ECLI:CZ:NSS:2006:8.AS.59.2005
sp. zn. 8 As 59/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce E. B.,
zastoupeného Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem ve Štiříně, Křížkový Újezdec 33, proti
žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2004, čj. MHMP-163304/2003/OST/Kš,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005,
čj. 11 Ca 51/2004 - 40,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005,
čj. 11 Ca 51/2004 - 40, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 2. 2. 2004,
čj. MHMP-163304/2003/OST/Kš, změnil rozhodnutí Úřadu Městské části Praha ze dne
7. 10. 2003, čj. 200/75vl/2003/OV/Vi, tak, že ve druhé větě druhého odstavce výroku
nahradil text „podle §106 odst. 3 písm. c) a §107 odst. 2 stavebního zákona“ textem „podle §106
odst. 3 a §107 odst. 2 stavebního zákona“, v ostatním zůstalo rozhodnutí nezměněno. Úřad
Městské části Praha uložil žalobci podle §106 odst. 3 písm. c) a §107 odst. 2 zákona č.
50/1976 Sb.‚ o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“), pokutu ve výši 500 000 Kč za správní delikt, kterého se dopustil
tím, že od 3. 6. 2002 užíval objekt čp. 940, ul. P., Praha- Uhříněves, v rozporu s
kolaudačním rozhodnutím, neboť jej užíval jako ubytovnu, zatímco objekt byl určen k
užívání jako prodejna se skladovým zázemím.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, čj. 11 Ca 51/2004 – 40, zamítl. Městský soud
ve vztahu k žalobcem uplatněným stížním námitkám uvedl, že žalovaný měl dostatek
podkladů pro závěr o tom, že žalobce užívá předmětnou stavbu v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím. Základními poznatky o protiprávním jednání žalobce byla zjištění státního
stavebního dohledu, zejm. ze dnů 13. 2. 2003, 21. 7. 2003, 22. 7. 2003 a 23. 7. 2003.
Žalovaný měl k dispozici i další podklady, které bylo možno použít jako listinné důkazní
prostředky, např. výsledky šetření, které prováděl živnostenský odbor Úřadu Městské části
Praha. Žalobce sám konstatuje ve vyjádření ke správnímu řízení ze dne 17. 9. 2003,
že zahájil užívání předmětné nemovitosti pro účely poskytování ubytovacích služeb
na základě dohody uzavřené se starostou a skutečnost, že objekt užívá pro poskytování
ubytovacích služeb, tedy nijak nezpochybňoval. Městský soud proto dospěl k závěru,
že ve správním řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce užíval předmětný objekt
pro poskytování ubytovacích služeb, tj. v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Dále soud
uvedl, že uloženou pokutu nepovažuje za nepřiměřenou, neboť při úvaze o výši pokuty
je nutno posoudit zejména charakter protiprávního jednání a dobu jeho trvání.
V posuzované věci žalobce od počátku věděl, že předmětný objekt není kolaudován
pro poskytování ubytovacích služeb, tyto přesto poskytoval, a ve své činnosti pokračoval
i poté, kdy byl orgánem státního stavebního dohledu vyzván k tomu, aby užívání objektu
v rozporu s kolaudačním rozhodnutím ukončil. Žalobce tak vědomě porušoval
povinnosti vyplývající ze stavebního zákona, a proto mu bylo možno uložit pokutu
až do výše 2 milionů Kč (§106 odst. 3 ve spojení s §107 odst. 2 stavebního zákona).
Pokuta ve výši 500 000 Kč byla uložena v dolní polovině zákonem stanovené sazby,
městský soud ji neshledal nepřiměřenou a úvahu žalovaného o výši pokuty posoudil jako
dostatečnou.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností.
Dovolal se stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tj. vady řízení před žalovaným, pro niž měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel vznáší rovněž stížní důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před
soudem, jakkoliv tomuto zákonnému ustanovení své námitky výslovně nepodřadil. Tvrdí,
že městský soud neprovedl navržené důkazy, které měly prokázat majetkovou situaci
stěžovatele v souvislosti s namítanou nepřiměřeností uložené pokuty. Městský soud
se s provedenými ani s neprovedenými důkazy nijak nevypořádal, bez dalšího vzal
za prokázané a pravdivé tvrzení vyplývající např. z kontrol provedených ve dnech
13. 2. 2003, 21. 7. 2003, 22. 7. 2003 a 23. 7. 2003, přestože se jedná o jednostranné
a subjektivní informace předestřené žalovaným, které stěžovatel nemohl nijak vyvrátit.
Městský soud se nevypořádal dostatečně s žalobní námitkou, podle níž žalovaný nezjistil
spolehlivým způsobem skutečný stav věci. Stěžovatel rovněž namítl, že městský soud
nesprávně posoudil otázku přiměřenosti uložené pokuty, protože nedostatečně zhodnotil
celý skutkový vývoj ve věci, zejm. dobrou víru žalobce. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své stanovisko
k žalobě.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel především namítl, že městský soud v souvislosti s namítanou
nepřiměřeností uložené pokuty neprovedl navržené důkazy, které měly prokázat
majetkovou situaci žalobce a v odůvodnění svého rozhodnutí se vůbec nevypořádal
s provedenými ani neprovedenými důkazy.
Z žaloby vyplývá, že stěžovatel zpochybnil přiměřenost pokuty uložené mu ve výši
500 000 Kč, a to jak ve vztahu k údajně zjištěné povaze správního deliktu a jeho
společenské nebezpečnosti, tak ve vztahu k ekonomické situaci stěžovatele. Na podporu
svých tvrzení o nepřiměřenosti uložené pokuty v žalobě navrhl důkazy, které měly
prokázat jeho majetkovou situaci, zejména kopii potvrzení o změně rodinného stavu K.
B. ze dne 20. 2. 2004, kopii potvrzení – průkazu manželky žalobce, kopii výpisu z
běžného účtu žalobce vedeného u České spořitelny, a. s. a kopii daňového přiznání
žalobce za rok 2003. Z protokolu o ústním jednání dne 24. 2. 2005 nevyplývá, že by
městský soud navržené důkazy provedl, nebo o návrhu na jejich provedení jakkoliv
rozhodl. Rozhodnutí o provedení nebo zhodnocení nepotřebnosti navrženého důkazu
není zjevné ani z jiné části soudního spisu, ani z rozsudku městského soudu.
Podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede,
a může provést i důkazy jiné. Ve smyslu citovaného ustanovení je tedy pouze na úvaze
soudu, které z navržených důkazů provede. Soud se nicméně musí s veškerými
procesními návrhy účastníků řízení, včetně návrhů na provedení důkazu, řádným
procesním způsobem vypořádat. Pokud se městský soud rozhodl navržené důkazy
neprovést, byl povinen nadbytečnost takového úkonu řádně odůvodnit.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud neprovedl stěžovatelem navržené
listinné důkazy označené v žalobě jako přílohy č. 19 až 22 a současně se s návrhem
na provedení těchto důkazů nijak nevypořádal. Řízení u městského soudu tedy trpí vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
Tento závěr neznamená povinnost městského soudu opomenuté důkazy provést.
Městský soud především v dalším řízení zváží, zda majetková situace stěžovatele,
která měla být opomenutými důkazy prokázána, vůbec může mít vliv na výši uložené
pokuty a její přiměřenost. Usoudí-li, že může, navržené důkazy zřejmě provede. V případě
opačného úsudku by bylo provádění důkazů nadbytečné, městský soud však musí učinit
závěr o jejich nepotřebnosti odvíjející se od bezvztažnosti majetkových poměrů
stěžovatele a výše ukládané sankce. Nejvyšší správní soud není při přezkumu rozsudku
městského soudu oprávněn učinit tuto úvahu za něj a pouze obiter dictum může vznést
pochybnost o relevanci ekonomické situace stěžovatele pro posouzení přiměřenosti
ukládané sankce.
Nejvyšší správní soud nemohl ze shora uvedených důvodů přezkoumat rozsudek
městského soudu ani v rozsahu další stížní námitky, podle níž soud nesprávně posoudil
otázku přiměřenosti uložené pokuty a dostatečně se nezabýval argumenty uvedenými
v části A odst. 6 žaloby.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává:
Pokud stěžovatel tvrdí, že se městský soud ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal
s provedenými důkazy, nelze mu přisvědčit. Z napadeného rozsudku je zřejmé,
které důkazy městský soud provedl, o jaké skutečnosti opřel své rozhodnutí a z jakých
právních úvah přitom vycházel.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že městský soud
vzal bez dalšího za prokázané a pravdivé tvrzení vyplývající z kontrol orgánu státního
stavebního dohledu, které žalobce nemohl nijak vyvrátit, a že se dostatečně nevypořádal
s žalobní námitkou stran nespolehlivě zjištěného skutečného stavu věci.
Městský soud uzavřel, že základními poznatky o protiprávním jednání žalobce byla
zjištění státního stavebního dohledu (zejm. ze dnů 13. 2. 2003, 21. 7. 2003, 22. 7. 2003
a 23. 7. 2003) a žalovaný měl k dispozici i další podklady, které bylo možno použít
jako listinné důkazní prostředky (např. výsledky šetření, které prováděl živnostenský
odbor Úřadu Městské části Praha 22). Sám stěžovatel ve svém vyjádření ke správnímu
řízení ze dne 17. 9. 2003 konstatoval, že užívání předmětné nemovitosti pro účely
poskytování ubytovacích služeb zahájil na základě dohody uzavřené se starostou a nijak
tedy nezpochybnil skutečnost, že objekt užívá pro poskytování ubytovacích služeb.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel netvrdil v průběhu správního řízení
nepravdivost, jednostrannost a subjektivnost informací vyplývajících z protokolů
o kontrolách orgánu státního stavebního dohledu, a to ani při ústním jednání dne
17. 9. 2003 ani ve vyjádření ke správnímu řízení z téhož dne. Pokud městský soud uzavřel,
že žalovaný měl dostatek podkladů pro závěr o tom, že žalobce užívá předmětnou stavbu
v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, nepochybil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost je důvodná, proto napadené
rozhodnutí podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení. V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu