ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.53.2005
sp. zn. 8 Azs 53/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: L. O.,
zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, čj. 36 Az 868/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 9. 2003,
čj. OAM-2636/VL-10-ZA04-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovatelce podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o z měně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na ni
nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav
a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“,
neboť soud prvního stupně nesprávně posoudil právní otázku. Má za to, že krajský soud
i žalovaný nesprávně zhodnotili její situaci, když dostatečně nevzali v úvahu skutečnost,
že je v Mongolsku ohrožována člověkem, kterému dluží větší částku peněz. Důvodem
jejího pobytu v České republice je skutečnost, že v Mongolsku není schopna vydělat
dostatečné množství peněz, aby uspokojila své věřitele. V České republice má práci
a má tedy reálnou šanci dluhy splatit; v opačném případě by jí ze strany věřitele hrozilo
nebezpečí, před kterým ji nejsou státní orgány v zemi původu schopny ochránit,
neboť policie v Mongolsku nefunguje příliš dobře. V Mongolsku je velice špatná sociální
situace a velká nezaměstnanost; možnost, že by se stěžovatelce podařilo vydělat
požadovanou částku v její vlasti, je tedy mizivá. Důkazy se podle sdělení stěžovatelky
nacházejí ve správním spise žalovaného. Je přesvědčena o tom, že jsou u ní dány důvody
pro udělení azylu z humanitárních důvodů ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu.
Navrhuje, aby napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno; současně
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Neshledal
důvody ani k přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení
o udělení azylu stěžovatelka podala dne 4. 6. 2003 a pohovor k důvodům návrhu byl
proveden dne 28. 8. 2003 v pobytovém středisku. V rámci návrhu a pohovoru
stěžovatelka uvedla, že důvodem návrhu na zahájení řízení o udělení azylu jsou pouze
ekonomické důvody. Do České republiky jezdila už od roku 1992 a to vždy pouze za
prací; poslední 4 roky v České republice podnikala s kamarádkou. Chtěla by legalizovat
pobyt v České republice a žádá o azyl, protože nyní již nemá peníze na svou obživu.
Uvedla, že v Mongolsku neměla problémy s policií či se státními úřady a nikdy nebyla
trestně stíhána. V protokolu výslovně potvrdila, že uvedla všechny důvody, které ji vedly k
odchodu ze země původu a o které opírá svůj návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 9. 2003, čj. OAM-2636/VL-10-ZA04-2003
stěžovatelce azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a
§14 zákona o azylu.
Uvádí-li stěžovatelka potíže se soukromými osobami, jež jí v Mongolsku vyhrožují,
je nutno odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 5/2003
1
, vyslovil, že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody
jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“) v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky
a ve výhružkách žadatelce a její dceři pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy,
pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany,
nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Případ stěžovatelky je obdobný
a vzhledem k tomu, že hrozba pronásledování (v obecném smyslu slova) ze strany
soukromých osob, byla v dané věci jediným stěžovatelčiným argumentem pro tvrzené
pronásledování, přisvědčuje Nejvyšší správní soud krajskému soudu i žalovanému,
že tento stav skutečně nelze považovat za pronásledování ve smyslu ustanovení
§12 zákona o azylu, zvláště když se stěžovatelka ani nepokusila domoci svých práv
v domovském státě. Pouhá domněnka stěžovatelky, že by jí státní orgány stejně
nepomohly, není dostačující pro závěr, že by příslušné státní orgány zůstaly skutečně
nečinné. Ustanovení §12 zákona o azylu umožňuje udělit azyl cizinci, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Tyto důvody u stěžovatelky naplněny nejsou
a Krajský soud v Brně se v napadeném rozsudku řádně s právním posouzením vypořádal.
Stejně tak nedůvodná je námitka týkající se neudělení azylu podle ustanovení
§14 zákona o azylu. Smysl institutu humanitárního azylu podle citovaného ustanovení
spočívá v možnosti správního orgánu udělit azyl i v situacích, kdy není naplněn žádný
z taxativně uvedených důvodů v ustanovení §12 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neudělit. Správní orgán tak může podle ustanovení §14 zákona
o azylu rozhodnout za použití správního uvážení o udělení azylu z humanitárních důvodů
nejen v případech, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu),
ale i v případech, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Udělení tzv. humanitárního azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je pak věcí volné úvahy příslušného orgánu státní
správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na jeho
udělení není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu
nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly
1
http://www.nssoud.cz/anonymous.php?=4472
humanitární důvody či nikoli; to je v pravomoci správního orgánu. Soud rozhodnutí
o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních
předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem
a nedopustil se správní libovůle. V daném případě stěžovatelka o udělení azylu
z humanitárního důvodu nepožádala a správní orgán tuto možnost proto vážil
jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech azylu. Výsledek posouzení
pak vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
není rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, a ani jinak nelze žalovanému
ani krajskému soudu cokoli vytknout, neboť i v tomto případě byl jejich postup v souladu
se zákonem. Důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není
dán.
Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému pak nad rámec běžných
výdajů náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu