ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.10.2005
sp. zn. 8 Afs 10/2005-253
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně D. z., proti
žalovanému Ministerstvu financí, Praha 1, Letenská 15, zastoupenému JUDr. Alanem
Korbelem, advokátem v Praze 5, nám. 14. října 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 10. 2002, čj. 352/93520/2002, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2004, čj. 5 Ca 4/2003–220,
takto:
I. Kas ač n í s tí žnos t se z a m ítá.
II. Ž al ov an ý nemá pr ávo na náhr adu n ák l ad ů ř íze ní o k a s ační s tíž n os ti.
III. Ž al obky ni se pr ávo na n áh r ad u n ák l ad ů řízení o k as ač n í s tíž nos ti
nep ř iz náv á .
Odůvodnění:
I.
A.
Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2002, čj. 3376/2002, Úřad pro dohled nad družstevními
záložnami (dále jen „Úřad“) jmenoval podle §13 odst. 6 zákona č. 87/1995 Sb., o
spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění
zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon“), za použití §28 odst. 4 zákona, likvidátorem ve spořitelním a úvěrním družstvu
D. z. (dále též „záložna“, příp. „žalobkyně“) Ing. E. R.
Úřad své rozhodnutí ze dne 3. 7. 2002 odůvodnil tím, že vydal dne 19. 4. 2002
rozhodnutí (čj. 1984/2002/II.) o odnětí povolení působit jako družstevní záložna, proti
němuž podala kontrolní komise záložny odvolání. Odvolání Ministerstvo financí
rozhodnutím ze dne 21. 6. 2002, čj. 352/51848/2002, zamítlo a potvrdilo napadené
rozhodnutí Úřadu. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 6. 2002 bylo doručeno dne
27. 6. 2002 předsedovi kontrolní komise záložny, a v souladu s §13 odst. 3 zákona došlo
téhož dne ke zrušení záložny. Záložna doručila 2. 7. 2002 Úřadu návrh na jmenování
likvidátora (§13 odst. 6 zákona), a to Ing. Arch L. K., JUDr. P. B., Ing. J. M., Ing. J. F.,
resp. jednoho z nich v uvedeném pořadí, nebo Ing. E. R. V případě čtyř prvně
jmenovaných osob Úřad uzavřel, že nesplňují podmínky pro jmenování likvidátorem (§
13 odst. 6 zákona“) záložny, resp. splnění těchto podmínek neprokázali.
B.
Záložna podala odvolání prostřednictvím advokáta Mgr. Marka Nespaly. Namítla
především, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 6. 2002 o zamítnutí odvolání
proti rozhodnutí Úřadu ze dne 19. 4. 2002 (odnětí povolení působit jako záložna) bylo
doručeno dne 27. 6. 2002 kontrolní komisi záložny, přestože mělo být doručeno pouze
právnímu zástupci s plnou mocí pro celé řízení. Rozhodnutí o odnětí povolení působit
jako družstevní záložna tedy nenabylo právní moci, záložna nebyla zrušena a nemohla
vstoupit do likvidace. Rozhodnutí o jmenování likvidátora je proto v rozporu se zákonem.
Zrušení záložny také znamená konec její možnosti jakkoliv uplatňovat svá práva, a tím její
nevratné poškození. Tvrzení Úřadu o nesplnění podmínek k podání návrhu na jmenování
likvidátora je účelové, protože dne 2. 7. 2002 měl nucený správce plné doklady nejméně
dvou kandidátů na funkci likvidátora, a to Ing. Arch L. K. a Ing. J. M.
Ministerstvo financí (dále též „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 31. 10. 2002, čj.
352/93520/2002, zamítlo odvolání záložny podle §28 odst. 8 zákona za použití §59 odst.
1, 2 správního řádu a potvrdilo rozhodnutí Úřadu ze dne 3. 7. 2002. Podle odůvodnění
byla záložna k 27. 6. 2002 zrušena a v souladu s §259 odst. 1 obchodního zákoníku
vstupuje do likvidace. Úřad vydal rozhodnutí o jmenování likvidátora, přičemž postupoval
v mezích svých zákonných povinností.
Ministerstvo financí konstatovalo, že v plné moci udělené Mgr. Marku Nespalovi je
jako zmocnitel uvedena kontrolní komise záložny. Kontrolní komise je ovšem orgánem
záložny, bez vlastní právní subjektivity, a proto nemohla platně udělit plnou moc.
Účastníkem řízení o odnětí povolení působit jako záložna je navíc pouze záložna, nikoliv
její kontrolní komise. Plná moc tedy byla udělena někým, kdo není účastníkem daného
řízení. Rozhodnutí, jímž Ministerstvo financí zamítlo odvolání záložny proti rozhodnutí
Úřadu o odnětí povolení, bylo proto správně doručeno kontrolní komisi záložny. Zrušení
záložny, byť předznamenává její zánik, neznamená zánik možnosti záložny hájit svá práva
prostřednictvím zákonem stanoveného zástupce. Co do tvrzeného splnění požadavků na
jmenování likvidátorem některými z navržených kandidátů Ministerstvo financí uvážilo,
že pluralita navržených kandidátů dávala Úřadu prostor pro správní uvážení, kterého z
kandidátů zvolit, a i za situace, kdyby všichni kandidáti splňovali zákonné požadavky,
mohl být likvidátorem jmenován opět Ing. E. R. Jestliže posledně jmenovaný splnil
podmínky pro jmenování do funkce likvidátora, bylo nadbytečné zkoumat otázku
včasného dodání relevantních dokumentů ze strany ostatních kandidátů.
II.
A.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze a
domáhala se zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedla přitom, že žalovaný rozhodl na
základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci,
rozhodnutí postrádá dostatečné věcné odůvodnění, a je vydáno v návaznosti na
nezákonné správní akty.
Namítla, že žalovaný vychází z nepřípustnosti odvolání podaného neoprávněnou
osobou, a to přes §28d odst. 1 zákona, který dává kontrolní komisi široká oprávnění.
Kontrolní komise je totiž jediným orgánem za trvání nucené správy, jehož činnost nebyla
pozastavena. Kontrolní komise je nadána specifickou právní subjektivitou, a to právem
zastupovat záložnu v řízení o odvolání proti rozhodnutí Úřadu za trvání nucené správy, je
oprávněna nechat se pro tento účel právně zastupovat, a tedy i udělovat procesní plnou
moc, což v minulosti několikrát realizovala a soudy akceptovaly. Žalovaný nerespektoval
právní řád, jestliže doručil rozhodnutí o zamítnutí odvolání výslovně do rukou a na jméno
předsedkyně kontrolní komise, na adresu kontrolní komise, která však není sídlem
žalobkyně, a pominul existující procesní plnou moc. Postavení kontrolní komise odpovídá
i výpisu z obchodního rejstříku v době podání žaloby, neboť žalobkyně se stále nachází v
nucené správě.
Dále žalobkyně argumentovala tím, že nemá-li kontrolní komise právní subjektivitu
pro zastupování žalobkyně, nemohlo předcházející rozhodnutí o odnětí oprávnění
žalobkyně nabýt právní moci, a žalobkyně nemohla vstoupit do likvidace, neboť
rozhodnutí nebylo doručeno žalobkyni jako účastníku řízení. Ostatně i napadené
rozhodnutí bylo doručeno pouze zástupci kontrolní komise a do doby podání žaloby
nebylo doručeno na adresu sídla žalobkyně.
Uvedla dále, že v rozhodnutích o zákazu a omezení činnosti z 10. 7. a 29. 10. 2002
Úřad označil žalobkyni bez dovětku „v likvidaci“, a je zřejmé, že rozhodnutí by nemuselo
být vydáváno, kdyby žalobkyně vstoupila do likvidace dnem 27. 6. 2002. Rozhodnutí o
odnětí oprávnění žalobkyně působit jako záložna tedy nenabylo účinnosti a rozhodnutí o
jmenování likvidátora je neplatné a nezákonné. Zástupce kontrolní komise má od
10. 1. 2002 udělenu plnou moc i od statutárního orgánu žalobkyně, kterým i po dobu
nucené správy zůstává přes své omezené pravomoci představenstvo žalobkyně.
Z dosud uvedených důvodů nemohlo dojít ke zrušení žalobkyně a proto ani nemohla
začít běžet pětidenní lhůta k předložení návrhu na jmenování likvidátora včetně
předložení příslušných listin (§13 odst. 6 zákona). I za předpokladu zrušení žalobkyně
dne 27. 6. 2002 by lhůta skončila dne 2. 7. 2002, kdy byl nucenému správci předán návrh s
kandidáty na funkci likvidátora společně s příslušnými listinami a s uvedením pořadí.
Nucený správce v dopise ze dne 1. 7. 2002, sepsaným a předaným až dne 2. 7. 2002,
konstatuje, že nemá k dispozici podklady týkající se dvou navržených osob na funkci
likvidátora, ale dne 2. 7. 2002 byly podklady druhého náhradníka na funkci likvidátora
předány osobě pověřené nuceným správcem k převzetí listin.
Žalobkyně uzavřela, že snahou Úřadu a žalovaného je zabránit přístupu k relevantním
dokumentům žalobkyně, uvalení nucené správy a její trvání je nezákonné a tento
nezákonný stav měl pouze překlenout období mezi ukončením nucené správy (dle
vyjádření Úřadu ze dne 13. 7. 2002) a prohlášením konkursu na žalobkyni.
Dodala, že nezákonnost rozhodnutí Úřadu a žalovaného vychází také z nesprávně
restriktivního výkladu právní subjektivity kontrolní komise, a naopak extenzivního
výkladu nucené správy. Ustanovení §28 odst. 1 písm. e) zákona umožňuje zavést u
družstevní záložny nucenou správu, ustanovení §28f zákona pak kogentně stanoví tři
podmínky, při jejichž splnění nucená správa končí. Jednou z těchto podmínek je přitom
uplynutí dvanácti měsíců od zavedení nucené správy. Citované ustanovení nelze obcházet
opakovaným zaváděním nucené správy. Trvání nucené správy žalobkyně od 12. 1. 2000
do 13. 7. 2002 je proto nutně nezákonné, stejně jako všechna navazující rozhodnutí
Úřadu.
B.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém stanovisku odkázal především na
odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že žalobkyně byla řádně zrušena ke dni
27. 6. 2002 a vstoupila do likvidace. Úřad vydal v souladu se svou zákonnou povinností
dne 3. 7. 2002 rozhodnutí o jmenování likvidátora. Výběr osoby likvidátora se odvíjel od
skutečnosti, že jako jediný z žalobkyní navržených osob zcela vyhověl požadavkům
kladeným na likvidátora (§13 odst. 6 zákona). Ostatní navržené osoby těmto požadavkům
nevyhověly, navíc byly personálně i jinak svázané s volenými orgány žalobkyně, které
nesou hlavní díl viny na situaci v družstevní záložně.
C.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, čj. 5 Ca 4/2003–220,
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel přitom mj. z
následujících úvah:
Právní subjektivitu má pouze záložna, nikoliv její orgán, jakým je např. kontrolní
komise. Uděluje-li tedy záložna plnou moc, ta má být správně formulována tak, že
zmocnění k zastupování uděluje záložna, za kterou jedná kontrolní komise. V tomto
směru není formulace plné moci ze dne 20. 3. 2002 zcela přesná - kontrolní komise
jednající svou předsedkyní zmocňuje zástupce k zastupování kontrolní komise a rovněž
záložny. Z obsahu plné moci je však třeba dovodit, že k tomu příslušný orgán záložny
zmocnil zástupce výslovně k zastupování mj. záložny.
Zmocnění mohlo být platně uděleno pouze v rozsahu oprávnění kontrolní komise
jednat za záložnu (§28d odst. 1 zákona), tj. pouze ve věci odvolání proti rozhodnutí
Úřadu za trvání nucené správy. Právo podávat odvolání proti rozhodnutí Úřadu za trvání
nucené správy je přitom zapotřebí vyložit nejen jako oprávnění zahrnující samotné podání
odvolání, ale i oprávnění činit ostatní úkony v rámci daného odvolacího řízení, např.
odvolání doplnit, reagovat na výzvy správního orgánu k doložení podstatných
skutečností, a také jako oprávnění obdržet (doručením) rozhodnutí odvolacího orgánu.
Smyslem §28d odst. 1 věta poslední zákona je svěřit obranu záložny proti rozhodnutím
Úřadu za trvání nucené správy kontrolní komisi jako orgánu záložny, a nikoliv (byť i jen
zčásti) nucenému správci, který je zaměstnancem Úřadu, je Úřadem jmenován a
odvoláván. Žalovaný byl při doručování svého rozhodnutí ze dne 21. 6. 2002 vázán
správním řádem. Záložna, za níž oprávněně jednala kontrolní komise, udělila plnou moc k
zastupování záložny zástupci, který ji zastupoval v celém odvolacím řízení, a kterému
mělo být také doručeno rozhodnutí o odvolání. Z uvedených důvodů doručení
rozhodnutí předsedkyni kontrolní komise dne 27. 6. 2002 ani doručení nucenému správci
dne 10. 7. 2002 nelze považovat za řádné doručení, v jehož důsledku by rozhodnutí
mohlo nabýt právní moci.
Městský soud se zabýval i charakterem plné moci jako takové. Vyšel z toho, že plná
moc je toliko listinou osvědčující uzavření dohody o plné moci. Ten, kdo v řízení
vystupuje jako účastník řízení, má povinnost své oprávnění doložit; jeho pochybení v
uvedeném směru pak představují odstranitelný nedostatek podmínek řízení. Měl-li
žalovaný za to, že plná moc ze dne 20. 3. 2002, která byla žalovanému předložena spolu s
odvoláním proti rozhodnutí Úřadu o odnětí povolení působit jako záložna, řádně
nedokládala zastoupení žalobkyně, měl jej vyzvat k doložení řádné plné moci. To
žalovaný neučinil, odvolání bez dalšího projednal a rozhodl o něm, ale nedoručil je
zástupci, který odvolání podal, nýbrž Ing. Arch. L. K., předsedkyni kontrolní komise
záložny, a nucenému správci. Městský soud neopomněl zmínit, že žalobkyně předložila
soudu „variantní“ plné moci ze dne 20. 3. 2002, které neobsahují formulační nedostatek
plné moci předložené zároveň s odvoláním, a u jejichž předložení žalobkyně zdůraznila,
že k výzvě správního orgánu byl schopen jejich předložením tvrzené zastoupení doložit.
Městský soud se neztotožnil s právním názorem žalovaného, podle nějž i v případě
nedostatku v doručení rozhodnutí o odnětí povolení působit jako družstevní záložna je
třeba před formálním pochybením (spočívajícím v nedoručení zástupci účastníka)
upřednostnit skutečnost, že účastník byl seznámen s obsahem rozhodnutí a byl tak
schopen učinit další procesní úkony. Žalovaný se dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu
ve věci sp. zn. 20 Cdo 775/98, které ale podle městského soudu na věc nedopadá, neboť
se vztahuje na možnost jednat před soudem (navíc za situace, kdy žádné ustanovení
občanského soudního řádu neumožňovalo odmítnout odvolání jako předčasné) a neřeší
otázku nabytí právní moci rozhodnutí, doručeného nesprávně pouze účastníkovi řízení
namísto jeho zvolenému zástupci. Ostatně, městský soud se shoduje s Nejvyšším soudem
v názoru, že takovéto doručení je neúčinné. S neúčinným doručením nelze spojovat
nabytí právní moci doručovaného rozhodnutí, a to ani tehdy, když účastník na neúčinné
doručení reagoval.
Žalovaný namítal nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby, a to s
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2004, sp. zn.
6 A 8/2001. V citované věci Nejvyšší správní soud odmítl žalobu žalobkyně označené
jako D. z., zastoupenou kontrolní komisí – předsedkyní kontrolní komise ing. arch. L. K.,
zastoupenou advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva financí o zamítnutí odvolání proti
rozhodnutí Úřadu o opakovaném zavedení nucené správy, a to s poukazem na nedostatek
oprávnění kontrolní komise k podání jiného opravného prostředku, než odvolání proti
rozhodnutí Úřadu o opakovaném zavedení nucené správy (žaloba podaná předsedkyní
kontrolní komise jménem družstevní záložny v zastoupení advokátem proti rozhodnutí
Ministerstva financí, tj. jiného správního orgánu než Úřadu, je podaná osobou zjevně
neoprávněnou za žalobkyni jednat).
Městský soud vyložil, že zde jde o jiný případ. Žalobkyně podala žalobu až po
skončení nucené správy, a podala ji jako D. z., zastoupená Mgr. Markem Nespalou.
Žaloba k městskému soudu tak nebyla podána za trvání nucené správy, za žalobkyni
nejednala kontrolní komise, resp. její předsedkyně, a právní zástupce žalobkyně doložil
plnou moc udělenou D. z., zastoupenou předsedou a členem představenstva.
III.
A.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v
nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Stěžovatel se domáhal
zrušení napadeného rozsudku.
Tvrdí, že městský soud nesprávně posoudil otázku platnosti plné moci ze dne
20. 3. 2002, kterou neudělila družstevní záložna, ale kontrolní komise. Z textu plné moci
nelze dovodit, že zmocnění bylo uděleno družstevní záložnou, za níž jedná kontrolní
komise zastoupená svou předsedkyní. Z nepřesností formulace plné moci mělo být
naopak dovozeno, že ji pro neurčitost a nepřesnost nelze považovat za plnou moc platně
udělenou D. z. Stejně posoudil i stěžovatel, tedy jako plnou moc udělenou osobou, která
k tomu není oprávněna.
Namítl dále nesprávné posouzení oprávnění kontrolní komise podle §28d odst. 1
zákona městským soudem, tuto námitku však dále nezdůvodnil.
S obecným poukazem na svoji písemnou argumentaci v průběhu řízení, projevil
nesouhlas s názorem městského soudu, který se neztotožnil s tím, že shledaný nedostatek
v doručení rozhodnutí o odnětí povolení působit jako družstevní záložna musí ve svém
shledaném formálním pochybení ustoupit skutečnosti, že účastník byl seznámen s
obsahem rozhodnutí a byl schopen činit další procesní úkony. Stěžovatel se rovněž
domnívá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 775/98 na posuzovanou věc
dopadá.
Stěžovatel nepovažuje za správný názor městského soudu na aktivní legitimaci
žalobkyně k podání žaloby (v té souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 6 A 8/2001).
B.
Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti s tím, že městský soud správně
posoudil všechny řešené právní otázky.
Žalobkyně dále doplnila, že na základě výzvy městského soudu byla do spisu založena
plná moc udělená právnímu zástupci žalobkyně představenstvem žalobkyně dne
14. 7. 2002, a jednání L. K. za žalobkyni se odvíjelo od jejího pověření představenstvem
žalobkyně.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 775/98 vyvozuje stěžovatel nesprávné
závěry: Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí výslovně uvádí, že rozhodnutí doručené
pouze účastníku řízení a nikoliv jeho zástupci je neúčinné.
K otázce platnosti plné moci udělené žalobkyní v předchozím odvolacím řízení proti
rozhodnutí Úřadu o odnětí oprávnění působit jako družstevní záložna odkázala žalobkyně
na variantní plné moci, založené ve spise, které mohla žalobkyně v případě vyjádřených
pochybností stěžovatele ve správním řízení doložit.
C.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil (vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti, podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
takto:
Stěžovatel ve svých pochybnostech o názoru městského soudu na plnou moc ze dne
20. 3. 2002 nevychází z odůvodnění městského soudu v jeho celistvosti. Městský soud
totiž nejenže osvětlil důvody, ze kterých považuje plnou moc za dostatečně určitou, ale
nastínil také charakter plné moci jako takové. Stěžovatel pak jen těžko obhájí své
pochybnosti o určitosti plné moci, když jednal na základě odvolání podaného zástupcem s
plnou mocí, aniž by jej vyzýval k odstranění později tvrzené neurčitosti, a až ve chvíli
doručování rozhodnutí zástupce žalobkyně pominul.
Nejvyšší správní soud v té souvislosti připomíná svůj právní názor, podle kterého
podá-li zástupce účastníka správního řízení odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I.
stupně a nepřipojí k němu písemnou plnou moc, která jej k tomuto úkonu opravňovala, je
povinností správního orgánu vyzvat účastníka k odstranění nedostatku průkazu plné
moci, stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit ho o následcích nesplnění výzvy (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 333/2004 Sb. NSS), a názor,
podle nějž při posuzování, zda má plná moc potřebné náležitosti, je třeba vzít v úvahu
především zda spolehlivě prokazuje oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka
řízení, a je-li možné bez pochybností takové oprávnění z obsahu plné moci (popřípadě z
okolností, za kterých byla plná moc soudu doručena), dovodit, nemají případné vady plné
moci za řízení význam [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2005, čj.
7 As 13/2005–62, (není-li uvedeno jinak, jsou dále dovolávaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu dostupná v plném textu na www.nssoud.cz)]. Závěr městského soudu,
podle nějž je plná moc pouze dokladem o dohodě o plné moci mezi účastníkem a jím
zvoleným zástupcem, a pochybnosti o plné moci proto mají být odstraňovány, neboť
představují odstranitelnou vadu řízení, je ostatně podpořen i judikaturou jiných než
správních soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn.
20 Cdo 1888/98). Lze proto uzavřít, že závěr městského soudu plně odpovídá
obdobnému přístupu prolínajícímu většinou srovnatelných typů řízení.
Namítá-li stěžovatel nesprávné posouzení oprávnění kontrolní komise podle §28d
odst. 1 zákona městským soudem, není možné mu přisvědčit. Stěžovatel totiž tuto
námitku nijak nezdůvodnil, a není proto zřejmé, v čem je spatřována nesprávnost závěrů
městského soudu. V obecné rovině Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení,
publikované jako č. 805/2006 Sb. NSS, kde se otázkou rozsahu oprávnění kontrolní
komise podle citovaného zákonného ustanovení zabýval, a to se závěrem obdobným
závěru zaujatému městským soudem.
Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčuje v tom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 20 Cdo 775/98 (Soudní judikatura 5/2000, č. 52) řeší otázku procesních úkonů
navazujících na nezákonné doručení. Přisvědčit stěžovateli naopak nelze v jeho závěrech
o významu citovaného judikátu pro nyní posuzovanou věc. Městský soud totiž správně
odlišil význam judikátu z hlediska posuzování nezákonností v doručování na lhůty pro
podání opravného prostředku (odvolání v rámci věci řešené Nejvyšším soudem) na jedné
straně, a na nabytí právní moci vadně doručeného rozhodnutí na straně druhé (srov. i
další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 25. 4. 2002, sp. zn.
25 Cdo 637/2002, nebo Občanský soudní řád, komentář, V. Handl, J. Rubeš, Panorama
Praha, 1985, str. 277). Nejvyšší správní soud ostatně připomíná především svoji
judikaturu, podle které nebylo-li rozhodnutí vydané odvolacím orgánem doručeno
zástupci účastníka řízení, ačkoliv není pochyb o tom, že účastník řízení byl zastoupen
zástupcem s plnou mocí pro celé řízení, nemohlo toto rozhodnutí nabýt právní moci pro
nedostatek v oznámení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, čj.
5 A 72/2002–17, rozsudek publikovaný jako č. 450/2005 Sb. NSS, či usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, čj. 6 A 197/94–32, Správní právo 1997, č. 144).
Polemizuje-li stěžovatel se závěrem městského soudu o aktivní legitimaci žalobce k
podání žaloby, odvolávaje se přitom na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 2. 2004, čj. 6 A 8/2001–79, není možné mu přisvědčit. Nejvyšší správní soud v té
souvislosti především konstatuje, že citované usnesení bylo překonáno rozhodnutím jeho
rozšířeného senátu (č. 805/2006 Sb. NSS), na které na tomto místě v podrobnostech
odkazuje.
Nejvyšší správní soud rozhodoval u vědomí skutečnosti, že na majetek žalobkyně byl
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2004, čj. 26 K 16/2000–1600, prohlášen
konkurs, jehož účinky nastaly téhož dne. Konkurs na majetek žalobkyně byl tedy
prohlášen po podání žaloby, ale před rozhodnutím městského soudu. Stěžovatel
uvedenou skutečnost v kasační stížnosti nijak nezmínil a Nejvyšší správní soud pouze z
důvodu úplnosti k odůvodnění svého rozhodnutí shora dodává:
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném ke dni prohlášení konkursu na žalobkyni, je jedním z účinků
prohlášení konkursu přerušení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do
konkursní podstaty, nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku a jejichž
účastníkem je úpadce, přičemž v řízení lze pokračovat na návrh správce nebo ostatních
účastníků řízení s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jím posuzovanou věc citovanému
zákonnému ustanovení podřadit nelze. Je třeba vycházet z možnosti efektivní ochrany
proti možným nezákonným zásahům státu do práv a povinností fyzických a právnických
osob, přičemž v posuzované věci nepochybná návaznost nucené správy, likvidace a
konkursu musí nalézt odraz v možnosti dotčeného subjektu jednotlivé zásahy státní moci
zpochybnit u nezávislého orgánu, kterým je soud (čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny). Dospěl-li
Nejvyšší správní soud k závěru (č. 805/2006 Sb. NSS), že ve věci nařízení nucené správy
může podat žalobu, a účastnit se řízení o ní, nejen nucený správce, ale i představenstvo a
kontrolní komise záložny, vztahuje v nyní posuzované věci obdobný princip na situaci,
kdy je zpochybněno jmenování likvidátora záložny, a v průběhu soudního řízení je na
majetek záložny prohlášen konkurs. Možnost přerušení řízení, vázaná na souhlas
konkursního správce s pokračováním v řízení, by se tak snadno mohla stát překážkou
poskytnutí účinné soudní ochrany.
Za situace, kdy objektivně jediný dopad tohoto řízení do majetku spadajícího do
konkursní podstaty může spočívat v otázce případných nákladů řízení, ustanovení §14
odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání se na věc nevztahuje. Ostatně, opačný
výklad citovaného zákonného ustanovení by jej učinil obsoletním, neboť reálně každé
soudní řízení by pak bylo řízením o majetku patřícím do konkursní podstaty.
Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že jeho náhled na možnosti účinné soudní
ochrany koresponduje i se zásadou ochrany lidských práv, ke které se obdobným
způsobem postavil např. Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku v
rozhodnutí ze dne 21. 10. 2003, Kreditní a průmyslová banka proti České republice (č.
žádosti 29010/95).
IV.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contr. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyni, které by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve spojení s §
120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by
jí náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu