ECLI:CZ:NSS:2006:8.AS.2.2005
sp. zn. 8 As 2/2005-32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: J. T.,
zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem ve Vsetíně, Palackého 168, proti
žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem 661 90 Zlín, Tř. Tomáše Bati
3792, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2004, čj.
KUZL/7222/2003/LPO/Du, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, čj. 29 Ca 183/2004 - 15,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, čj. 29 Ca 183/2004 - 15
se zrušuje.
II. Žaloba ze dne 6. 8. 2004 podaná u Krajského soudu v Brně proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 2. 2004, čj. KUZL/7222/2003/LPO/Du se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
V. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč.
Částka 2000 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2004, čj. KUZL/7222/2003/LPO/Du Krajský úřad
Zlínského kraje podle ustanovení §59 odst. 2 správního řádu zamítl odvolání žalobce a
potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Z. ze dne 25. 9. 2003, čj. 331/03ozn., kterým byla
žalobci uložena ve smyslu ustanovení §5 občanského zákoníku povinnost obnovit ve
lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí předešlý pokojný stav tak, že zajistí, aby
nedocházelo k obtěžování hlukem z prostor za provozovnou „R. .“ na ulici Š. ve Z. z tzv.
zahrádky umístněné na soukromém pozemku.
Uvedené rozhodnutí žalobce napadl žalobou ze dne 6. 8. 2004, podanou u Krajského
soudu v Brně dne 9. 8. 2004.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2004, čj. 29 Ca 183/2004 – 15, žalobu
odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je dán neodstranitelný nedostatek jedné z
podmínek řízení a to konkrétně absence soudně přezkoumatelného správního rozhodnutí,
protože v řízení vedeném podle §5 občanského zákoníku není rozhodováno o hmotných
právech a povinnostech účastníků řízení. Rozhodnutí v takovémto řízení tedy není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a přezkumu správního soudu proto nepodléhá.
Krajský soud dále poukázal k ustanovení §70 písm. b) s. ř. s., které vylučuje přezkoumání
úkonů správního orgánu předběžné povahy. Usnesení pak odmítl s poukazem k
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností. Její důvod shledával v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s tím, že
rozhodnutí v řízení podle §5 občanského zákoníku je rozhodnutím, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. V důvodech kasační stížnosti
odkázal rovněž k ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. tvrdil nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Žalovaný správní orgán uvedl, že se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně.
Podle ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem
kasační stížnosti. Toto neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden
nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud je vázán
důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), to neplatí, bylo-li řízení před soudem
zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné. Podle §68 písm. b) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, jde-li o
rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné
pravomoci správního orgánu. Podle §46 odst. 2 s. ř. s. pak soud odmítne návrh,
domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci, o které má jednat a
rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v
soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o
tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu, a ke kterému
věcně příslušnému soudu tak může učinit.
Nejvyšší správní soud se na prvním místě zabýval charakterem správního řízení
vedoucího k ochraně pokojného stavu, tedy podstatou právní úpravy podle §5
občanského zákoníku. Podle citovaného zákonného ustanovení došlo-li ke zřejmému
zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy,
který může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav, přičemž
tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Cílem je poskytnutí ochrany
především občanským právům a svobodám, tedy ryze soukromým zájmům fyzických a
právnických osob, což implikuje použití takových prostředků ochrany, které jsou typické
pro soukromoprávní vztahy. K tomuto závěru lze dospět zejména systematickým
výkladem citovaného zákonného ustanovení, umístěného v rámci občanského zákoníku,
tj. jedné ze základních norem soukromého práva (srov. §1 občanského zákoníku).
Ostatně, i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98 (Sb. ÚS,
svazek č.11, nález č.65, str.131) dospěl k závěru, že rozhodování dle §5 občanského zákoníku je
příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech občanskoprávních. Tento nález
byl relativizován stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn.
Pl. ÚS - st. 18/03
1
, nikoliv však v závěru o charakteru ustanovení §5 občanského
zákoníku. Zde i plénum Ústavního soudu uzavřelo, že §5 občanského zákoníku svěřuje
správnímu orgánu rozhodování v soukromoprávních věcech.
Stejně tak i v posuzované věci lze rozhodnutí správního orgánu podle §5 občanského
zákoníku, vedoucí k obnově předešlého pokojného stavu tak, aby nedocházelo k
obtěžování hlukem, zcela jednoznačně označit za rozhodnutí ve věci občanskoprávní
(srov. ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku).
Není samozřejmě vyloučeno, aby jednání vyznačující se zvýšenou hlučností bylo v
určitých případech řešeno jak v rovině soukromoprávní tak v rovině veřejnoprávní. Z
hlediska veřejnoprávního může být porušení limitů hlučnosti sankcionováno např. podle
§92 a násl. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o veřejném zdraví“),
za použití §30 a násl. zákona o veřejném zdraví, a nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o
ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů.
Oproti veřejnoprávní úpravě je obtěžování hlukem ve smyslu ustanovení §127 odst. 1
občanského zákoníku v zásadě neurčitým právním pojmem bez měřitelných limitů.
Mohou proto nastat i situace, kdy jednání bude shledáno jsoucím v rozporu s předpisy
práva soukromého, ale neodporující předpisům práva veřejného, a naopak (v tomto
směru srov. např. usnesení bývalého kompetenčního senátu ze dne 25. 5. 1925,
č. XXXVII/1925 Boh. A).
V posuzované věci je zřejmé, že předmětem rozhodnutí žalovaného nebylo veřejné
subjektivní právo, ale právo soukromé. Žaloba je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení
§68 písm. b) s. ř. s. a měla být krajským soudem odmítnuta podle ustanovení §46 odst. 2
s. ř. s. Soudům rozhodujícím ve správním soudnictví nepřísluší napadené rozhodnutí
přezkoumat a ve věci rozhodnout.
Ústavní soud ve shora citovaném stanovisku pléna dovodil, že v rámci právního stavu
před 1. 1. 2003 nebylo možné napadnout rozhodnutí vydané podle §5 občanského
zákoníku správní žalobou (podle tehdejší části páté o. s. ř.), ale normální žalobou
(vlastnickou) podle části třetí o. s. ř.; v témže stanovisku pléna konstatoval, že v rámci
právního stavu po 1. 1. 2003 by se k možnosti přezkumu rozhodnutí učiněných podle §5
občanského zákoníku měl vyjádřit právě Nejvyšší správní soud. Nedostatek příslušnosti
správních soudů znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu tak učinit.
Z uvedeného důvodu by byla nadbytečná rovněž úvaha o způsobu ochrany podle
o. s. ř. V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu lze argumentovat cestou ochrany
podle části třetí o. s. ř. - v návaznosti na ustanovení §5, větu třetí, občanského zákoníku.
Přestože je ovšem rozhodnutím předběžné povahy podle §5 občanského zákoníku
poskytována ochrana pokojnému, nikoliv právnímu stavu, nelze přehlédnout jeho
nesporný dopad do práv a povinností jím dotčených osob. Např. v posuzované věci byla
stěžovateli stanovena povinnost zajistit, aby nedocházelo k obtěžování hlukem. Možnost
žaloby podle části třetí o. s. ř. se nemusí, z pozice takovýmto rozhodnutím dotčené osoby,
1
www.judikatura.cz
jevit reálná. Zejména v zájmu ochrany práv garantovaných článkem 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod je proto důvodné zvážit možnost napadení správního
rozhodnutí, vydaného podle §5 občanského zákoníku, postupem podle části páté o. s. ř.
(v úpravě účinné po 1. 1. 2003). Učinit závěr o přípustnosti takové žaloby podle části páté
o. s. ř., a o vhodnosti různých procesních postupů k ochraně práv vyplývajících z
občanského zákoníku, jsou však příslušné soudy v občanském soudním řízení.
Jakkoliv tedy v daném případě krajský soud žalobu správně odmítl, učinil tak
nesprávně s odkazem k ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., čímž především zkrátil
stěžovatele v právu na poučení o možnosti podat žalobu u soudu rozhodujícího v
občanském soudním řízení. Skutečnost, že se krajský soud ve svém usnesení s otázkou
příslušnosti správního soudu vůbec nevypořádal, zakládá nezákonnost jeho rozhodnutí. Z
uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, čj. 29 Ca 183/2004 – 15, zrušil. Podle téhož zákonného
ustanovení, tj. §110 odst. 1 s. ř. s., věta za středníkem, a s odkazem k ustanovení §68
písm. b) s. ř. s. a §46 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud žalobu ze dne 6. 8. 2004 odmítl.
O náhradě nákladů řízení a to s ohledem na odmítnutí návrhu rovněž ve vztahu k
řízení před soudem prvního stupně Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60
odst. 3 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, byla-li žaloba
odmítnuta. S odkazem k ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl o vrácení
zaplaceného soudního poplatku za žalobu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Žalobce se může ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozhodnutí domáhat svého práva podáním žaloby u příslušného okresního
(obvodního) soudu, a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu
příslušnému k občanskému soudnímu řízení (§82 o. s. ř.).
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu