ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.114.2006
sp. zn. 7 Azs 114/2006 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Radana Malíka, JUDr. Milady Tomkové
a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele M. Ch. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou,
advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, ul. 1. máje 741, za účasti Ministerstva vnitra, se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 11. 5. 2006 č. j. 65 Az 28/2005 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 5. 2006 č. j. 65 Az 28/2005 – 27 zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 28. 1. 2005 č. j. OAM-43/VL-07-05-2005, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo
rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.), ale tato ochrana se uskutečňuje jiným způsobem
než v případě krajských soudů. Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každou věc, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu
ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu
a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články
soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však komplementární
a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, kterým je na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1
ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech je však azylu podle §104a s. ř. s. kasační stížnost
mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata
k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc
není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí,
zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem,
který přinese pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž
i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
proto nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto na místě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu
nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení,
především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost o důvody, které právně posuzuje
jako důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel zejména namítal, že důvodem jeho žádosti o azyl je sice snaha o legalizaci
pobytu na území České republiky, ale ministerstvo i krajský soud pominuly zcela zásadní věc,
a to, že hlavním důvodem jeho žádosti o azyl je snaha i nadále být a žít se svým synem, který
je státním příslušníkem České republiky. Zachování rodiny, zachování citových vazeb mezi
stěžovatelem a jeho synem, jakož i pravidelné návštěvy, jsou podle něj důvodem hodným
zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní
soud se obdobnými otázkami již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž
lze např. uvést rozsudky ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Azs 12/2003 – 38 a ze dne 22. 1. 2004
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Udělení
azylu z humanitárních důvodů je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat,
zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí diskrečního oprávnění správního orgánu.
Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů. Pokud správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci. Správní rozhodnutí v takovém
případě podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů
není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje i na rozsudek ze dne 21. 1. 2004
č. j. 4 Azs 47/2003 – 52, kde uvedl, že snaha o legalizaci pobytu v České republice není
důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu §14 zákona o azylu, a to ani tehdy, žije-li
stěžovatel na území České republiky od roku 1988, kdy přicestoval do Československa
na základě mezistátní dohody.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tvrzením krajského soudu, že nesplňuje podmínky dané
ustanovením §12 zákona o azylu a že se na něj nevztahuje překážka vycestování, neboť podle
něj je Vietnam státem kontrolovaným vládnoucí Komunistickou stranou Vietnamu a tamní
vláda nepřestala potlačovat základní politické a některé náboženské svobody, dále omezuje
občanské svobody z důvodu ochrany národní bezpečnosti a společenské stability.
V rozsudcích ze dne 30. 6. 2004 č. j. 7 Azs 138/2004 – 44 a ze dne 16. 2. 2005
č. j. 4 Azs 333/2004 – 69 Nejvyšší správní soud konstatoval, že potřeba další legalizace
pobytu stěžovatele, který na území České republiky po delší dobu pobýval legálně,
není zákonným důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti dále poukazuje i na právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 21. 7. 2005
č. j. 3 Azs 303/2004 – 79, podle něhož pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému
pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového
pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním
řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona
o azylu, a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním
režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající
politicky odlišné názory.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné,
když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu