ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.127.2006
sp. zn. 1 Afs 127/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce P.- S., a. s.,
zastoupené JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Legerova 39, 120 00 Praha 2,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28,
110 00 Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 25. 4. 2005, č. j. FŘ-3129/14/04, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006,
č. j. 10 Ca 199/2005 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 1279,25 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Petra Macáka, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhal zrušení shora označeného
rozsudku městského soudu. Tím městský soud zrušil shora uvedené rozhodnutí,
kterým žalovaný změnil platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 229140/03/009962/4444, tak že žalobci byla podle zákona č. 357/1992 Sb.,
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový zákon“), vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 80 140 Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že v daném případě nelze převod
nemovitosti, k němuž došlo dne 11. 1. 2001, považovat za osvobozený od daně dle §20
odst. 7 písm. b) daňového zákona, protože tento převod nebyl proveden v souvislosti
s předmětem podnikání, když dle výpisu z obchodního rejstříku nebyla předmětem činnosti
žalobce výstavba nebo prodej bytů. Podle názoru žalovaného žalobce
nebyl ke dni převodu vlastnického práva k nemovitosti oprávněn obchodovat s nemovitostmi,
protože nebyl nositelem živnostenského oprávnění „realitní činnost“ dle nařízení vlády
č. 140/2000 Sb., účinného od 1. 1. 2001. Počínaje tímto dnem nebylo dle žalovaného
možné uznat pro účely osvobození od daně z převodu nemovitostí dle §20 odst. 7 písm. b)
daňového zákona živnostenské oprávnění s předmětem činnosti „koupě zboží za účelem
dalšího prodeje a prodej“. Toto oprávnění sice nezahrnovalo oprávnění obchodovat
s nemovitostmi ani před 1. 1. 2001 ani po tomto datu, avšak do 1. 1. 2001 bylo toto oprávnění
pro účely osvobození od daně z převodu nemovitostí dle §20 odst. 7 písm. b) zákona
uznáváno, protože prodej nemovitostí nebyl upraven v žádném právním předpise
o živnostenském podnikání. Ode dne 1. 1. 2001 však již existovala jako volná živnost „realitní
činnost“, zahrnující nákup a prodej nemovitostí.
Městský soud nicméně ve svém zrušujícím rozsudku konstatoval,
že jestliže byl žalobce dle přechodných ustanovení novely živnostenského zákona
č. 356/1999 Sb., ve znění zákona č. 174/2002 Sb., oprávněn provozovat živnost v rozsahu
dle původního živnostenského oprávnění i po 1. 1. 2001 a nadále provozoval fakticky
tutéž činnost, nezměnil se tak předmět jeho činnosti, ale pouze název předmětu činnosti
již neodpovídal nově stanovenému názvu oboru živnosti, přičemž obor i obsah náplně
po přechodnou dobu pokrývalo i původní živnostenské oprávnění. Důvodem nepřiznání
osvobození od daně z převodu nemovitosti nemůže být jen to, že ve stále platném
živnostenském listě, případně výpisu z obchodního rejstříku, měl žalobce zapsán předmět
činnosti v souladu s terminologií dřívější právní úpravy živnostenského zákona a nikoli nové,
protože právě po přechodné období bylo provozování živnosti „koupě zboží za účelem
dalšího prodeje a prodej“ oprávněné.
Městský soud odmítl striktní výklad provedený žalovaným. Uvedl,
že by jím byl popřen smysl a účel daňového osvobození dle §20 odst. 7 písm. b) daňového
zákona, tedy podpora a bydlení a druhu podnikání provozovaného žalobcem. Poukázal
také na rozpor takové interpretace se zásadou ochrany legitimního očekávání.
Dále také uvedl, že nelze spravedlivě požadovat, aby všichni podnikatelé ihned po účinnosti
nařízení vlády dnem 2. 1. 2001 požádali o vydání nového živnostenského oprávnění
s předmětem činnosti „realitní činnost“ a do doby jeho vydání nepokračovali ve své činnosti.
Kasační stížností se žalovaný domáhal zrušení rozsudku městského soudu a vrácení
věci zpět tomuto soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasil s právním názorem městského soudu
ohledně uznatelnosti živnostenského oprávnění „koupě zboží za účelem dalšího prodeje
a prodej“ žalobce z hlediska osvobození od daně z převodu nemovitostí dle §20 odst. 7
písm. b) daňového zákona. Zopakoval přitom argumenty, které uvedl již v žalobou
napadeném rozhodnutí. Poukázal také na rozsudek č. j. 7 Ca 234/2003 - 31,
v němž se městský soud v obdobné věci (mezi týmiž účastníky) ztotožnil s jeho závěry.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedl, že změny daňového
zákona, k nimž došlo v roce 2000, se jej netýkaly, protože jeho faktická podnikatelská činnost
představovala právě tu činnost, jejíž podporu měl zákonodárce na mysli, když zakotvil
do ustanovení §20 odst. 7 daňového zákona osvobození od daně z převodu nemovitostí.
Žalobce se nijak nesnažil využít dřívějšího obecného znění uvedeného ustanovení.
Pokud jde o rozsudek městského soudu č. j. 7 Ca 234/2003 - 31, žalobce uvedl,
že o tomto rozsudku sám ve své žalobě městský soud informoval s tím, že jej považuje
za nesprávný a stižený řadou zřejmých nesprávností a podal proti němu kasační stížnost.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že o kasační stížnosti proti stranami
zmiňovanému rozsudku městského soudu rozhodl rozsudkem ze dne 3. 8. 2006,
sp. zn. 7 Afs 122/2005. Sedmý senát Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku potvrdil
rozsudek městského soudu a ztotožnil se tak s právním názorem žalovaného. Druhý senát
Nejvyššího správního soudu rozhodující v obdobné věci mezi týmiž účastníky
však při předběžné poradě dospěl k odlišnému právnímu názoru a proto předložil postupem
podle §17 s. ř. s. rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu otázku výkladu ustanovení
§20 odst. 7 písm. b) daňového zákona ve vztahu k nabytí účinnosti nařízení vlády
č. 140/2000 Sb., konkrétně právní otázku osvobození od daně z převodu nemovitostí
daňového subjektu, jehož předmětem činnosti bylo do tohoto data i po něm „koupě zboží
za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ a nikoliv „realitní činnost“.
Rozšířený senát ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2007, č. j. 2 Afs 212/2006 - 146
(dosud nepublikováno), vyjádřil názor, že „... do 1. 1. 2001 nebyl seznam oboru činností
volných a prodej staveb a bytů vymezen ani jako samostatný předmět obchodní činnosti volné
ohlašovací. Situace se skutečně po tomto datu změnila, nicméně pouze v tom směru, že prodej
staveb a bytů byl vyčleněn jako samostatná živnost volná (realitní činnost). Tuto změnu
však je třeba vidět jen v kontextu citovaného zákonného zmocnění, tedy prizmatem
obsahového vymezení jednotlivých živností, nikoliv ve vazbě na daňové dopady. Jinak řečeno,
faktická činnost žalobce se po 1. 1. 2001 nijak nezměnila a podle citovaných přechodných
ustanovení byl žalobce oprávněn provozovat živnost v rozsahu původního živnostenského
oprávnění i nadále, což také ostatně činil. Není proto dán sebemenší důvod, aby se změnilo
jeho postavení v daňových právních vztazích. Je věcí zákonodárce, aby vhodným způsobem
zajistil praktické provedení shora popsané administrativní změny (vymezení živností),
a to zejména vhodnými přechodnými ustanoveními a případnými správními sankcemi. Dopady
do oblasti daňového práva v uvedeném smyslu však nelze vnímat jinak než jako nepřiměřené
a v konečném důsledku postihující potenciální nabyvatele vlastnického práva ke stavbám,
tzn. zaměřené vůči zcela jinému okruhu subjektů“.
Tímto rozsudkem se tedy rozšířený senát přiklonil k názoru druhého senátu;
argumentaci žalovaného (který je žalovaným i v této věci) přitom označil
za velmi formalistickou, protože ve svojí podstatě odnímá nárok daňového subjektu
na osvobození od daně pouze z toho důvodu, že stát provedl určité změny administrativního
rázu. Jinak řečeno, vycházejíce z principů legitimního očekávání a právní jistoty,
nelze akceptovat takový závěr, který adresátovi právních norem bere určité právo,
garantované zákonem, jen výkladem, provedeným s odkazem na podzákonný předpis.
Jak ostatně opakovaně zdůraznil Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 31/03, in: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 32, str. 143 a násl.), předvídatelnost práva je jedním ze základních
znaků prvků principu právní jistoty, bez jehož respektování si nelze demokratický právní
stát představit.
Jelikož je právě projednávaný případ skutkově i právně zcela shodný s případem
řešeným rozšířeným senátem (a to včetně shodných účastníků), nelze dospět k jinému závěru,
než že městský soud posoudil žalobu správně a že změna názvu živnosti „koupě zboží
za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ (resp. její rozdělení na živností několik včetně
živnosti „realitní činnost“) neměla vliv na existenci práva žalobce na osvobození
od daně z převodu nemovitostí ve smyslu §20 odst. 7 písm. b) daňového zákona.
Námitky žalovaného tedy nelze považovat za důvodné; jelikož v řízení o kasační
stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě
nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce naopak
ve věci měl plný úspěch; náklady řízení v jeho případě tvoří mimosmluvní odměna
jeho zástupce podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Soud proto přiznal žalobci
částku 1000 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační
stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve znění do 31. 8. 2006]
a dále částku 75 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojených [§13 odst. 3
advokátního tarifu ve znění do 31. 8. 2006]. Jelikož zástupce žalobce je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvýšil soud náklady řízení ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s. o 204,25 Kč.
Celkem tedy žalobci na náhradě nákladů řízení náleží částka ve výši 1279,25 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu