ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.189.2005
sp. zn. 8 Azs 189/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: A. Z.,
zastoupená JUDr. Barborou Kašparovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Revoluční
123/17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2005,
čj. OAM-874/VL-10-VL02-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2005, čj. 63 Az 68/2005 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 5. 2005,
čj. OAM-874/VL-10-VL02-2005. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu
se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Namítá, že řízení před žalovaným je stiženo vadami řízení spočívajícími v tom,
že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech, neboť správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a porušil tak
povinnost vyplývající z ustanovení §33 odst. 3 a 4, 32 odst. 1, 33 odst. 2, 46 a 47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Uvedené vady stěžovatelka konkrétně spatřuje v tom, že žalobce nepřihlédl
ke skutečnosti, že přísluší k určité sociální skupině a z Ukrajiny uprchla proto,
že se odmítla podřídit sociálním omezením, což je dle U. důvodem pro žádost
o uprchlický status. Neexistuje žádná všeobecně přijímaná definice pronásledování
a „určitá společenská vrstva“ se skládá z osob podobného zázemí, obyčejů
či společenského postavení a tvrzení o pronásledování z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině se může často překrývat s tvrzením o obavách z pronásledování
na základě něčeho jiného, např. rasy, náboženství či národnosti. Pronásledování může
vycházet i od některých složek obyvatelstva, které nerespektují zákonné normy. Místní
obyvatelstvo páchalo závažné diskriminační, event. jinak postihující, činy, což lze podřadit
pod pronásledování, neboť je úřady vědomě tolerovaly a odmítaly zajistit účinnou
ochranu. Vyhodnocení subjektivního aspektu odchodu z domovské země je neoddělitelné
od posouzení osobnosti žalobce, neboť psychické reakce nejsou vždy stejné.
Pro objektivní aspekt je nutné vyhodnotit výpovědi přednesené žalobcem. Výpovědi
žadatele pak nelze posuzovat odtrženě a je nutné je vnímat v kontextu příslušné situace.
Obavy stěžovatelky měly být posouzeny jako opodstatněné, neboť přiměřeně prokázala,
že její trvalý pobyt v zemi jejího původu se pro ni stal z uvedených důvodů nesnesitelným.
Držení cestovního pasu nemůže být vždy považováno za důkaz loajality žalobkyně k zemi
původu. Stěžovatelka dále nesouhlasí, že důvodem jejího odchodu z domovského státu
byly ekonomické důvody, protože za ekonomickými opatřeními negativně ovlivňujícími
živobytí dané osoby se mohou skrývat rasové, náboženské nebo politické cíle směřující
proti určité skupině. Pokud jde o pohovor, měl by žalovaný obecně brát ohled
na skutečnost, že žadatel, který se obával úřadů svého domovského státu, stále možná
pociťuje strach vůči jakýmkoliv úřadům, a může se proto obávat hovořit otevřeně.
Posuzovatel žádosti by měl objasnit veškeré zjevné nesrovnalosti ve výpovědi a rozpory
v ní řešit formou dalšího pohovoru, aby nalezl vysvětlení jakéhokoliv překrucování
či zatajování podstatných faktů. Nepravdivá prohlášení nejsou sama o sobě důvodem
pro odmítnutí udělení azylu, žalovaný má taková prohlášení vyhodnotit ve světle všech
okolností případu.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádala
o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 31. 10. 2005 uvedl,
že nepodporuje návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
a celkově hodnotí tuto kasační stížnost jako vadnou. V úvodu kasační stížnosti
je zmíněno, že správní orgán stěžovatelčinu žádost o udělení azylu zamítl s odvoláním
na ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, ve zbytku textu kasační stížnosti
se touto otázkou stěžovatelka nezabývá. Vzhledem k tomu, že zmíněné ustanovení jako
důvod pro odmítnutí azylu stanovilo situaci, kdy cizinec podává žádost o udělení
azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky,
ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve, správní orgán na základě této objektivní
skutečnosti rozhodl o věci stěžovatelky, aniž by se zabýval důvodností či nedůvodností
dle ustanovení §12 zákona o azylu, neboť tyto důvody nebyly v dané situaci rozhodné.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl.
Žalovaný je přesvědčen, že kasační stížnost a důvody v ní obsažené spadají pod ust. §109
odst. 4 a §104 odst. 4 s. ř. s., proto o ní nelze věcně jednat a navrhuje tak, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu žalovaného bylo zjištěno, že pohovor k žádosti o udělení azylu
se konal dne 10. 5. 2005 v p. s. v. V. L.. Z protokolu o pohovoru vyplývá, že stěžovatelka
do roku 2003 vystupovala pod jménem N. M. a svou totožnost změnila v důsledku
uděleného správního vyhoštění v roce 2003. Poprvé do České republiky přicestovala na
základě turistického víza na 20 dnů v roce 2001 a následně zde dále nelegálně pobývala a
pracovala až do března 2003, poté, v důsledku uděleného správního vyhoštění, se vrátila
na Ukrajinu, kde pobývala asi 5 měsíců a vyřídila si nový pas na nové jméno. Do ČR
přicestovala s novým pasem a vízem na pozvání na 3 měsíce, pak pro zajištění legálního
pobytu opakovaně cestovala na Ukrajinu za účelem zajištění dalšího víza na pozvání.
Následně byla Policií ČR zjištěna její identita a bylo jí uděleno správní vyhoštění
(rozhodnutí ze dne 20. 4. 2005, čj. SCPP-239/UL-V-SV-2005). O azyl dříve nežádala,
neboť o této možnosti nevěděla. Po poradě s advokátem, jehož vyhledala v důsledku
rozhodnutí o správním vyhoštění, požádala o azyl. O azyl se tedy rozhodla požádat po
obdržení správního vyhoštění. Jako důvod pro opuštění Ukrajiny uvedla potíže se svým
přítelem, vyhrožování a bití z jeho strany. Zkoušela žít i na jiných místech Ukrajiny, ale
všude ji kontaktoval. Policii v zemi původu vyhledala v této souvislosti jednou, ta udělila
jejímu partneru napomenutí a žadatelka se následně již pomoci policie nedomáhala.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z jeho judikatury vyplývá, že byla-li žádost
o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost
byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §12 odst. 1 písm. k) zákona o azylu,
nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci
vztahující se k důvodům udělení azylu.
1
V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí,
že s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelkou v protokolu o pohovoru, žalovaný
správně aplikoval ustanovení §16 odst. 1 písm. k) a posoudil její žádost jako zjevně
nedůvodnou. Vzhledem k tomu již bylo nadbytečné posuzovat, zda žadatelka splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 a hodnotit překážky vycestování podle §91
citovaného zákona, neboť aplikace uvedených ustanovení se váže na §12 zákona o azylu,
který vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti žádosti stěžovatelky o azyl nebyl použit.
Na základě této úvahy Nejvyšší správní soud pokládá, a to v souladu se závěrem
krajského soudu, zjištění skutkového stavu věci žalovaným za dostatečná a úplná
a pro úplnost uvádí, že stěžovatelčiny námitky vztahující se k důvodům pro udělení azylu,
tedy k otázce pronásledování a příslušnosti k určité sociální skupině, nejsou důvodné,
neboť vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebyly a ani být nemohly předmětem
posuzování ve správním řízení. Pokud jde o samotný pohovor, Nejvyšší správní soud
dodává, že z jeho obsahu vyplývá, že stěžovatelka byla řádně poučena a celý pohovor
se konal v jazyce ruském za účasti tlumočníka, probíhal tedy s právními předpisy
a procesními právy stěžovatelky konformním způsobem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
1
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 4 Azs 300/2004, dostupný na www.nssoud.cz