ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.68.2006
sp. zn. 8 Afs 68/2006-49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně JUDr. V. Z.,
správkyně konkursní podstaty úpadce I. D., zastoupené JUDr. Ladislavem Záděrou,
advokátem v Ostravě, Nádražní 165, proti žalovanému Finančnímu úřadu Ostrava I.,
Moravská Ostrava, Jurečkova 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 2. 2004, čj. 33022/04/388912/7024, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2006, čj. 22 Ca 158/2004-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1279,25 Kč ve
lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce
žalobkyně.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2004, žalovaný nevyhověl reklamaci žalobkyně proti
svému rozhodnutí o přeplatku ze dne 19. 1. 2004, čj. 4993/04/388912/7024.
Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 6. 4. 2004 u Krajského soudu v Ostravě
zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný
rozhodl dne 19. 1. 2004 o převedení přeplatku úpadce na dani z přidané hodnoty,
vykázaného k tomuto dni ve vý ši 46 196 Kč, na úhradu nedoplatku daně z příjmu
fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, vykázaného k témuž dni ve výši
46 930 892,31 Kč. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného reklamací, které žalovaný
nevyhověl. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný pochybil, když nezohlednil konkurs,
prohlášený na majetek úpadce dne 20. 12. 2000. Převedení přeplatku na dani z přidané
hodnoty na nedoplatek na jiné dani [§64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“)] je totiž
nepřípustným započtením na majetek patřící do konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o konkursu a vyrovnání“)]. Ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a
vyrovnání je zvláštním ustanovením ve vztahu k daňovému řádu a postup podle §64 d. ř.
není možný po prohlášení konkursu na majetek daňového dlužníka. Žalovaný navíc svoji
pohledávku na dani z příjmů fyzických osob řádně a včas uplatnil přihláškou do konkursu
a výslovně uvedl, že neuplatňuje právo na oddělené uspokojení (§28 zákona o konkursu a
vyrovnání) ani jiné důvody pro přednostní pořadí. Přihláška pohledávek žalovaného byla
přezkoumána, žalobkyně ji uznala, nebyla popřena ostatními konkursními věřiteli a bude
uspokojena na základě rozvrhového usnesení. Postup podle §64 d. ř. by byl
nepřípustným zvýhodňováním jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů.
Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, čj. 22 Ca 158/2004–27, zrušil rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v důvodech uvedl, že účinek ustanovení §14
odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je třeba vztáhnout i na daňové
pohledávky. Vznikl-li úpadci nárok na vrácení přeplatku na dani, nelze jej za trvání
konkursu použít k úhradě daňových nedoplatků dlužníka na jiných daních, protože nárok
na vrácení přeplatku na dani je pohledávkou úpadce za dlužníkem, kterým je stát
reprezentovaný správcem daně, a pohledávky úpadce jsou součástí konkursní podstaty.
Postup správce daně podle §64 d. ř. měl proto za trvání konkursu charakter
nepřípustného započtení, a krajský soud respektuje právní názor Ústavního soudu (nález
ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04) a Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze
dne 21. 9. 2005, čj. 2 Afs 114/2004–50) a považuje ustanovení §14 odst. 1 písm. i)
zákona o konkursu a vyrovnání za zvláštní normu, vylučující započtení nejen
soukromoprávních, ale i veřejnoprávních pohledávek.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, opírající se
o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.: odkázal k ustanovení §40 odst. 11 d. ř.,
podle něhož se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje, nelze tedy oddělovat
daňové řízení na fázi před prohlášením a po prohlášení konkursu. Správce daně je
povinen pokračovat ve vedení daňového řízení podle daňového řádu bez ohledu na
účinky prohlášení konkursu, postupuje tedy i podle ustanovení §64 d. ř., které striktně
určuje, za jakých podmínek je možné vzniklý přeplatek vyplatit daňovému subjektu;
pokud by tak správce daně nepostupoval, porušil by tím ústavní zásadu vyplývající z čl. 2
odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny . Postupem podle výkladu Ústavního soudu by
správce daně porušil rovněž zásadu procesní rovnosti všech daňových subjektů
zakotvenou v §2 odst. 8 d. ř., neboť by došlo k neodůvodněnému zvýhodnění jedné
skupiny daňových subjektů – úpadců. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že vztah
mezi státem a daňovým subjektem je veřejnoprávního charakteru, placení daně nelze
podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva. Převedením přeplatku na úhradu
daňového nedoplatku podle ustanovení §59 a §64 d. ř. dochází k úhradě dluhu na dani, a
nikoliv k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy.
Nárok na vrácení daňového přeplatku je institutem finančního práva, jedná se o nárok
daňového subjektu z veřejnoprávního daňového řízení, který není předmětem
občanskoprávních vztahů, není tedy součástí majetku patřícího do konkursní podstaty ve
smyslu §6 zákona o konkursu a vyr ovnání. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas rovněž se závěry
o vztahu daňového řádu a zákona o konkursu a vyrovnání jako vztahu obecné a speciální
právní normy, neboť zásada lex specialis derogat lex generali se uplatní pouze tam, kde právní
normy stejné právní síly upravují stejnou oblast právních vztahů.
Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil (vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti, podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.) následovně:
Stěžovatel zjevně vychází z původního právního názoru Nejvyššího správního soudu,
vysloveného plénem Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2004 pod sp. zn. Sst 2/2003
a zveřejněného pod č. 215/2004 Sb. NSS. Podle tohoto stanoviska daňový přeplatek lze vrátit
daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest není -li evidován na
žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda
nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li
při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.
V mezidobí byla ovšem podstata právního názoru, obsaženého v citovaném
stanovisku zdejšího soudu, zásadním způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu
ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04
1
(a nálezem ze dne 29. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 38/05
2
, a nepřímo také nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02
3
). Ratio decidendi zmíněného
nálezu lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je
zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž
rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou
obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu.
Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují , ocitají se
z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání
citovaného nálezu a uvedené právní věty, blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku
Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny
na zcela odlišných úvahách, které ústí v protikladná řešení. Nejvyšší správní soud proto
musel vážit vzniklý nesoulad a jeho vliv na další rozhodovací praxi v obdobných
případech.
K uvedenému problému Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 11. 1. 2006, čj. 2 Afs 66/2004–53.
4
V rámci citovaného
usnesení mj. konstatoval, že pokud Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně
konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se
jedná o procesně samostatná řízení. Ve stejném duchu pak dále vyslovil, že j akkoliv tedy se Česká
republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu
Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná . Konečně pak u zavřel, že setrvalou
a vnitřně nerozpornou judikaturu Ústavního soudu proto nelze vnímat jako naroveň postavenou právním
předpisům (zákonům), nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně
obdobných věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných
případech.
Správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) jsou proto povinny ve své další
rozhodovací činnosti respektovat citovaný právní názor Ústavního soudu. Za tohoto
stavu se Nejvyšší správní soud odchýlil od zmíněného stanoviska a nemůže tedy ani
přisvědčit námitce stěžovatele. V podrobnostech přitom pro stručnost odkazuje ke shora
citované judikatuře.
1
http://www.judikatura.cz
2
http://www.judikatura.cz
3
http://www.judikatura.cz
4
http://www.nssoud.cz
Nejvyšší správní soud neshledal proto napadené rozhodnutí krajského soudu
nezákonné [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ], a kasační stížnost tedy jako nedůvodnou podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyni soud
přiznal podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. náhradu nákladů řízení
spočívajících v nákladech právního zastoupení za jeden úkon právní služby ve výši 1000
Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 cit.
vyhlášky) a částku ve výši 204,25 Kč odpovídající daň z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř.
s., a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. října 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu