ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.24.2005
sp. zn. 7 As 24/2005 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele Ing. Y. M. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem
v Praze 9, Jandova 8, za účasti Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5,
Zborovská 11, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Pakoměřická 5, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23. 11. 2004, č. j. 6 Ca 270/2003 - 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, č. j. 6 Ca 270/2003 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, č. j. 6 Ca 270/2003 - 37
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále
jen „krajský úřad“) ze dne 27. 10. 2003, č. j. 392/2003/EKO, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti platebnímu výměru č. 1/2003 Obecního úřadu v D. ze dne 1. 4. 2003,
č. j. 251/2003, jímž byl stěžovateli vyměřen místní poplatek v částce 170 000 Kč za užívání
části pozemku p. č. 92/1 v k. ú. D. o výměře 228 m
2
. V odůvodnění rozsudku městský soud
především uvedl, že se nezabýval námitkou stěžovatele, že došlo k porušení ustanovení
příslušných právních předpisů, která upravují lhůtu, ve které lze poplatek vyměřit, protože
stěžovatel tuto námitku vznesl až při ústním jednání dne 23. 11. 2004, tedy po uplynutí
zákonné lhůty 2 měsíců po doručení písemného vyhotovení napadeného správního
rozhodnutí, v níž bylo možno tuto námitku uplatnit. Jako nedůvodnou vyhodnotil námitku,
že platební výměr je nepřezkoumatelný, protože v něm bylo uvedeno, podle kterého článku
vyhlášky obce D. o místních poplatcích byl vydán, jaká výměra je zpoplatňována a doba
užívání byla stanovena intervalem, který je ve spise doložen. Nesouhlasil ani s výkladem
stěžovatele pokud jde o pojem skládky a ve shodě se správními orgány má za to, že o skládku
šlo. Posléze neshledal ani důvod pro doplňování dokazování o výslech stěžovatelem
navržených svědků k rozsahu záboru obecního pozemku užívaného pro uskladnění stavebního
materiálu, protože stěžovatel nedoložil rozsah jím užívaného prostranství, který byl navíc
zjištěn věrohodnými důkazy. Městský soud proto dospěl k závěru, že místní poplatek byl
vyměřen v souladu se zákonem. Stěžovatel nepopřel, že pozemek užíval ke skládce
stavebního materiálu pro stavbu svého domu, která měla být dokončena a kolaudována
v lednu 1998. Užívání sice ohlásil obecnímu úřadu dne 7. 5. 1997, nikdy však neohlásil,
v jakém rozsahu pozemek užívá a neoznámil ani skončení tohoto užívání. Skutečnosti
neodpovídalo ani tvrzení stěžovatele, že užíval toliko 30 m
2
výměry předmětného pozemku,
které je vyvráceno provedeným geometrickým zaměřením, výpočtem ze souřadnic lomových
bodů obvodu užívaného pozemku a planimetricky z leteckého snímku. Stěžovatel ani
nepředložil žádné důkazy, které by zpochybňovaly správnost závěru, že užíval část pozemku
o rozloze 228 m
2
, kterým není ani jeho tvrzení, že pozemek byl pronajat jiné osobě. Poplatek
byl proto správně vypočítán za použití sazby podle čl. 10 bodu 7 vyhlášky obce D. (10 Kč za
metr čtvereční a den) a za dobu, kdy podle fotografických snímků měl stěžovatel ještě
dne 18. 4. 2000 na předmětném pozemku uskladněn materiál. Vyměřený poplatek ve výši
170 000 Kč je pak poplatkem sníženým podle čl. 20 již citované vyhlášky.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě vyjádřil stěžovatel nesouhlas se závěry
městského soudu, které vyslovil v napadeném rozsudku, a to z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel především namítal, že platební
výměr č. 1/2003, který vydala dne 1. 4. 2003 obec D., je nicotným aktem (paaktem), protože
byl vydán orgánem bez pravomoci k pozemku p. č. 92/1 v k. ú. D. Tento výměr se opírá
o vyhlášku obce, která definuje veřejné prostranství jako „další prostor přístupný každému
bez omezení“. Předmětný pozemek však takovým prostorem nebyl, protože byl v rozhodnou
dobu pronajat jiným osobám. Stěžovatel sám měl skládku materiálu umístěnou na dílci
R. K., která mu udělila k tomu svolení. Jelikož byl tedy předmětný pozemek pronajat jiným
občanům, kteří za něho platili nájem, nemohlo jít o „prostor přístupný každému“ a obec
neměla pravomoc vyměřovat místní poplatky z již pronajatých pozemků. Správně se proto
obec původně obrátila na občanskoprávní soud. Tuto skutečnost učinil stěžovatel i zásadní
námitkou žaloby, ale městský soud se s ní vůbec nevypořádal a ponechal ji zcela
bez povšimnutí, ačkoliv v tomto směru nabízel i provedení důkazu výslechem svědků R. a A.
Stěžovatel dále namítal, že zábor pozemku se nekonal v rozsahu a času uvedeném
v rozhodnutích. Je skutečností, že požádal dne 7. 5. 1997 obecní úřad o souhlas s použitím
veřejného prostranství na skládku stavebního materiálu v souvislosti s přestavbou rodinného
domku, ale kolaudace proběhla již v roce 1998 a prostranství pak bylo využíváno k parkování
aut. Vyměření poplatků i za dobu parkování aut je tudíž v rozporu nejen s již citovanou
vyhláškou, ale i zásadou rovnosti občanů, protože jiným se takový poplatek nevyměřuje.
Stěžovatel pozemek neužíval nikdy v rozsahu, jak tvrdí správní orgány i městský soud,
ale užíval ho pouze o výměře 30 m
2
až do kolaudace stavby. K prokázání tohoto tvrzení
nabídl rovněž důkazy výslechem svědků R. a A., ale tyto důkazy městský soud neprovedl
a ponechal je rovněž bez povšimnutí. Toto pochybení je o to závažnější, že hodnocení soudu
o tom, že faktická rozloha užívaného pozemku byla zjištěna věrohodnými prostředky
(geometrickým zaměřením, výpočtem ze souřadnic lomových bodů obvodu užívaného
pozemku a planimetricky z leteckého snímku) je nesmyslná a nesprávná. Stěžovatel také
vznesl řadu námitek, z nichž dovozuje, že správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné
a že městský soud z této vady nevyvodil odpovídající závěry. Především platební výměr
neobsahuje použitou specifikaci sazby podle čl. 10, kde je uvedeno celkem 9 sazeb, a vůbec
neříká, co zakládá v něm tvrzenou povinnost zaplatit místní poplatek. Pokud jde o počátek
intervalu, stěžovatel sice požádal o povolení skládky, ale o této žádosti nebylo rozhodnuto
a správní orgány hovoří pouze o akceptaci žádosti. Interval, který aprobuje rozsudek
městského soudu, tedy nemá počátek. Je zcela přehlíženo, že k právnímu počátku užívání
veřejného prostranství pro nedostatek dohody a rozhodnutí obecního úřadu nedošlo
a stěžovatel rozhodně nikdy nežádal o užívání větší rozlohy pozemku než 30 m
2
. Stejně
tak nebyl doložen konec intervalu užívání veřejného prostranství, jak si představují správní
orgány. Nelze po stěžovateli požadovat, došlo-li k záboru většímu než 30 m
2
, a to popírá,
placení poplatku až do doby, kdy obec prodá pozemek třetí osobě. Místní poplatek je možno
vyměřovat pouze za dobu faktického záboru a nelze se dovolávat oznámení konce užívání
podle čl. 9 již citované vyhlášky obce. Nepřezkoumatelný je rozsudek městského soudu
i v tom, že na jedné straně tento soud tvrdí, že neunesl důkazní břemeno, ačkoliv důkazy,
které mu jako účastník řízení navrhl, neprovedl. Pochybení městského soudu spatřuje
stěžovatel i v tom, že nezrušil rozhodnutí správních orgánů z důvodů prekluze, k níž musí
přihlížet z úřední povinnosti bez ohledu na stanovisko účastníka právního vztahu, neboť
prekludované právo zaniká ex lege. Je proto bez právního významu poukaz městského soudu,
že námitka prekluze byla vznesena až v průběhu soudního řízení. Proto stěžovatel žádal,
aby napadený rozsudek byl zrušen a současně navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvedl, že ani vlastník
předmětného pozemku, ani pronajimatelé nikomu nezakazovali a neomezovali přístup
na tento pozemek, který tak neztratil charakter veřejného prostranství. Zákon č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ani obecně závazná vyhláška obce
D. č. 1/1995 rovněž neukládaly obecnímu úřadu povinnost potvrzovat přijetí žádosti ze dne
7. 5. 1997 o užívání veřejného prostranství nebo k ní zaujímat písemné stanovisko. Znamená
to, že obecní úřad, který tuto žádost přijal, ji vzal na vědomí a nezamítl. Nelze se také
ztotožnit s námitkou o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Použitá sazba pro stanovení výše
poplatku odpovídala skutečnému způsobu využívání veřejného prostranství, jíž nebylo možno
vztáhnout ke způsobům užívání uvedeným v odstavci 6. V daném případě šlo proto o užívání
veřejného prostranství „v ostatních případech“ spadajících pod odstavec 7 se sazbou
10 Kč za 1 m
2
a den. Skutečnost, že stěžovatel neoznámil ukončení užívání veřejného
prostranství nebylo důvodem pro nevyměření poplatku, ale k tomu, že obecní úřad sám zjistil
ukončení užívání a za tuto dobu poplatek vyměřil. Tvrzení stěžovatele, že veřejné prostranství
užíval toliko v rozsahu maximálně 30 m
2
, pak neodpovídalo zjištěním správce poplatku a bylo
také vyvráceno důkazy založenými ve spisu. Vyměření poplatku též nemohlo
být prekludováno, protože platební výměr byl vydán dne 1. 4. 2003, tedy před uplynutím
lhůty k vyměření poplatku, jež končila dnem 31. 12. 2003. Krajský úřad proto navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom shledal i vadu uvedenou v odstavci 3
(nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů), k níž musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti řídí přísnou dispoziční zásadou.
Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá
stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů
(skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí
za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvedení skutkových a právních
důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní rozhodnutí, nebo jeho část,
odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu právního,
a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena rámcem takto
vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti
tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí
jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti ( §109 odst.
2 a 3 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení, že vydáním napadeného rozsudku byl porušen
zákon nebo jiný právní předpis, představuje vadu kasační stížnosti, která brání jejímu
věcnému vyřízení. I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti
poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní
rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné
nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítal, že platební výměr č. 1/2003 ze dne
1. 4. 2003, č. j. 251/2003 je nicotným aktem (paaktem), protože byl vydán orgánem
bez pravomoci k pozemku p. č. 92/1 v k. ú. D. a že předmětný pozemek nemohl být veřejným
prostranstvím, což učinil i zásadní námitkou žaloby, ale městský soud se s ní vůbec
nevypořádal a ponechal ji zcela bez povšimnutí.
První část námitky není důvodná. Protože řízení o poplatcích vykonává obecní úřad
(§14 odst. 3 zákona č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nebyl platební výměr
ze dne 1. 4. 2003 vydán orgánem bez pravomoci k předmětnému pozemku.
Stěžovatel o pronájmu předmětného pozemku, s nímž by musela být řešena i otázka
veřejného prostranství, hovořil pouze v části V. žaloby v souvislosti s rozsahem užívání
tohoto pozemku. Tvrdil, že pozemek o výměře 228 m
2
nemohl ani použít k uskladnění
materiálu, protože část pozemku byla pronajata jiné osobě. Se zřetelem k tomu, že stěžovatel
vznesl v kasační stížnosti i námitku týkající se rozsahu užívání předmětného pozemku,
zaujme Nejvyšší správní soud stanovisko k této námitce v části rozsudku, jež se bude týkat
rozsahu užívání předmětného pozemku.
Stěžovatel také vznesl řadu námitek, v nichž dovozuje, že napadené správní
rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že městský soud z této vady nevyvodil odpovídající závěry.
Především je třeba předeslat, že platební výměr č. 1/2003 ze dne 1. 4. 2003,
č. j. 251/2003 a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 27. 10. 2003,
č. j. 392/2003/EKO, kterým bylo podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání stěžovatele proti uvedenému platebnímu výměru,
tvoří jeden celek, protože řízení proběhlo ve dvou instancích. Žádná z níže uvedených
námitek kasační stížnosti však nebyla v takto konkrétní podobě uplatněna v žalobě, mimo
tvrzení, že odvolací správní orgán ponechal v platnosti platební výměr, který
je nepřezkoumatelný, a městský soud se jimi s ohledem na ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s.
nezabýval. Jde především o tvrzení, že platební výměr neobsahuje použitou specifikaci sazby
podle čl. 10, kde je uvedeno celkem 9 sazeb a vůbec neříká, co zakládá v něm tvrzenou
povinnost zaplatit místní poplatek, o žádosti stěžovatele stran povolení skládky nebylo
rozhodnuto, správní orgány hovoří pouze o akceptaci žádosti a interval, který aprobuje
rozsudek městského soudu, tedy nemá počátek, stěžovatel nikdy nežádal o užívání větší
rozlohy pozemku než 30 m
2
, nebyl doložen konec intervalu užívání veřejného prostranství,
jak si představují správní orgány, nelze po stěžovateli požadovat, došlo-li k záboru většímu
než 30 m
2
, což popírá, placení poplatku až do doby, kdy obec prodá pozemek třetí osobě,
místní poplatek je možno vyměřovat toliko za dobu faktického záboru a nelze se proto
dovolávat oznámení konce užívání podle čl. 9 již citované vyhlášky obce. Nesporné je přitom
i to, že stěžovateli nic nebránilo, aby výtky uplatněné v tomto směru v kasační stížnosti vznesl
již v žalobě a potom by se jimi musel zabývat i městský soud. Jelikož tak neučinil, postupuje
Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí, kasační soud
nepřihlíží. Drobnější nedostatky konstatované v napadeném správním rozhodnutí byly
odvolacím orgánem odstraněny, např. přesný název vyměřovaného poplatku, a ostatně
ani nezakládaly nepřezkoumatelnost rozhodnutí a z odůvodnění napadeného rozhodnutí
je patrno, z jakých důvodů rozhodl odvolací orgán o odvolání stěžovatele.
Jako nedůvodný vyhodnotil Nejvyšší správní soud stížní bod týkající se prekluze.
Podle ustanovení §12 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném
do 31. 12. 2003, pokud poplatník nesplní svoji oznamovací (poplatkovou) povinnost určenou
obecně závaznou vyhláškou obce, lze dlužné částky vyměřit do tří let od konce kalendářního
roku, ve kterém oznamovací (poplatková) povinnost vznikla. Pro ostatní promlčecí lhůty platí
zvláštní předpisy. V citovaném ustanovení je obsažena speciální úprava prekluzívní lhůty,
ve které lze místní poplatek vyměřit, resp. i doměřit. Ustanovení §47 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto nelze použít, neboť v tomto
případě má při aplikaci předmětných ustanovení přednost uvedený zákon o místních
poplatcích. S městským soudem je třeba souhlasit v tom, že námitku o prekluzi vyměření
místního poplatku vznesl stěžovatel až při ústním jednání dne 23. 11. 2004, tedy po uplynutí
zákonné lhůty 2 měsíců po doručení písemného vyhotovení napadeného správního
rozhodnutí, v níž bylo možno tuto námitku uplatnit. Nejvyšší správní soud posuzoval námitku
prekluze vznesenou až po uplynutí lhůty k podání žaloby, která byla uplatněna v kasační
stížnosti a opodstatněnost právního názoru městského soudu ve světle nálezu Ústavního soudu
ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. IV. ÚS 146/99, který řešil obdobou problematiku. Ústavní soud
dovodil v tomto nálezu, že „pokud speciální zákon výslovně stanoví, že k určité skutečnosti se
přihlédne i bez návrhu, stíhá tato povinnost nejen správní orgán, ale i správní soud“. Nejvyšší
správní soud má za to, že v této věci nebylo možno prolomit dispoziční zásadu vyplývající
z ustanovení §75 odst. 2, věty první s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá napadené výroky
rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů. V zákonné lhůtě 2 měsíců po doručení písemného
vyhotovení napadeného správního rozhodnutí, v níž bylo možno námitku prekluze uplatnit,
tato námitka v žalobě nebyla vznesena. Ustanovení §12 zákona č. 565/1990 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2003, ani jiná ustanovení tohoto zákona, však neobsahují formulaci, natož
výslovnou, že se ke skutečnosti vyplývající z tohoto ustanovení přihlédne i bez návrhu, např.
k zániku práva se přihlédne i tehdy, pokud to nebylo v řízení namítáno. Městský soud proto
nemohl postupovat ex offo, pominout ustanovení §75 odst. 2, věty první s. ř. s. a bez
uplatněné žalobní námitky stran prekluze se věcně zabývat touto námitkou.
Stěžovatel namítal v kasační stížnosti, že pozemek neužíval nikdy v rozsahu, jak tvrdí
správní orgány i městský soud a užíval ho pouze o výměře 30 m
2
až do kolaudace stavby.
K prokázání tohoto tvrzení nabídl jako důkaz výslech svědků R. a A., kteří se mohli vyjádřit
k tomu, jaký byl skutečný rozsah záboru obecního pozemku, který užíval stěžovatel
pro uskladnění stavebního materiálu, ale městský soud tyto důkazy neprovedl.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu v dosavadním řízení nebyla věnována
náležitá pozornost zjištění zásadních skutečností pro výpočet místního poplatku, kterými
jsou faktická rozloha a doba užívání předmětného pozemku stěžovatelem a pronájem tohoto
pozemku, popř. jeho části, jiným osobám než stěžovateli. Nelze opomenout, že stěžovatel
v žádosti o využití veřejného prostranství ze dne 7. 5. 1997 neuváděl, který pozemek a jakou
jeho výměru požaduje využívat pro skládku (sám uvádí, že neužíval pozemek celý,
ale maximálně 30 m
2
) a že podle dopisu Obecního úřadu v D. ze dne 4. 4. 1997 je pozemek
p. č. 92/1 pronajat na tzv. travní dílce a k drobnému zemědělskému užívání občanům obce.
Nejvyšší správní soud proto nesdílí názor městského soudu, který neshledal důvod
pro doplnění dokazování o výslech navržených svědků k rozsahu záboru obecního pozemku,
jež stěžovatel užíval pro uskladnění stavebního materiálu s poukazem na to, že nedoložil
rozsah jím užívaného veřejného prostranství a že faktická rozloha užívání byla zjištěna
věrohodnými důkazy (geodetické zaměření, výpočtem ze souřadnic lomových bodů obvodu
užívaného pozemku, planimetricky z leteckého snímku). V této souvislosti Nejvyšší správní
soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94,
uveřejněný pod č. 10 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž tento
soud uvedl, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že v řízení před soudem
musí být dána účastníkovi tohoto řízení možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům
a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání)
svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost
soudu nejen o vznesených návrzích, včetně návrhů důkazních, rozhodnout, ale také, pokud
jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu
k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém
základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění
je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami,
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu
se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, Listiny
základních práv a svobod a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Městský soud v Praze v rozporu s uvedeným nálezem o návrhu stěžovatele
na provedení důkazu výslechem svědků podle protokolu o ústním jednání ani procesně
nerozhodl, ani tyto navržené důkazy neprovedl, a v odůvodnění rozsudku se s nepotřebností
provedení důkazů vypořádal způsobem shora uvedeným. Přitom důkazy, které navrhoval
stěžovatel, měly podle jeho mínění prokázat právě rozsah a dobu užívání předmětného
pozemku. Výslech těchto svědků nemusel být bez významu, protože geodetickým zaměřením,
výpočtem ze souřadnic lomových bodů obvodu užívaného pozemku, leteckým snímkem
nemusela být výměra zjištěna přesně s ohledem na to, že z těchto materiálů není patrno,
kdy byly provedeny, a že se výměra užívaného pozemku zřejmě neustále měnila. Městský
soud sice měl právo důkazy navržené stěžovatelem považovat za nadbytečné nebo z jiných
důvodů za nepotřebné, avšak pokud k takovému závěru dospěl, měl jej ve vztahu ke každému
jednotlivému stěžovatelem navrženému a soudem neakceptovanému důkazu
přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Jelikož o návrzích stěžovatele na provedení výslechů
svědků městský soud vůbec nerozhodl, a přesto nepřezkoumatelným způsobem v odůvodnění
svého rozsudku odmítl jejich provedení v podstatě pro nadbytečnost, trpí jeho rozhodnutí
vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor městského soudu vyjádřený v odůvodnění
napadeného rozsudku, že ani tvrzení stěžovatele v žalobě o tom, že předmětný pozemek
byl v rozhodné době pronajat jiným osobám, není skutečností, jež zpochybňuje rozsah
stěžovatelem užívané plochy veřejného prostranství o rozloze 228 m
2
. Především nejde
jen o tvrzení stěžovatele v žalobě. Skutečnost, že pozemek p. č. 92/1 byl pronajat občanům
D. na tzv. travní dílce a k drobnému zemědělskému využití, je uvedena v dopise Obecního
úřadu v D. ze dne 4. 4. 1997, jež je adresován stěžovateli, i v čestném prohlášení R. K. ze dne
1. 9. 2001. Nelze vyloučit, že předchozí pronájem pozemku jiným občanům může mít podle
charakteru smluv s nimi uzavřených vliv na to, že předmětný pozemek nemusel
být ani „dalším prostorem přístupným každému bez omezení“, a tedy veřejným prostranstvím
podle čl. 8 odst. 2 vyhlášky č. 1/1995 s povinností platit poplatek, případně vliv na rozsah
výměry užívané na předmětném pozemku stěžovatelem. Již správní orgány proto měly
mít k dispozici všechny smlouvy, které za účelem shora uvedeným uzavřela s občany Obec D.
Z jejich obsahu pak mohly usuzovat, zda předmětný pozemek, který užíval stěžovatel, je ještě
veřejným prostranstvím a výslechem těchto občanů pak mohly zjistit, jakou výměru
z předmětného pozemku stěžovatel skutečně užíval ke skládce stavebního materiálu
či k jiným účelům. Způsob, jakým se městský soud vypořádal se žalobním tvrzením
stěžovatele, je nedostatečný, vychází z neúplných skutkových zjištění a ve svém důsledku činí
odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Je proto třeba, aby městským soud znovu posoudil žalobní námitky stěžovatele z pohledu
okruhu problémů, jimiž se zabýval Nejvyšší správní soud a poté vydal rozhodnutí
odpovídající zákonu.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek městského
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu