ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.54.2005
sp. zn. 7 As 54/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele
R. P., s. r. o., zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 49/5, za účasti 1) C. R., s. r. o., a 2) Rady pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem v Praze 10, Krátká 10, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 4. 2005, č. j. 5 Ca 40/2005 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2005,
č. j. 5 Ca 40/2005 - 34, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo jednak zrušeno rozhodnutí účastníka řízení
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 13. 1. 2005, č. j. Ru/206/04, ve výroku č. I. a
č. II. bod 1., jímž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve výroku I. udělila stěžovateli
licenci k provozování rozhlasového vysílání programu „R. H. s.“ s využitím souboru
technických parametrů ČESKÁ LÍPA 103,3 MHz/0,2 kW, LIBEREC-VÝŠINA
97,1 MHz/1 kW a LIBEREC-JAVORNÍK 95,5 MHz/0,2 kW, a to na dobu 8 let od právní
moci tohoto rozhodnutí, ve výroku č. II. zamítla žádosti o udělení předmětné licence
21 žadatelům včetně společnosti C. R., s. r. o., které se týkal výrok II. bod 1., jednak věc byla
v rozsahu zrušení vrácena Radě pro rozhlasové a televizní vysílání k dalšímu řízení a posléze
v ostatních bodech výroku č. II. zůstalo uvedené správní rozhodnutí nedotčeno.
Městský soud v Praze při svém rozhodování vyšel z toho, že Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání (dále jen „Rada“) při udělování licence, na kterou není právní nárok,
v jednom společném licenčním řízení, jehož účastníky jsou všichni žadatelé o licenci, kteří
mají v tomto řízení rovné postavení, hodnotí skutečnosti významné pro rozhodování
o žádostech o udělení licence, jež stanoví zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o vysílání“). Zákon o vysílání proto Radě ukládá v ustanovení §18 odst. 3,
že musí podrobně odůvodnit a uvést kritéria, na základě kterých byla licence udělena žadateli
o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení. Rozhodnutí Rady proto musí
nutně obsahovat porovnání a zhodnocení zákonem stanovených, případně dalších Radou
zvolených kritérií, u všech žadatelů o udělení licence.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že uvedená hodnotící úvaha v napadeném
správním rozhodnutí chybí. Rada hodnotila jednotlivé významné skutečnosti stanovené
zákonem pouze ve vztahu k projektu stěžovatele, kterému výrokem č. I. napadeného
správního rozhodnutí licenci udělila. Naproti tomu napadené správní rozhodnutí
již neobsahuje zákonem předepsané náležitosti ve vztahu k odůvodnění výroku, jímž Rada
zamítla žádosti neúspěšných účastníků licenčního řízení. Rada v odůvodnění napadeného
rozhodnutí totiž uvedla, že sice i ostatní neúspěšní účastníci splňují zákonná kritéria
pro udělení licence, avšak v souhrnu hodnotících kritérií je nenaplňují v takové míře jako
stěžovatel. Žádné konkrétní skutečnosti o tom, jak ostatní žadatelé splňují kritéria pro udělení
licence a proč je naplňují v menší míře, však odůvodnění napadeného správního rozhodnutí
neobsahuje. Jelikož výroky napadeného správního rozhodnutí spolu vzájemně souvisejí,
a právě proto, že licenci lze udělit pouze jednomu ze žadatelů, bylo třeba, aby Rada
v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem, v souladu s požadavky zákona,
odůvodnila nejen, proč jednomu ze žadatelů vyhověla, ale také proč ostatním nevyhověla.
Nestačilo proto zhodnotit stanovená kritéria pouze ve vztahu k žadateli, jemuž byla licence
udělena, a neuvést žádné konkrétní důvody, v čem ostatní neuspěvší žadatelé splňují tato
kritéria méně. Rozhodnutí Rady je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a ve svých
důsledcích brání správnímu soudu v přezkoumání správní úvahy o udělení licence, na kterou
není nárok.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel odmítl
závěry tohoto soudu, pokud dospěl k tomu, že rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní
vysílání ze dne 13. 1. 2005, č. j. Ru/206/04, je třeba zrušit ve výroku č. I. a č. II. bod 1. a věc
v tomto rozsahu vrátit tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Stěžovatel především směřuje kasační stížnost proti té části výroku rozsudku, kterým
Městský soud v Praze zrušil výrok č. I. (udělení licence stěžovateli) a výrok č. II. bod 1.
(zamítnutí žádosti společnosti C. R., s. r. o., o udělení licence), a opřel kasační stížnost
o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především vyjádřil nesouhlas se závěrem Městského
soudu v Praze o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Rady pro nedostatek důvodů. Namítal,
že z odůvodnění výroku o udělení licence vítězi licenčního řízení zároveň vyplývá, proč
nebyla udělena licence ostatním. Licence byla totiž udělena na základě stejných kritérií,
na jejichž základě byly zamítnuty žádosti ostatních neúspěšných uchazečů. Stěžovatel
je přesvědčen, že rozhodnutí Rady je řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona
odůvodněno, protože odůvodnění je podrobné a obsahuje kritéria, na jejichž základě byla
udělena licence a ostatní žádosti zamítnuty. Shledává rovněž absurdním požadavek soudu
na podrobné odůvodnění zamítavých výroků, neboť rozhodnutí Rady je výsledkem hlasování
kolektivního orgánu a konečné rozhodnutí vždy závisí na konkrétním subjektivním názoru
každého jednotlivého člena. Nelze proto požadovat, aby každý člen zdůvodnil, proč
a z jakých důvodů hlasoval v případě jednotlivého žadatele o udělení licence.
Stěžovatel namítl i to, že zrušení výroku správního rozhodnutí Rady o udělení licence
soudem je v příkrém rozporu se zákonem. Soud nebyl oprávněn zrušit výrok o udělení
licence, protože sám konstatoval, že výrok I. nebyl stižen žádnou vadou a byl Radou řádně
odůvodněn. Jestliže Rada musí respektovat právní názor soudu a tomuto správnímu orgánu
je vytknut nedostatek odůvodnění ve vztahu k zamítavé části správního rozhodnutí, Rada
musí znovu zamítnout žádost C. R., s. r. o., a nově ji odůvodnit. Jinak v dalším převezme
stávající odůvodnění výroku o udělení licence, protože v tomto směru Městský soud v Praze
žádnou vadu neshledal. Pokud tedy Městský soud v Praze shledal, že byly nedostatečně
odůvodněny zamítavé výroky, měl se napadený rozsudek omezit pouze na zrušení zamítavého
výroku a uložení povinnosti tento výrok odůvodnit.
Stěžovatel rovněž namítl, že rozsudek Městského soudu v Praze je nezákonný
i z jiných důvodů. Je tomu tak proto, že soudní moc je limitována a vady rozhodnutí měl soud
posoudit pouze do té míry, aby „byla zachována práva stěžovatele nabytá v dobré víře“.
V důsledku rozsudku tohoto soudu je postaven do situace, že musí čekat, až Rada odůvodní
nové správní rozhodnutí o zamítnutí licence C. R., s. r. o., způsobem, který požaduje soud,
přestože licence, ohledně níž nebyly shledány žádné závady, mu bude opět udělena.
Uvedeným rozsudkem byla narušena jeho dobrá víra, že v důsledku bezvadného udělení
licence je oprávněným provozovatelem rozhlasového vysílání. Zásahem soudu byl proto
porušen i základní princip spočívající v povinnosti dbát o to, aby práva nabytá v dobré víře
byla co nejméně dotčena. Stěžovatel také vytkl Městskému soudu v Praze, že svým
rozsudkem útočí přímo na samostatnost Rady jako orgánu oprávněného k udělení licence.
Tento soud supluje její pravomoc tím, že na jedné straně uvádí, že je sice pravdou, že výrok
o udělení licence i jeho odůvodnění je v souladu se zákonem, ale jelikož nebylo dostatečně
odůvodněno, proč licenci nedostala třetí osoba, tuto udělenou licenci ruší. Tento přístup je
však přímým a nezákonným zásahem do vymezené kompetence Rady a paralyzuje rozhlasový
trh.
Stěžovatel současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek tak, aby mohl do doby rozhodnutí o tomto mimořádném opravném
prostředku zajistit svoji existenci, která je nedělitelně spjata s provozováním rozhlasového
vysílání, do jehož přípravy vložil nemalé finanční prostředky.
Rada ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se připojuje
k tomuto mimořádnému opravnému prostředku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 22. 4. 2005, č. j. 5 Ca 40/2005 - 34, při vázanosti rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a jelikož
sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit výtce kasační stížnosti, v níž stěžovatel
nesouhlasí s rozsudkem Městského soudu v Praze, jenž zrušil napadené rozhodnutí Rady
z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Ze zákona o vysílání především vyplývá, že na vlastní udělení licence není právní
nárok (§12 odst. 4 zákona o vysílání). Zákon však na druhé straně podrobně stanoví jednak
vlastní procesní postup Rady, jednak zákonná kritéria pro její rozhodování (§17 zákona
o vysílání), jejichž porušení se může neúspěšný účastník licenčního řízení dovolat v rámci
práva na spravedlivý proces u správního soudu (§19 zákona o vysílání). Možnost napadnout
výrok o udělení licence se pak dovozuje z ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. Pokud jde o vlastní
rozhodnutí, náležitosti výroku i odůvodnění Rady vychází z faktu, že je jím společně
rozhodováno o žádostech více žadatelů, a proto obsahuje jak výrok o udělení licence jednomu
ze žadatelů o licenci, tak výrok o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů, jakož i odůvodnění
těchto výroků. Z logiky vzájemné propojenosti výroku o udělení licence a zamítavých výroků
u ostatních žadatelů pak vyplývá i nezbytnost vzájemné propojenosti odůvodnění těchto
výroků, když zákon o vysílání kvalitu tohoto odůvodnění charakterizuje slovy „podrobně“.
Požadavek citovaného zákona na podrobné odůvodnění přitom není samoúčelný. Je tomu
tak proto, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces,
jakož i právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy)
vylučující libovůli při rozhodování, je i povinnost řádně rozhodnutí odůvodnit. K této otázce
se již mnohokrát vyslovil Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 45/02) a jakkoliv
se vztahují jeho závěry na rozhodnutí soudů, není důvodu je nerespektovat ani při rozhodnutí
správních orgánů. Z charakteristiky odůvodnění uvedené v §18 odst. 3 zákona o vysílání
pak vyplývá požadavek, že odůvodnění musí být natolik podrobné, aby z něj bylo zřejmé,
jak které kritérium naplnil jeden každý z účastníků, jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění
všech kritérií a teprve z tohoto hodnocení může vyplynout, proč Rada udělila licenci
některému z účastníků a proč zamítla žádost ostatních.
Řádné odůvodnění si však nelze představit pouze tak, jak bylo obsaženo
v předmětném rozhodnutí Rady.
Jednotlivé zákonem stanovené skutečnosti, významné pro rozhodování o udělení
licence (§17 odst. 1 zákona o vysílání), hodnotila Rada v odůvodnění svého rozhodnutí
ve vztahu k projektu stěžovatele, tedy společnosti R. P., s. r. o., kterému výrokem
č. I. napadeného rozhodnutí licenci udělila. Napadené rozhodnutí však neobsahuje zákonem
předepsané náležitosti ve vztahu k odůvodnění výroku č. II., jímž Rada zamítla žádosti
neúspěšných účastníků licenčního řízení. Zamítavý výrok je odůvodněn pouze tím, že na
licenci není právní nárok a že sice i ostatní neúspěšní účastníci splňují zákonné podmínky
pro udělení licence, avšak v souhrnu hodnotících kritérií nenaplňují tato kritéria v takové míře
jako stěžovatel. Žádné konkrétní skutečnosti o tom, jak ostatní žadatelé splňují kritéria
pro udělení licence a proč je naplňují v menší míře, však odůvodnění napadeného správního
rozhodnutí neobsahuje. Městský soud v Praze správně zdůraznil, že jelikož výroky
napadeného správního rozhodnutí spolu vzájemně souvisejí, a právě proto, že licenci
lze udělit pouze jednomu ze žadatelů, bylo třeba, aby Rada v odůvodnění svého rozhodnutí
dostatečným způsobem, v souladu s požadavky zákona, odůvodnila nejen, proč jednomu
ze žadatelů vyhověla, ale také proč ostatním nevyhověla. Nestačilo proto zhodnotit stanovená
kritéria pouze ve vztahu k žadateli, jemuž byla licence udělena, a neuvést žádné konkrétní
důvody, v čem ostatní neuspěvší žadatelé splňují tato kritéria méně.
Stejné stanovisko zaujal již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 3 As 24/2004, v němž uvedl, že „Nejvyšší správní soud považuje nad rámec
odůvodnění obiter dictum zmínit, že i když na udělení licence není právní nárok, disponují
účastníci licenčního řízení v rámci správního řízení právy procesními. Z těchto práv je třeba
zmínit zejména ta, která jsou uvedena v ustanovení §18 odst. 3 zákona o rozhlasovém
a televizním vysílání a upravují náležitosti rozhodnutí o udělení licence. Výrok o udělení
licence jednomu z žadatelů je pak vždy spojen s výrokem o zamítnutí žádostí ostatních
žadatelů. Rozhodnutí musí obsahovat podrobné odůvodnění a dále kritéria, na jejichž základě
byla jednomu z žadatelů udělena licence a žádosti ostatních žadatelů zamítnuty. Správní orgán
tedy musí nejen popsat, proč a jaká kritéria pro své rozhodování zvolil a jakým způsobem tato
kritéria naplnil úspěšný žadatel o licenci, ale musí rovněž podrobně popsat, proč tato kritéria
nebyla naplněna ostatními žadateli, případně proč byla ostatními žadateli naplněna méně
než úspěšným žadatelem. I když správní orgán není při svém rozhodování vázán přesnými
kritérii stanovenými zákonem a rozhoduje v mezích volného správního uvážení, musí být jeho
postup a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního
uvážení nevybočil. Proto i v těchto případech musí správní orgán respektovat jak stanovené
procesní postupy (v to zahrnující rozhodnutí se všemi stanovenými náležitostmi),
tak elementární právní principy správního rozhodování (princip právní jistoty, princip
rovnosti osob, o jejichž právech se jedná – s obdobným rozhodováním v obdobných
případech atd.). Nezákonnost rozhodnutí tak může spočívat mj. právě v překročení nebo
zneužití stanovených mezí správního uvážení správním orgánem (§78 odst. 1 s. ř. s.) nebo
může být způsobena jiným porušením procesních předpisů. Účastníci jsou tímto limitováni
při formulaci žalobních bodů správní žaloby, nikoliv však vyloučeni ze soudní ochrany“.
Obdobně vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2005,
sp. zn. 7 As 10/2005, že „Rozhodnutí o udělení licence podle §18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, obsahuje výrok jednak o udělení
licence jednomu ze žadatelů o licenci, jednak o zamítnutí žádosti ostatních žadatelů; tyto
výroky jsou přitom propojené (závislé). Z odůvodnění rozhodnutí, jež má být ze zákona
„podrobné“, pak musí být zřejmé a přezkoumatelné, jak každé z kritérií stanovené pro udělení
licence naplnil každý ze žadatelů a proč Rada pro rozhlasové a televizní vysílání licenci
udělila, resp. neudělila. Nesplňuje-li odůvodnění rozhodnutí o udělení licence tyto požadavky,
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
Stěžovatel dále dovozuje nemožnost podrobného odůvodnění, zejména zamítavého
výroku správního rozhodnutí, z faktu, že rozhodnutí Rady je výsledkem hlasování
kolektivního orgánu a nelze proto od něj požadovat, aby každý člen zdůvodnil, proč
a z jakých důvodů hlasoval. Tato námitka je také nedůvodná, protože požadavek zákona
o vysílání na podrobné odůvodnění všech výroků podle §18 odst. 3 citovaného zákona
je zcela jednoznačný a kategorický. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Rada je podle
§4 odst. 2 zákona o vysílání správním úřadem, který vykonává státní správu v oblasti
rozhlasového a televizního vysílání. Jako správní úřad je Rada povinna dodržovat čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech
a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pokud podle §5
písm. a) zákona o vysílání Rada dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti
rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence
či v rozhodnutí o registraci, je tím spíše sama povinna tyto předpisy dodržovat. Jestliže tedy
ustanovení §18 odst. 3 zákona o vysílání vyžaduje podrobné zdůvodnění jak výroku o udělení
licence, tak i výroku o zamítnutí žádostí, je povinností Rady tuto povinnost splnit. Navíc
problém odůvodnění rozhodnutí u kolegiálního orgánu nečiní žádné problémy u jiných
státních orgánů a nemůže je proto činit ani u Rady.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s další výtkou kasační stížnosti,
v níž stěžovatel nesouhlasí s rozsudkem Městského soudu v Praze, který zrušil napadené
rozhodnutí Rady nejen ve výroku č. II. bod 1., ale i ve výroku č. I.
I zde musí Nejvyšší správní soud odkázat na zásadní rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 As 24/2004, který řešil vzájemný vztah výroku o udělení
licence a výroku o zamítnutí licence. Nejvyšší správní soud uvedl, že „ … Při posuzování této
otázky je třeba vycházet z logické souvislosti výroků rozhodnutí. Není pochyb o tom, že
licence je neoddělitelně spjata s technickým prostředkem (konkrétním kmitočtem na danou
lokalitu vysílání) a v konkrétním licenčním řízení nemůže být udělena více než jedna licence.
Restriktivní výklad ustanovení §19 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, vylučující
možnost napadnout rozhodnutí Rady i ve vztahu k vyhovujícímu výroku o udělení licence
jinému subjektu, by mohl (v případě úspěšné žaloby podané neúspěšným žadatelem o licenci)
vyústit v existenci pravomocného správního rozhodnutí o udělení licence jednomu subjektu
a současnou existenci neukončeného správního řízení o vydání licence jinému subjektu,
což je pojmově vyloučeno, neboť oba jsou účastníky téhož správního řízení, v němž
se rozhoduje o tomtéž právu. Lze hovořit o výrocích vzájemně podmíněných, když obsah
výroku prvního bez dalšího určuje obsah výroku druhého.
Tuto vzájemnou podmíněnost lze ostatně podpůrně dovodit i ze současného znění
ustanovení §66 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, podle kterého podání žaloby
(podle §19 cit. zákona) má odkladný účinek. Takovýto odkladný účinek by byl nonsensem
ve vztahu k zamítavému výroku, kterým se práva bezprostředně nezakládají (výrokem
se zamítá žádost o přiznání práva, na nějž neexistuje právní nárok) a který je, jak shora
uvedeno, logickým vyústěním výroku vyhovujícího. Naopak, v souladu s výkladem shora,
dává odkladný účinek perfektní smysl ve vztahu k rozhodnutí jako takovému, neboť v případě
úspěšnosti podané žaloby může dojít k nutnosti revokace rozhodnutí s možnými dopady
do výroku vyhovujícího. Za situace, kdy by ustanovení §19 zákona o provozování
rozhlasového a televizního vysílání dávalo neúspěšnému žadateli možnost napadnout pouze
jeho se týkající zamítavý výrok, by ustanovení §66 zcela postrádalo svého smyslu.
Rozhodnutí jako takové – tj. především ve svém vyhovujícím výroku - by totiž bylo prakticky
nezměnitelné a odkladný účinek zcela zbytečný. Nejvyšší správní soud proto nemohl
než dovodit, že v případě rozhodnutí Rady o ne/udělení licence k provozování rozhlasového
vysílání je ve smyslu ustanovení §19 zákona o provozování rozhlasového a televizního
vysílání dána možnost neúspěšného žadatele napadnout rovněž výrok o udělení licence,
učiněný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí.“
Z výše uvedeného judikátu Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že v případě
rozhodnutí Rady o ne/udělení licence k provozování rozhlasového vysílání je ve smyslu
ustanovení §19 zákona o vysílání dána možnost neúspěšného žadatele napadnout rovněž
výrok o udělení licence, učiněný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí, a z toho
vyplývající možnost Městského soudu v Praze tento výrok o udělení licence i zrušit současně
se zamítavým výrokem o neudělení licence. Žádná z uvedených námitek stěžovatele proto
ve smyslu zákona o vysílání a uvedeného judikátu Nejvyššího správního soudu, který provedl
teoretický rozbor dané problematiky, nemůže obstát, zejména v tom, že Městský soud v Praze
nemohl zrušit výrok o udělení licence a že se měl napadený rozsudek tohoto soudu omezit
pouze na zrušení zamítavého výroku a uložení povinnosti tento výrok odůvodnit. Pokud
pak stěžovatel dovozuje, že v novém rozhodnutí postačí odůvodnit toliko zamítavé výroky,
když samotný výrok o udělení licence obstojí, Nejvyšší správní soud odkazuje na předchozí
úvahy o provázanosti obou výroků a poukazuje na odůvodnění rozsudku tohoto soudu,
z něhož vyplývá stejný závěr. Odkazuje rovněž na své předchozí úvahy o zásadně odlišné
kvalitě odůvodnění původního i nového rozhodnutí Rady, i pokud jde o výrok o udělení
licence a konečně i na závěr, že pouze řádné a podrobné odůvodnění jednotlivých výroků
ve vztahu k jednotlivým účastníkům licenčního řízení je podmínkou řádného odůvodnění
výroku o udělení licence nejúspěšnějšímu žadateli.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce kasační stížnosti, že rozsudek
Městského soudu v Praze je nezákonný i z jiných důvodů.
K námitce stěžovatele, že Městský soud v Praze útočí na samostatnost Rady jako
orgánu oprávněného k udělení licence a že „supluje“ její pravomoc, je třeba především
konstatovat, že tato námitka zahrnuje argumenty přesahující ve svých důsledcích charakter
běžné procesní námitky. Jak již bylo výše uvedeno, Rada je správním úřadem s vymezenou
pravomocí a působností, v jejichž rámci vydává rozhodnutí o udělení licence (§5 písm. b)
zákona o vysílání). Pokud by Rada dodržela zákonné podmínky, Městský soud v Praze
by nerušil její napadené rozhodnutí. Protože však Rada zákonné podmínky při svém
rozhodování nedodržela, navíc způsobem zásadním, bylo povinností Městského soudu
v Praze její rozhodnutí zrušit. Dovozuje-li proto stěžovatel z takového postupu Městského
soudu v Praze útoky na samostatnost Rady jako orgánu oprávněného k udělení licence
a „suplování“ její pravomoci a vytýká-li mu paralyzaci rozhlasového trhu, svědčí takové
argumenty o nepochopení podstaty celé věci.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2005,
č. j. 5 Ca 40/2005 - 34, není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o odkladném účinku kasační stížnosti, protože
již rozhodl o kasační stížnosti samé.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu ostatním
účastníkům žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu