ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.135.2005
sp. zn. 8 Azs 135/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce nezl. S. S.,
zastoupeného N. S., jako zákonnou zástupkyní, právně zastoupeného Mgr. Sofií
Pondikasovou, advokátkou v Brně, Křenová 64, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 4. 2005, čj. OAM-711/VL-09-ZA08-2005, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005,
čj. 56 Az 70/2005 - 21,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, čj. 56 Az 70/2005 - 21,
se zrušuje.
II. Žaloba se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna advokátky Mgr. Sofie Pondikasové se určuje částkou 2150 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 4. 2005, čj. OAM-711/VL-09-ZA08-2005,
zamítl žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, v níž
pouze uvedl, že napadá předmětné rozhodnutí v plném rozsahu, vypočetl ustanovení
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), a zákona o azylu, která měla být správním orgánem porušena. Co do
skutkových důvodů, na jejichž základě tvrdí porušení zákona, žalobce odkázal na spisový
materiál, který se vztahuje k jeho žádosti o udělení azylu.
Krajský soud v Brně zamítl žalobu rozsudkem ze dne 14. 7. 2005,
čj. 56 Az 70/2005 - 21, neboť dospěl k závěru, že v řízení před žalovaným nedošlo
k žádnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, skutková zjištění,
z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo, byla dostatečná a právní závěr žalovaného
vyjádřený v rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
kterou se dovolával stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítl,
že se krajský soud nedůsledně zabýval v žalobě namítanou nesprávností
a nepřesvědčivostí rozhodnutí žalovaného a že žalovaný při posuzování jeho žádosti
nepostupoval zodpovědně a svědomitě, zejm. při hodnocení jeho situace z hlediska
možného udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Dále namítl,
že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem o azylu, když se po zvážení, že není možné
udělit azyl podle §12 zákona o azylu, nezabýval možnostmi, které nabízejí ustanovení
§14 a §91 zákona o azylu, která jsou vůči obecnému ustanovení §16 zákona o azylu
ustanoveními speciálními. Uvedl, že správní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací,
žalovaný je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem
si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, a to bez ohledu na to, že žadatel o azyl
má možnost podat úplnou výpověď o důvodech, které ho vedly k opuštění země.
Žalovaný přitom popsanou zásadu nenaplnil. Stěžovatel také uvedl, že mu v zemi původu
hrozí mučení a nelidské zacházení, a z tohoto důvodu u něj měla být konstatována
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Stěžovatel požádal
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti s tím,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené
rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti. Shledal přitom
vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž musel přihlédnout z úřední
povinnosti, protože v řízení před krajským soudem nebyly splněny podmínky řízení
[§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Podle §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci
známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce
navrhuje provést a návrh výroku rozsudku. Podle věty třetí odstavce 2 tohoto ustanovení
může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o
další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě
konkrétní, tedy ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná, skutková
tvrzení a konkrétní právní argumentaci, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobce je povinen vylíčit,
jakých nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní
orgán vůči němu dopustit v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen uvést svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti. Líčení skutkových okolností přitom nemůže být toliko
typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí
určitého druhu může docházet, ale musí být individualizovaným, a tedy od jiných
skutkových okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Právní náhled na věc pak
nemůže být obecným odkazem na určitá ustanovení zákona a na práva či povinnosti
v nich stanovené, ale musí aplikovatelné právní normy vztáhnout k vylíčeným skutkovým
tvrzením a obsahovat konkrétní - o tyto skutkové okolnosti - se opírající právní výtky,
tj. tvrzení o porušení práva. Nelze se ztotožnit s názorem, že při obecném výčtu
porušených ustanovení správního řádu může soud projednat žalobu v takto obecných
mezích, tedy z hlediska, zda nebyla porušena označená ustanovení správního řádu.
Takový přezkum by nemohl být přezkumem omezeným, naopak, pokud by soud takovou
žalobu považoval za projednatelnou, musel by vymezit všechny povinnosti,
které jsou označenými ustanoveními správnímu orgánu uloženy, podřadit jim veškeré
jeho úkony a posoudit zda ustanovením zákona odpovídají či nikoliv, stejně jako
by z těchto hledisek musel úplně zkoumat vydané rozhodnutí. K žalobě postrádající
skutkové výtky by se tak mnohdy dostalo žalobci podrobnějšího přezkumu, než pokud
by jimi byl rozsah přezkumu vymezen. Ve vztahu k porušení předpisu hmotněprávního
by nedostatek skutkového vymezení žalobních bodů a pouhý odkaz na ustanovení
právního předpisu znamenal rozbor všech v úvahu přicházejících podmínek
jeho naplnění, což je nereálné. Nakonec pak by akceptace podobných nedostatků
žalobních bodů vedla k popření povinnosti žalobní body označit. V této argumentaci
vychází Nejvyšší správní soud z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 57, publikovaného pod č. 835/2006 Sb. NSS.
Prostý výčet paragrafů správního řádu, případně jejich parafrázi, bez jakékoli
specifikace, tedy nelze považovat za žalobní bod (právní důvod). Soud není povinen
ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu, nepostačí proto,
vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen a případně pouze v obecné rovině odkazuje
k zákonným ustanovením, nebo vytýká-li, že řízení bylo vadné, aniž by zároveň
poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Rovněž
pouhý odkaz na spisový materiál nelze považovat za žalobní bod (skutkový důvod),
neboť jak je uvedeno výše, skutkové důvody se mají vztahovat ke konkrétnímu
namítanému porušení zákona. Soud nemůže podsouvat prosté žalobní citaci procesního
předpisu skutkové okolnosti ze spisu namísto žalobce. Pokud žaloba žádný žalobní bod
neobsahuje, může být sice tento nedostatek podmínek řízení zhojen, nicméně
jen v zákonné lhůtě pro podání žaloby (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2005, čj. 8 Azs 52/2005 - 56,
1
a ze dne 22. 4. 2004, čj. 6 Azs 22/2004 - 42
2
).
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v žalobě zcela chybí konkrétní
skutková tvrzení o nezákonnostech a rovněž právní výtky, neboť citovaná ustanovení
zákona nejsou jakkoli subsumována na skutková tvrzení.
V posuzované věci je zřejmé, že žaloba stěžovatele žádný žalobní bod
neobsahovala a tento nedostatek podmínek řízení nebyl v zákonné lhůtě ani po jejím
uplynutí odstraněn.
Nejvyšší správní soud dodává, že není dána zákonná povinnost soudu v případech,
kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění vad ve smyslu
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně
odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je tento typ řízení koncipován (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003, čj. 2 Azs 9/2003 - 40
3
). I kdyby Nejvyšší správní soud připustil povinnost
soudu vyzvat žalobce k odstranění vad podání, nemohlo by to zvrátit jeho závěry
v posuzované věci. Uplynutím lhůty pro podání žaloby se absentující žalobní body staly
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Lhůta pro podání žaloby je přitom
lhůtou zákonnou, kterou soud svým rozhodnutím nemůže prodloužit.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně měl poté,
co uplynula zákonem stanovená lhůta pro podání žaloby, žalobu stěžovatele odmítnout
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení. Jestliže
tedy krajský soud o žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl meritorně, tj. jestliže věc
přezkoumal a žalobu zamítl, pochybil, neboť v posuzované věci nebyly splněny podmínky
řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005,
1
http://www.nssoud.cz
2
http://www.nssoud.cz
3
http://www.nssoud.cz
čj. 7 Azs 294/2004 - 41
4
, a ze dne 20. 2. 2006, čj. 8 Azs 172/2005 - 50
5
). Nejvyšší správní
soud k této skutečnosti přihlédl z úřední povinnosti, bez ohledu na to, že tato námitka
nebyla stěžovatelem v kasační stížnosti vznesena [§109 odst. 3 s. ř. s.].
S ohledem na shora uvedené odůvodnění Nejvyšší správní soud nepřezkoumal
napadený rozsudek v rozsahu stížních bodů.
Jelikož v řízení vyšla najevo vada, k níž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti [§109 odst. 3 s. ř. s.], Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
§110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o odmítnutí
žaloby [§46 odst. a) s. ř. s.], neboť v posuzované věci nebyly splněny podmínky řízení.
V souladu s ustanovením §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní
soud i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba odmítnuta. Z tohoto důvodu nemá jak stěžovatel, tak i žalovaný právo
na náhradu nákladů řízení ani před krajským soudem, ani před soudem kasačním.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2x 1000 Kč za dva úkony právní
služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé a dále
2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
4
http://www.nssoud.cz
5
http://www.nssoud.cz