento obsahuje písařskou chybu, má možnost podat návrh
na její opravu. V žádném případě tento procesní postup není možno suplovat námitkou
v kasačním či žalobním soudním řízení. Proto je tato námitka stěžovatele nedůvodná.
Další námitkou stěžovatele je, že pomůcky vyčíslují doměrek pouze souhrnně
za rok 1999 a 2000, když není uváděno, jak bylo dospěno k množství plynu vytočeného
za jednotlivé měsíce. Nejvyšší správní soud však uvádí, že, jak již bylo výše několikrát
zmíněno, obsahuje správní spis dokument nazvaný Pomůcky, Spotřební daň – období 1999,
2000, jehož strana pátá obsahuje tabulku s přehledem výtoče autoplynu na karty dle záznamů
společnosti S. C. S. členěnou dle jednotlivých měsíců. Vzhledem k okolnosti, že z druhé
strany tohoto dokumentu je jasně patrné, že pro stanovení daně dle pomůcek, tedy pro
stanovení doměrku, byly použity údaje o množství vytočeného plynu společnosti S. C. S. a.s.,
je zřejmé, že se jedná o pomůcku, na jejímž základě byla daňovému subjektu doměřena daň.
Správní spis rovněž obsahuje tzv. sjetiny z počítače společnosti S. C. S. a.s., která v rozhodné
době spravovala databáze daňového subjektu, zaslané správci daně Policií České republiky,
které zobrazují odběry autoplynu. Je proto nutno uzavřít, že ze správního spisu je jasně
seznatelné, na základě jakých skutečností byla daňovému subjektu doměřena daň a co bylo
pomůckou dle ust. §31 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud proto
zaujal stejné stanovisko jako městský soud a shledal tuto námitku nedůvodnou.
S námitkou stěžovatele, že pomůcky nemají oporu ve správním spise, se Nejvyšší
správní soud částečně vyrovnal již výše, když považuje za nutné zdůraznit, že z dokumentu
nazvaného Pomůcky nade vší pochybnost vyplývá, že i přes okolnost, že stěžovatel
byl správcem daně několikrát vyzván k prokázání rozhodných skutečností, tyto výzvy
nikterak nereflektoval a požadované doklady nedoložil, čímž neprokázal správnost údajů
uvedených ve svém daňovém přiznání. Na str. 1 a 2 rozhodnutí správního orgánu je velmi
podrobným způsobem rozebráno, z jakých důvodů považoval správce daně skutečnosti
doložené daňovým subjektem za nedostatečné. Je proto nutno vyzdvihnout zejména
skutečnost, že tvrzení, že daňovému subjektu bylo odcizeno kompletní účetnictví a další
písemnosti a doklady, nezbavuje daňový subjekt povinnosti prokázat údaje, které uvedl
v daňovém přiznání. Lze však přisvědčit stěžovateli, že v daňovém řízení předložil některé
doklady, nelze však již souhlasit s tím, že by tyto doklady postačovaly a plně vyhověly všem
požadavkům stanoveným v jednotlivých výzvách (k tomu blíže viz přehled správního spisu
učiněný výše). Nepředložením požadovaných dokladů tak bylo znemožněno ověření
správnosti údajů záznamní povinnosti a její návaznost na účetní knihu a inventarizační
soupisy. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že daňový subjekt v průběhu daňového řízení
nevyhověl výzvám správce daně k prokázání rozhodných skutečností, přičemž
byl poučen o důsledcích svého konání; správce daně proto postupoval v souladu
se zákonem, když za takto daného stavu věci přistoupil ke stanovení daně dle pomůcek.
Proto je i tato stížní námitka nedůvodná.
V dalším bodě své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jestliže si správce daně opatřil
vlastní činností skutečnosti, které dle jeho názoru vyvracejí tvrzení stěžovatele, měl stanovit
daň dle dokazování, protože tak měl splněny všechny zákonné předpoklady. V této souvislosti
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že jednou ze základních zásad daňového
řízení (na rozdíl od např. řízení trestního), která je zakotvena v ust. §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, je zásada tzv. „obráceného důkazního břemene“ spočívající
v okolnosti, že daňový subjekt má v průběhu daňového řízení nejen povinnost tvrzení
(v souzené věci podat daňové přiznání), ale také povinnost důkazní, tedy prokázat
všechny skutečnosti, které ve svém daňovém přiznání uvedl. V případě, že správce
daně v průběhu daňového řízení daňový subjekt vyzve k prokázání skutečností jím tvrzených,
je tento povinen tvrzené skutečnosti doložit. Jestliže jsou však skutečnosti, jimiž se daňový
subjekt snaží prokázat svá tvrzení, zpochybněny správcem daně, tj. správce daně jim nepřiřadí
hodnotu důkazních prostředků, je správce daně oprávněn postupovat tak, že skutečnosti
daňovým subjektem neprokázané při stanovení nového daňového základu a daně nezohlední.
Zákon o správě daní a poplatků ve svém ust. §31 odst. 5 zohledňuje i případ, kdy daňovou
povinnost není možno stanovit na základě skutečností, které jsou správci daně známy,
a to díky nesoučinnosti daňového subjektu v průběhu daňového řízení. V souzené
věci z provedeného dokazování vyplynulo, že s ohledem na nedostatek důkazních prostředků
předložených daňovým subjektem, nebylo možno dokázat skutečnosti, které tento subjekt
uváděl ve svém daňovém přiznání. Tato nemožnost byla objektivní, proto měl správce
daně zákonnou povinnost stanovit daňovému subjektu daň za pomoci pomůcek. Jestliže
městský soud uvádí, že doklady předložené daňovým subjektem formálně správně navazovaly
na podané daňové přiznání, je to závěr, který není možné dovodit ze žádného úkonu správce
daně či správního orgánu v rámci správního řízení či z jejich rozhodnutí, tudíž nemá oporu
ve správním spise. Jestliže by skutečně situace byla taková, jakou popisuje městský soud, byla
by stěžovatelova námitka oprávněná, tak tomu ovšem v souzené věci nebylo. Nejvyšší správní
soud uvádí, že městský soud uvedením tohoto názoru pochybil. Vzhledem k okolnosti,
že se však jedná jen o jeden z mnoha argumentů uvedených v rozhodnutí soudu, nemělo
toto pochybení vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. K námitkám týkajícím se prostředků
použitých správcem daně ke stanovení daňové povinnosti daňového subjektu se Nejvyšší
správní soud nevyjadřuje, neboť se jedná o pomůcky, a proto mu dle ust. §50 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků takové vyjádření nepřísluší. Je totiž jen a pouze věcí správce daně,
jaké pomůcky při stanovení daně použije, neboť je povinen jednat i bez součinnosti
s daňovým subjektem. Protože byla daň stanovena na základě pomůcek, neměl správce
daně povinnost vyjadřovat se k relevanci dokumentů, které stěžovatel předložil
až v odvolacím řízení, neboť, jak již bylo řečeno, daň stanovená dle pomůcek je a priori
stanovená bez součinnosti s daňovým subjektem; tento tedy nemůže až v odvolacím řízení
předkládat důkazní prostředky. Co se týká uložené záznamní povinnosti, tato byla daňovému
subjektu uložena rozhodnutím správce daně až od 1. 6. 2000. Je proto zřejmé,
že tato povinnost nemohla mít relevanci na rozhodné daňové období, které předcházelo
stanovení výše uvedené povinnosti; proto bylo také správcem daně přikročeno ke stanovení
daně za pomoci pomůcek na základě porušení jiné povinnosti než záznamní,
což je ze správního spisu patrné. K námitce stěžovatele, že ze správního spisu vyplývá,
že ve věci daňového přiznání za červen 1999 bylo správcem daně nejprve zahájeno vytýkací
řízení, Nejvyšší správní soud uvádí, že takováto skutečnost ze spisu nevyplývá. Protože
ji daňový subjekt nedoložil předložením uvedené výzvy, je jeho námitku nutno hodnotit
jako nedůvodnou, a to i za situace, kdy je z rozhodnutí městského soudu zřejmé,
že se tento s touto námitkou nevypořádal. Toto jeho pochybení nemohlo mít, vzhledem
k charakteru této námitky, vliv na zákonnost rozhodnutí. I tento stížní bod je tedy nedůvodný.
Důvodnou však Nejvyšší správní soud shledává námitku stěžovatele, že městský soud
se nevypořádal s jeho námitkou zdůrazňující početní rozpor mezi správním spisem
a výměrem, když v pomůckách je uveden nepřiznaný základ daně za rok 1999 v množství
946 338 kg, přičemž součtem množství plynu doměřeného ve všech výměrech se dojde
k částce 946 342 tun. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Ve správním spise
založený dokument s názvem Pomůcky obsahuje na své druhé straně údaj o celkové výši
nepřiznané spotřební daně, která dle této strany činí 2 697 063 Kč, když je z údajů uvedených
na této straně zřejmé, že správce daně k tomuto číslu dospěl prostým vynásobením množství
rozdílu plynu přiznaného daňovým subjektem a zjištěného dle evidence společnosti S. C. S.
a.s. sazbou daně (která činila 2,85 Kč/kg). V Podkladě k dodatečnému platebnímu výměru
z kontroly č.j. 117723/02/002/932/3293, který je součástí Pomůcek, je uvedena tabulka
obsahující přehled množství vybraných výrobků a výši doměřené daně za jednotlivá
zdaňovací období. Poslední řádek tabulky obsahuje rovněž údaj o výši celkového doměrku za
rok 1999 ve výši 2 697 074 Kč. Srovnáním obou částek je patrné, že druhá uvedená je o 11
Kč vyšší. Rovněž celkový součet množství vybraných výrobků uvedených v Podkladu se liší
od toho, které je uvedeno na druhé straně Pomůcek (946 342 tun v prvém případě, 946 338
tun v druhém). Nejvyšší správní soud je si vědom, že v souzené věci došlo ke stanovení daně
na základě pomůcek; tato skutečnost však neopravňuje správce daně ke stanovení daně na
základě rozporných skutečností, neboť i v tomto případě je nutno aplikovat ust. §46 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků. Proto musí být i v souzené věci ze správního spisu patrno, na
základě jakých pomůcek došlo ke stanovení daně a jak bylo dospěno k doměřené výši daně.
Tento požadavek však v dané věci splněn nebyl. Ze správního spisu vyplývají údaje, které
jsou ve vzájemném rozporu, když se k této námitce, která byla obsahem již odvolání proti
dodatečnému platebnímu výměru, správní orgán nevyjádřil. Učinil tak stejnou chybu jako
městský soud, který tuto žalobní námitku rovněž zcela ignoroval. Jeho rozhodnutí je tak
stiženo vadou spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, a proto je dle ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. v této části nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek
Městského soudu v Praze dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (ust. §110 odst. 3 s. ř. s.); v novém rozhodnutí se proto
vypořádá s výše uvedenou skutečností, neboť v dalších bodech je kasační stížnost nedůvodná.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu