ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.133.2005
sp. zn. Konf 133/2005-4
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci
JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a
JUDr. Marie Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi Obvodním soudem pro Prahu 1 a Městským soudem v Praze, za
účasti žalobců a) G. M. M., b) J. O. M., c) T. A. A. T. o. M. T., d) N. M., všichni
zastoupení JUDr. Richardem Pechou, advokátem v Praze, Petrská 12, 110 00 Praha 1,
a žalované ing. arch. J. P., ve věci žaloby výmazu kombinované ochranné známky č.
224309 ve znění „M.“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C
230/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. O-83439, ve věci
výmazu kombinované ochranné známky „M.“ zapsané v rejstříku
ochranných známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, čj.
5 Ca 60/2003-25, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 9. 12. 2005 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 1 a požádal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1
písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v
dalším textu „kompetenční spor“) mezi Městským soudem v Praze a Obvodním
soudem pro Prahu 1 ve věci tohoto soudu zapsané pod sp. zn. 13 C 230/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
4. 4. 2002 byl podle §25 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o
ochranných známkách, zamítnut návrh žalobců na výmaz kombinované ochranné
známky ve znění „M.“. Žalobci podali proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm
rozhodl předseda Úřadu dne 8. 1. 2003, sp. zn. O-83439, tak, že se rozklad zamítá a
napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu se potvrzuje. Zároveň rozhodl, že složená
kauce ve výši 2500 Kč se nevrací.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 7. 3. 2003 žalobou ve
správním soudnictví (§65 a násl. s. ř. s.) u Městského soudu v Praze, kde byla věc
zapsána pod sp. zn. 5 Ca 60/2003. Městský soud v Praze o správní žalobě věcně
nerozhodl a usnesením ze dne ze dne 31. 10. 2003, čj. 5 Ca 60/2003-25, ji odmítl s
poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům tohoto rozhodnutí
viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci
usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu (ve
znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu, a o tom, že
při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů
zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve
zmíněné lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že
rozhodnutí Úřadu ze dne 4. 4. 2002 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení a že
kombinovaná ochranná známka ve znění „M.“ se vymazává z rejstříku ochranných
známek.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený
návrh. Popřel svoji příslušnost a zdůvodňoval, že jde o věc správního soudnictví, o níž
náleží rozhodovat správnímu soudu v řízení, v němž bude přezkoumána zákonnost
rozhodnutí správního orgánu. Dovozoval, že v zápisném řízení, popř. v řízení o
výmazu Úřad zkoumá veřejnoprávní podmínky a nerozhoduje o soukromém právu.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve
správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, kdy všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu rozhodování ve
věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím není spokojen,
obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude rozhodovat
v kontradiktorním sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř). Naopak rozhodoval-li
správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti takového
rozhodnutí soudům činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního řádu
správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a
soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce právního dualismu zvláštní
senát zaujal v usnesení ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5 (publikováno pod č.
276/2004 Sb. NSS). V těchto obecných otázkách zvláštní senát pro stručnost odkázal
na uvedené usnesení a rovnou přikročil ke zkoumání charakteru rozhodnutí o výmazu
ochranné známky.
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření
zboží značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude
dána záruka, že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla
praktický smysl, však může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc).
Dnešní podoba průmyslových práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických
nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský
smysl, nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj
původní charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou
mocí a v zájmu veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a
jejich ochrany před napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku
zapsat do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-
li splněny zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek
musí známku z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový
vztah je vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde
o vztah občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při
vrchnostenském autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Městský soud v Praze tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že
ochranná známka je tzv. nehmotným statkem, tj. statkem majetkové povahy, který je
způsobilý být předmětem soukromoprávních vztahů (§118 odst. 1 občanského
zákona). Řízení vedená Úřadem o výmaz ochranné známky je tak třeba považovat za
právní věci vyplývající z občanskoprávních vztahů.
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se
naprosto neupravují vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami, protože nic
takového předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah,
který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo
má známku zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem
řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda tedy
má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento
status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo její
výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a
jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních,
lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a
registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do
té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné,
že registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná
soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže
registraci udělit ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad,
který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá
vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci správní
řízení (a později i řízení před soudem) iniciovaly osoby třetí [navrhovatelé výmazu
namítající, že ochranná známka byla zapsána v rozporu s ustanovením §1, §2 odst. 1
písm. f), g), i) a §2 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. a že jeden z nich je majitelem
známky s dřívější prioritou]. Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno veřejné
subjektivní právo (registrace) majiteli známky, protože tomu brání např. jiné veřejné
subjektivní právo dříve vzniklé (registrace dřívější známky jednoho z navrhovatelů
výmazu) nebo rozpor s veřejným pořádkem či dobrými mravy. To, že se celá věc
navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor mezi dvěma majiteli
známek, ještě z takového sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané
k tomu legitimovaným subjektem, který tvrdí, že úřad neměl pozdější známku
registrovat, neboť tomu brání lepší veřejné subjektivní právo navrhovatele výmazu.
Situace je tu obdobná jako u námitky souseda proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že
pozemek, na kterém se staví nebo stavět má, není k tomu územním plánem určen. I
zde zpravidla bude v pozadí nebo jevově spor mezi dvěma osobami soukromého
práva, ale žaloba souseda proti vydanému stavebnímu povolení nebude žalobou ve
věci soukromoprávní.
Další argument Městského soudu v Praze, že práva k nehmotným statkům jsou
způsobilá být předmětem soukromoprávních vztahů a do těch zasahují, je sice
správný, ale pro řešení věci bezcenný.
S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny vrchnostenských
rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva. Takovým
rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou
argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších registracích, např. registraci
daňových subjektů, humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv,
plemeníka ve státním registru nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní
rozhodnutí: vydání stavebního povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru,
povolení k nakládání s povrchovými vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie
lesů ochranných nebo lesů zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice
nebo místní komunikace, rozhodnutí o vyloučení ze studia apod.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí
předpokládaná jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně
rozlišují, která rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském
soudním řízení). Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom,
komu svědčí právo na patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše
licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů;
ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace,
kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout
zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by taková povinnost byla soudem uložena
Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení – představovalo pro
zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o zápisu ochranné
známky do rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3
téhož zákona usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla pravomoc Městského
soudu v Praze popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl,
pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Městský soud v
Praze pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu