ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.63.2005
sp. zn. 7 Afs 63/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele M. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem
v Ostravě, Dvořákova 26, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě,
Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 9. 12. 2004, č. j. 22 Ca 474/2003 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, č. j. 22 Ca 474/2003 - 31 zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen
„finanční ředitelství“) ze dne 13. 10. 2003, č. j. 11386/120/2003, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava III., ze dne 29. 5. 2003,
č. j. 81712/03/390912/5098, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daňová ztráta
za zdaňovací období kalendářního roku 2000 o částku 2 816 649 Kč nižší oproti ztrátě
původně stanovené. Krajský soud dospěl ke shodnému závěru jako finanční ředitelství,
že stěžovatel v dané věci neunesl důkazní břemeno, když v průběhu daňového řízení,
a ani později před krajským soudem, neprokázal, že by skutečně došlo k ukončení
leasingových smluv uzavřených mezi ním a společností H. P., spol. s r. o, jak tento sám
deklaroval, na základě přípisu ze dne 14. 6. 2000. Tento přípis totiž nebyl v souladu s
Všeobecnými obchodními podmínkami příslušných leasingových smluv účinný. Stěžovatel
nedoložil žádný doklad o tom, že by přípis byl předán k poštovní přepravě, leasingovému
nájemci byl skutečně doručen, případně tímto nájemcem odmítnut, a nastaly tak účinky
z tohoto přípisu vyplývající. Naopak, jak vyplynulo z výpovědi svědka JUDr. V. Ř., byly
leasingové smlouvy ukončeny až ke dni 30. 6. 2001. Žalobní bod týkající se v podstatě
nesprávného skutkového zjištění proto nebyl důvodný. Stěžovatel tak neprokázal, že byl
oprávněn neúčtovat o výnosech, které mu plynuly v období července až prosince 2000 z titulu
uzavřených leasingových smluv, v nichž vystupoval jako leasingový pronajímatel a
společnost H. P., spol. s r. o. jako leasingový nájemce. Jako nedůvodná byla krajským
soudem také posouzena žalobní námitka stěžovatele, že mu nebylo umožněno nahlížet do
správního spisu, tj. namítaná vada v řízení před správním orgánem, protože ze správních spisů
nevyplývá, že by správce daně odmítl stěžovateli přístup do spisu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou
označil za opodstatněnou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř . s. Stěžovatel
má především za to, že krajský soud neměl rozhodovat bez nařízení jednání, protože v úvahu
připadalo provedení dokazování, které je možno konat pouze u jednání. Podstata rozhodování
tkví v posouzení toho, zda specifikované leasingové smlouvy byly ukončeny v červnu 2000
či později. Soud se přiklonil k mínění finančního ředitelství a pokud finanční ředitelství
postavilo jednoznačně na tvrzení JUDr. V. Ř., který předložil jakousi dohodu z 28. 6. 2001,
pak pochybil, poněvadž nevzal v potaz tvrzení stěžovatele o zfalšování tohoto dokumentu.
Jelikož předložená dohoda není veřejnou listinou, nepožívá výsady presumpce pravosti a
pokud je její pravost popřena, nemůže z ní rozhodující orgán, ať jde o správní orgán nebo
soud, vycházet. Krajský soud měl tedy provést dokazování. Jeho nutnost vyplynula z rozporů,
které ve správním spise vyvstaly. Proto se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci
k novému projednání a rozhodnutí.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na své stanovisko
k žalobě včetně napadeného rozhodnutí, kde je uveden podrobný popis celého daňového
řízení včetně důkazního řízení. K dalším námitkám stěžovatele ohledně pravosti listin
k tvrzení JUDr. V. Ř. uvedlo, že stěžovatel měl možnost v průběhu celého řízení pravost
materiálů vyvrátit, avšak tento tak neučinil. Proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou a
navrhlo, aby byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných
v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 3 tohoto ustanovení, k nimž
by musel přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V řízení o kasační stížnosti není úkolem Nejvyššího správního soudu tak, jak k tomu
byl povinen krajský soud, opětovně posuzovat námitky související s řízením před správním
orgánem, nýbrž jeho úkolem je zejména posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Obsah a kvalita kasační stížnosti, s ohledem
na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví, předurčuje obsah rozhodnutí soudu.
Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti
soudu, ale i obsah rozsudku soudu.
Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.) a přezkoumává napadené
výroky rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Pokud se tedy
účastníci tohoto řízení domáhají vydání rozhodnutí určitého obsahu, musí nejen tvrdit, že byli
dotčeni na svých právech, ale na podporu svých tvrzení předkládat a navrhovat důkazy,
protože soudu nepřísluší ex offo vyhledávat a provádět důkazy, kterými by tvrzení účastníků
mohlo být prokázáno. Dokazování provádí krajský soud při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s.),
přičemž v jeho rámci může zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem.
Při přezkoumávání správního rozhodnutí je tak zcela na uvážení soudu, aby si tento učinil
úsudek o obsahu správního spisu a zaujal stanovisko, zda dokazování bude provádět, případně
v jakém rozsahu. Soud v tomto není tedy vázán návrhy účastníků. Dokazování z hlediska
zjištění skutkového stavu věci má však ve správním soudnictví jiný charakter
než v dokazování v řízení občanskoprávním, trestním či správním. Správní soudnictví
je v žalobním řízení kontrolou rozhodovací činnosti veřejné správy. V tomto řízení proto
krajský soud musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem v době,
kdy správní orgán vydal rozhodnutí krajským soudem přezkoumávané (§75 odst. 1 s. ř. s.),
neboť jinak by posuzoval jiný skutkový stav než správní orgán v přezkoumávaném
rozhodnutí. To znamená, že krajský soud pouze zkoumá, zda správní orgán zjistil skutkový
stav dostatečně a úplně a zda na základě takto zjištěného stavu věci správně a v souladu
se zákonem rozhodl. V případě nedostatků ve zjištění skutkového stavu správním orgánem,
krajský soud proto pouze posuzuje, v jakém rozsahu je třeba dokazování doplnit. Zjistí-li,
že je nutné jen ověřit některé skutečnosti zjištěné správním orgánem, provede dokazování
v tomto směru sám. Krajský soud také sám provede doplnění dokazování i tehdy, jestliže
neověřuje jen skutečnosti zjištěné správním orgánem, avšak i v tomto případě pouze
v nezbytném rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci. Jinak by totiž nepřiměřeně nahrazoval
vadné zjištění skutkového stavu správním orgánem.
Pro posouzení důvodnosti stížní námitky je především rozhodná skutečnost,
že ze strany účastníků, tedy i stěžovatele, nebyl k výzvě soudu vyjádřen nesouhlas
s rozhodnutím ve věci postupem podle §51 odst. 1 s. ř. s. Pokud stěžovatel považoval
za nutné, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání, mohl tento svůj požadavek sdělit krajskému
soudu v určené lhůtě, uvedené v jeho výzvě. Stěžovatel tak neučinil, ačkoliv mu v tom
nic nebránilo. Současně však nebyly shledány ani jiné důvody, které by vedly krajský soud
k nařízení jednání ve věci a provádění dokazování. I když stěžovatel tvrdil, že bylo nutné,
aby krajský soud prováděl dokazování týkající se dohody ze dne 28. 6. 2001, v průběhu
správního řízení žádným relevantním důkazem nezpochybnil zjištění správce daně týkající
se okamžiku ukončení leasingových smluv k 30. 6. 2001, a ani nenavrhl a nepředložil důkaz
o tom, že by předmětná dohoda byla, jak později tvrdil, padělkem a z jakých důvodů.
V žalobě sám stěžovatel uváděl, že se nehodlá vyjadřovat k tomu, kdo měl dohodu ze dne
28. 6. 2001 vyhotovovat a komu z ní plynul prospěch. Na základě uvedeného proto
postupoval v souladu se zákonem, když rozhodl ve věci bez jednání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu