ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.163.2005
sp. zn. 8 Afs 163/2005 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce
a) Mgr. M. D., správce konkursní podstaty úpadce M. k. d., b) Mgr. M. D., proti
žalovanému Finančnímu úřadu v Olomouci, Olomouc, Lazecká 22, v řízení o žalobě
o 986 558 Kč, o kasační stížnosti žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 8. 2005, čj. 22 Ca 219/2005 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se ve vztahu k výrokům I. a III. usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2005, čj. 22 Ca 219/2005 – 14, zamítá.
II. Kasační stížnost se ve vztahu k výroku II. usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 25. 8. 2005, čj. 22 Ca 219/2005 – 14, odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 28. 7. 2005 se žalobce a) domáhal vydání platebního rozkazu,
kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 986 558 Kč s 2% úrokem
z prodlení od 28. 7. 2005 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil tím, že byl ustanoven
správcem konkursní podstaty úpadce M. k. d., a v tomto postavení podal dne 27. 6. 2005
přiznání k dani z přidané hodnoty za květen 2005, v němž uplatnil podle zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
DPH“) vrácení nadměrného odpočtu ve výši 986 558 Kč. Nadměrný odpočet je chápán
jako vratitelný přeplatek, který se vrací bez žádosti ve lhůtě 30 dnů od vyměření
nadměrného odpočtu, tj. od lhůty pro předložení daňového přiznání, a který nelze
žalovaným, jako dlužníkem, vůči žalobci jednostranně započíst (§105 odst. 1 zákona o
DPH). Lhůta pro vrácení přeplatku v posuzované věci uplynula dne 27. 7. 2005, žalovaný
ničeho neuhradil, a je tedy v prodlení. Žalobce a) odkázal rovněž na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02. Žalobce b) se domáhal vydání předběžného opatření,
kterým by soud uložil žalovanému povinnost „zdržet se daňového řízení vůči
navrhovateli, které se týká DPH za přijatou odměnu správce konkursní podstaty
úpadce ...“.
Krajský soud v Ostravě žalobu žalobce a) odmítl výrokem I. usnesení ze dne
25. 8. 2005, čj. 22 Ca 219/2005 - 14, které odůvodnil nedostatkem pravomoci
[§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Žalobce a) se domáhá poskytnutí ochrany veřejným
subjektivním právům v daňovém řízení a postup soudu se řídí soudním řádem správním
(§1 a §2 s. ř. s.). Pravomoc soudů ve správním soudnictví vyplývá z §4 s. ř. s. Žalobce a)
se po žalovaném domáhá vrácení nadměrného odpočtu, který je zvláštním druhem
daňového přeplatku [§64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“)], a ve věci je podle zákona o DPH
a daňového řádu dána pravomoc příslušného správce daně. Odlišnost úpravy vrácení
nadměrného odpočtu a jiných daňových přeplatků spočívá v tom, že nadměrný odpočet
se vrací bez žádosti a ve stanovené lhůtě – což nemění ničeho na tom, že ve věci vrácení
vyměřeného nadměrného odpočtu rozhoduje v daňovém řízení správce daně, nikoliv
soud. Žalobce a) by mohl u soudu podat žalobu proti rozhodnutí daňového orgánu,
kterým bude rozhodnuto ve věci vyměřeného nadměrného odpočtu (§65 a násl. s. ř. s.),
nebo se domáhat ochrany před nečinností správního orgánu, resp. uložení povinnosti
správnímu orgánu vydat rozhodnutí (§79 a násl. s. ř. s.), nikoliv však domáhat se přímo
vrácení vyměřeného nadměrného odpočtu. Návrh na vydání předběžného opatření
žalobce b) krajský soud odmítl výrokem II. téhož usnesení.
Žalobce a) (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Stěžovatel zastává stanovisko, že povinnost správce daně uhradit nadměrný
odpočet nastává ze zákona, bez vydání rozhodnutí ve věci samé (§32 daňového řádu).
Stěžovatel také zdůraznil, že zdanitelné plnění poskytovaných služeb nastalo po 7. 5. 1998
a trvá dosud, proto je nutné přihlédnout k přechodnému ustanovení zákona o DPH.
Žalovaný, který nadměrný odpočet nezapočetl (přičemž jej ze zákona započíst
ani nemůže), ale ani neuhradil, zůstává po splatnosti dlužníkem.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, neboť stěžovatel nenapadá konkrétní
rozhodnutí finančního úřadu, nedomáhá se v rámci žaloby na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu vydání určitého rozhodnutí, ale požaduje provedení faktického úkonu,
což platná právní úprava nepřipouští.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem
i důvody kasační stížnosti, podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.,
takto:
Především je nutné uvést, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
obsahuje i nesprávné právní posouzení právní otázky soudem při odmítnutí návrhu
a z podstaty věci vylučuje souběžné uplatnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Tato skutečnost nemá ovšem vliv na posouzení této věci, v rámci
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Krajský soud správně uvedl, že pravomoc správních soudů je dána soudním řádem
správním, v souladu s nímž stěžovatel může podle §65 a násl. s. ř. s. napadnout
pro něj nepříznivé správní rozhodnutí (tedy např. rozhodnutí o převedení přeplatku
na jedné dani na úhradu nedoplatků na jiné dani), případně se domáhat ochrany proti
nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s., nikoliv však domáhat
se na žalovaném vrácení vyměřeného nadměrného odpočtu. Nejvyšší správní soud dále
dodává, že ustanovení §105 zákona o DPH předpokládá vrácení přeplatku bez žádosti
plátce – se stěžovatelem lze tedy souhlasit v závěru, že tato povinnost nastává za splnění
stanovených podmínek ze zákona. Stěžovateli však již nelze přisvědčit v tom,
že by se tvrzeného nároku mohl domáhat jím zvoleným způsobem. Ustanovení
§32 odst. 1 daňového řádu stanoví, že v daňovém řízení lze přiznávat práva a ukládat
povinnosti jen rozhodnutím. Stejně tak musí být proto rozhodnuto o tvrzeném nároku
žalobce, ať se již povinnost rozhodnout odvíjí od žádosti stěžovatele, nebo nastává
automaticky po splnění zákonem stanovených podmínek. Tvrdí-li stěžovatel, že mu vznikl
nadměrný odpočet, o kterém v rozporu s §105 zákona o DPH, za použití §32 odst. 1
a §64 daňového řádu nebylo rozhodnuto, může se domáhat svých práv zejména žalobou
podle §79 a násl. s. ř. s., nikoliv však návrhem na vydání platební rozkazu - ten je ostatně
institutem, jenž soudní řád správní vůbec nezná.
Co do kasační stížnosti ve vztahu k výroku II. usnesení krajského soudu, tento
výrok nerozhodoval o návrhu žalobce a), a odůvodnění kasační stížnosti proti tomuto
výroku zjevně nesměřuje. Kasační stížnost podaná tímto žalobcem ve vztahu k výroku II.
usnesení krajského soudu je proto podaná osobou zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud neshledal z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí
krajského soudu nezákonným [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], a kasační stížnost proto
jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel nesprávně
označil žalovanou stranu jako Českou republiku – Finanční úřad v Olomouci,
neboť žalovaným je zpravidla správní orgán, který vydal napadené rozhodnutí (§69
s. ř. s.), případně správní orgán, který má podle žalobního tvrzení povinnost vydat
rozhodnutí (§79 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu
nevyplývá, že by mu náklady řízení o kasační stížnosti nad rámec běžné úřední činnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu