ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.77.2006
sp. zn. 7 Azs 77/2006 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Radana Malíka, JUDr. Milady Tomkové
a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele F. M. S. A., zastoupeného Mgr. Andrejem
Perepečenovem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 36, za účasti Ministerstva
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2005, č. j. 14 Az 314/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci stěžovatele Mgr. Andreji Perepečenovi se u r č u je na odměně
za zastupování částka 1075 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem v ze dne 15. 11. 2005,
č. j. 14 Az 314/2004 - 27 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
8. 4. 2004, č. j. OAM-3367/VL-10-P10-2003, kterým nebyl stěžovateli podle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl a současně bylo rozhodnuto, že na tohoto cizince se nevztahuje
překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Ve věcech azylu je však podle §104a s. ř. s. kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není
ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který přinese
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu. Další procesní postup v rámci správního soudnictví proto nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho výklad
tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude
Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl
nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud
posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost o důvody, které právně posuzuje
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti, že správní orgán jednak nezjistil ve smyslu
ustanovení §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), přesně a úplně skutečný stav věci zejména proto, že ve správním spise chybí
zpráva ČTK, že nesprávně hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §34 odst. 5 správního
řádu a že ho nepoučil o možnosti uplatnit své návrhy a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí,
odkazuje Nejvyšší správní soud především na rozsudek ze dne 26. 8. 2004,
sp. zn. 5 Azs 170/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení zákona o azylu a ani jiného
zákona totiž nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel
právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto
důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle §32
odst. 1 správního řádu má proto správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. Stěžovatel však v žádosti o udělení azylu, ani při pohovoru
netvrdil, že by jeho potíže souvisely s důvody uvedenými v ustanovení §12 zákona o azylu
či důvody jinými. Je tomu tak proto, že žádost o udělení azylu podal jedině z toho důvodu,
aby legalizoval svůj pobyt na území České republiky.
Stěžovatel dále namítal v kasační stížnosti, že napadené správní rozhodnutí nemá
náležitosti uvedené v ustanovení §47 odst. 5 správního řádu, podle něhož musí
být rozhodnutí opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce
oprávněné osoby. Nestačí tedy, aby podpis oprávněné osoby byl nahrazen podpisem blíže
neidetifikovatelné osoby uvedené pod odrážkou „za správnost“, ani to, že ve správním spise
je založeno rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou. Je tomu tak proto, že uvedená
vada zakládá nicotnost správního aktu, k níž musí krajský soud přihlížet z úřední povinnosti.
V tomto směru odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 29. 1. 2004,
č. j. 2 Azs 64/2003 - 54, v němž je uvedeno, že „není-li vyhotovení správního rozhodnutí,
které je doručeno účastníkovi, opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby,
ale jen předtištěným jménem, příjmením a funkcí oprávněné osoby, úředním razítkem
a doložkou „za správnost“ podepsanou osobou, která stejnopisy písemného vyhotovení
pořídila, pak takový postup neodpovídá §47 odst. 5 správního řádu. Za situace,
kdy je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou
osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost rozhodnutí, neboť je zřejmé,
že rozhodnutí vydala k tomu oprávněná osoba“. V tomto případě ovšem nešlo o nicotné
rozhodnutí, protože krajskému soudu byl předložen správní spis, ve kterém je založeno
napadené správní rozhodnutí ze dne 8. 4. 2004, č. j. OAM-3367/VL-10-P 10-2003 opatřené
kulatým úředním razítkem, které je vlastnoručně podepsáno oprávněnou osobou,
a to ředitelem odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra PhDr. T. H. Se zřetelem
k tomu, že uvedená tvrzená vada, která nezakládá nicotnost, nebyla uplatněna v žalobě,
nemohl se jí zabývat ani krajský soud (§75 odst. 2 s. ř. s.), který přezkoumává napadené
správní rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů. Navíc ani Nejvyšší správní soud by
z takového tvrzení uplatněného až v kasační stížnosti nemohl nic vyvozovat. Podle ustálené
judikatury (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 54)
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti
uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má
být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny stížní body uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem
a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle §9 odst. odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) 1000 Kč
a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy
1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu