ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.14.2005
sp. zn. Konf 14/2005-4
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci
JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu
o pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce B.
s. r. o., zastoupeného JUDr. Yvetou Konfrštovou, advokátkou se sídlem v Českých
Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 6, a žalovaných 1) Úřadu průmyslového
vlastnictví, se sídlem v Praze, Antonína Čermáka 2a, a 2) RNDr. J. K., Csc., MBA,
zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem jr., PhD., advokátem se sídlem v Praze, Národní
32, o výmaz ochranné známky z rejstříku ochranných známek, ve věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 120/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. O-113827, ve věci výmazu
kombinované ochranné známky č. ve znění „B.“ z rejstříku ochranných
známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2003, čj. 7 A
35/2002-38, se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 11. 3. 2005 byl zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů doručen návrh Obvodního soudu pro Prahu 6 na zahájení řízení o kompetenčním
sporu, který vznikl mezi tímto soudem a mezi Nejvyšším správním soudem ve věci
výmazu ochranné známky „B.“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C
120/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. O-113827, rozhodl Úřad průmyslového
vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) o výmazu ochranné známky č. ve znění „B.“, jejímž
majitelem je žalobce, z rejstříku ochranných známek. Žalobce napadl toto rozhodnutí
rozkladem u předsedy Úřadu; ten však rozklad zamítl rozhodnutím ve výroku označeným.
Žalobce napadl rozhodnutí předsedy Úřadu dne 28. 3. 2002 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř., ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 35/2002. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní
soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak – již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 –
o správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 16. 5. 2003, čj. 7 A 35/2002-38,
žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům tohoto
rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může do jednoho měsíce od
právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu
(ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu (obvodnímu)
soudu.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve zmíněné
lhůtě žalobu; jako žalované označil jednak předsedu Úřadu průmyslového vlastnictví,
resp. Úřad průmyslového vlastnictví, jednak RNDr. J. K., CSc., MBA. Petitem žaloby se
domáhal toho, aby rozhodnutí předsedy Úřadu bylo zrušeno, návrh druhého žalovaného
byl zamítnut, prvému žalovanému byla určena povinnost zapsat vymazanou ochrannou
známku do rejstříku ochranných známek, a bylo vysloveno, že tato ochranná známka
požívá práva přednosti od 13. 8. 1996. Současně žalobce navrhl, aby věc byla předložena
zvláštnímu senátu k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu, který by ve věci měl
rozhodnout. Prvý žalovaný se k výzvě soudu vyjádřil tak, že rozhodnutí o výmazu
ochranné známky z rejstříku ochranných známek je rozhodnutím ve věci veřejnoprávní a
ztotožnil se s žalobcovým návrhem na předložení věci zvláštnímu senátu.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté podal zvláštnímu senátu dne 11. 3. 2005 v úvodu
zmíněný návrh; domnívá se totiž, že ve věci nejde o spor ve smyslu §244 odst. 1 o. s. ř,
nýbrž o spor veřejnoprávní. Navrhl proto, aby zvláštní senát vyslovil, že soudem
příslušným k rozhodnutí ve věci je soud ve správním soudnictví, a aby zároveň zrušil
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2003.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve
správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (nebo – při rozhodování o námitkách či v řízení o výmazu ochranné
známky – mezi majitelem zaměnitelné ochranné známky) a správním úřadem. Takový
vztah je vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde
o vztah občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že práva k ochranným známkám náleží
k právům duševního vlastnictví a je třeba je považovat za práva soukromá: jsou totiž tzv.
jinými majetkovými hodnotami, které jsou předmětem soukromoprávních vztahů (§118
odst. 1 občanského zákoníku). Posledně uvedené tvrzení jistě nelze nijak zpochybnit;
soud zde však vychází z neúplného axiomu. To, že ochranná známka může být
předmětem občanskoprávních vztahů, není nijak v rozporu se skutečností, že
rozhodování o výmazu známky – jakožto projev výkonu státní správy v oblasti
průmyslového vlastnictví – je naopak předmětem vztahu veřejnoprávního mezi majitelem
zapsané známky a Úřadem.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se neupravují vztahy mezi
fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi
tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který
o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny
zákonem stanovené podmínky, a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek
(ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek,
např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně
ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu
registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (či výmaz) známky tedy není soukromoprávní věcí; není rozhodné, že
registrací (či výmazem) a v návaznosti na ně vznikají nebo zanikají soukromoprávní
nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení,
mu nemůže registraci udělit ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom
správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom
vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení).
Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by soud takovou povinnost uložil Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu kombinované
ochranné známky z rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu, které odporuje výroku, jímž byla kompetence určena, a odstranil tak
překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu