ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.3.2006
sp. zn. 7 Afs 3/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
společnosti M., a. s., zastoupeného JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem
v Rychnově nad Kněžnou, Javornická 1560, za účasti Finančního ředitelství v Hradci
Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti podané proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2005, č. j. 31 Ca 153/2005 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové (dále jen „správní orgán“) ze dne 27. 2. 2003,
č. j. 1034/150/2003-ŠM, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebním výměrům
na penále daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 3. 2001 do 31. 7. 2001 ze dne
18. 12. 2002, č. j. 33530/02/254970/8571, 33531/02/254970/8571, 33532/02/254970/8571,
33533/02/254970/8571 a 33534/02/254970/8571, vydaným Finančním úřadem v Dobrušce
(dále též „správce daně“).
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) namítl,
že dle jeho názoru patří mezi základní náležitosti rozhodnutí vydaného v daňovém řízení
i výrok s uvedením právních předpisů a dále i tzv. ostatní základní náležitosti dle ust. §32
odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, což je dle ust. §46 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků v případě platebního výměru i základ daně a vyměřená daň, dále dle odst. 7
cit. ustanovení i rozdíl mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou. Je proto nesporné,
že základní náležitosti daňového rozhodnutí nelze omezovat jen na náležitosti uvedené
v ust. §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ale je nutné respektovat i další v podstatě
upřesňující ustanovení zákona, dle kterých je daň předepisována. V rozhodnutí správce daně
ze dne 13. 11. 1998, č. j. 26667/98/254973/5645, tento vyměřil daň z přidané hodnoty
bez uvedení období, za které je daň doměřena, s tím, že rozpis základu daně je uvedený
na dalším listě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 772/02 ze dne 3. 11. 2003
má stěžovatel za to, že předmětný platební výměr je neurčitým aktem, proto měl krajský soud
přihlédnout k jeho nulitě z úřední povinnosti. Stěžovatel se dále domnívá, že dodatečné
platební výměry ze dne 18. 12. 2002 jsou neplatné pro svoji neurčitost a nesrozumitelnost.
Stěžovatel dále zdůraznil, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 Afs 99/2004 - 34, když však podstata jeho právního názoru je zásadním způsobem
zpochybněna citovaným nálezem Ústavního soudu. Stěžovatel se ve shodě s rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 47, domnívá, že jestliže
Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního
předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně
samostatná řízení. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému
soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné
a odkázal na svá předchozí vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), základní
náležitosti rozhodnutí jsou označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, číslo
jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání
rozhodnutí, přesné označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů,
podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částka a číslo účtu příslušné
banky, na nějž má být částka zaplacena, lhůta plnění, poučení o místu, době a formě podání
opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku
a vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení
a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem.
Dle odst. 7 cit. ustanovení chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních
náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění
v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání,
má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně,
který rozhodnutí vydal.
Podle ust. §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „s. ř. s.“), ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Z obsahu žaloby Nejvyšší správní soud zjistil, jak již ostatně uvedl i krajský soud
ve svém rozhodnutí, že veškeré žalobní námitky směřovaly pouze proti rozhodnutí správce
daně ze dne 13. 11. 1998, č. j. 26667/98/254973/5646, kterým byla daňovému subjektu
dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty, tedy nikoliv proti rozhodnutí správního orgánu
či proti platebním výměrům správce daně identifikovaným v prvním odstavci odůvodnění
tohoto rozhodnutí. Jak správně uvedl krajský soud, vzhledem k okolnosti, že se nejednalo
o podkladové rozhodnutí ve smyslu ust. §75 odst. 2 s. ř. s., nemohl se krajský soud žalobními
námitkami ve vztahu k tomuto rozhodnutí zabývat. Vzhledem k okolnosti, že ve stejném
duchu jsou vedeny stížní body stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se k nim
nevyjádřil, neboť se týkají rozhodnutí, které není předmětem přezkoumání v souzené věci.
Jestliže pak stěžovatel na straně druhé své kasační stížnosti uvádí, že „pro své tvrzení
(myšleno o neplatnosti platebních výměrů) má shodné námitky jak jso u uvedeny v čl. II. této
stížnosti“, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že se jedná o nové námitky, které nebyly
obsahem žaloby, proto k nim soud dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel namítal neplatnost, resp. nicotnost platebních
výměrů ze dne 18. 12. 2002 , považoval Nejvyšší správní soud za vhodné se, s ohledem
na ust. §76 odst. 2 s. ř. s., k tomuto poukazu vyjádřit, a to i přes skutečnost, že Nejvyšší
správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Afs 99/2004 - 34, vyslovil,
že uvedené platební výměry netrpí vadou, která by zakládala jejich nicotnost.
Nejvyšší správní soud tak předně zdůrazňuje, že ust. §32 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků je nutno vykládat v kontextu celého ustanovení §32 cit. zákona. Z prostého
jazykového výkladu předmětného ustanovení jednoznačně vyplývá, že tzv. „některá
z ostatních základních náležitostí“ dle odst. 7 cit. ustanovení je pouze ta náležitost, která
je uvedena v §32 odst. 2 písm. a) až g) zákona o správě daní a poplatků vyjma poučení
o opravných prostředcích, neboť pro tuto náležitost konstruuje zákon vlastní režim (odst. 4
až 6 cit. ust.). Ústavní konformnost tohoto názoru jednoznačně vyplývá z nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 8/98, kterým byl zamítnut návrh na zrušení
ust. §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, kde Ústavní soud vyslovil, že „z porovnání
těchto ustanovení tedy vyplývá, že "ostatními" základními náležitostmi ve smyslu ustanovení
§32 odst. 7 citovaného zákona, jejichž absence v rozhodnutí zakládá jeho neplatnost,
jsou všechny základní náležitosti rozhodnutí podle ustanovení §32 odst. 2 citovaného zákona
s výjimkou poučení o opravných prostředcích. ... Důvody, pro které je možno vyslovit
neplatnost rozhodnutí, totiž nelze stanovit svévolně, nýbrž pouze v případech taxativně
vymezených v ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.“ Nejvyššímu správnímu soudu
je znám rozpor mezi tímto plenárním nálezem a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 772/02, kde je mimo jiné uvedeno „dle názoru Ústavního soudu z uvedených
ustanovení zák. č. 337/1992 Sb. je jednoznačně zřejmé, že základní náležitosti daňového
rozhodnutí nelze omezovat jen na náležitosti uvedené v ust. §32 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.,
ale je nutné respektovat i další v podstatě upřesňující ustanovení zákona o správě daní
a poplatků, dle kterých je daň předepisována. Z citovaných ustanovení zcela logicky plyne,
že u dodatečného platebního výměru, kterým se doměřuje daň, musí být uveden rozdíl
na základu daně a dani tak, aby byla zřejmá i část podléhající event. výkonu rozhodnutí. ...
Nedílnou součástí výroku rozhodnutí proto musí být nejen náležitosti stanovené v ust. §32
odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., ale musí v něm být uveden doměřený základ daně a doměřená
daň a rozdíl mezi základem daně a daní původně stanovenou a základem daně a daní
doměřenou.“ V případě, kdy vedle sebe stojí více právních názorů Ústavního soudu navzájem
si odporujících, postupuje při řešení této situace Nejvyšší správní soud v souladu s rozsudkem
ze dne 2. 6. 2005, č. j. 2 Afs 37/2005 - 82, www.nssoud.cz. V dané situaci je tak nutno
zohlednit ten fakt, že nález sp. zn. Pl. 8/98 je plenárním nálezem Ústavního soudu
a dále skutečnost, že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 772/02 se ve svém odůvodnění
o existenci tohoto plenárního názoru vůbec nezmiňuje, tudíž ani argumentačně nezdůvodňuje,
proč se od názoru vyjádřeného plénem Ústavního soudu odchýlil, na jakých právních
základech spočívají jeho právní závěry, či co vedlo Ústavní soud k přeformulování dřív
vysloveného právního názoru. Proto považuje Nejvyšší správní soud názor vyjádřený v nálezu
Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02, za ojedinělý, neboť opačný názor
je z výše uvedených důvodů a dále i na základě racionální analýzy a úvahy nutno považovat
v judikatuře Ústavního soudu za převažující. Proto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Afs 99/2004 - 34, plně respektuje právní názory vyjádřené
v rozhodnutích Ústavního soudu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve v ěci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu