ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.17.2007
sp. zn. 1 As 17/2007 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Ing. D. B.,
zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká
74/2, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, za
účasti Dis. P. B., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Brno,
Divadelní 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2006, č. j. KUJI 44252/2006,
PS 4134/2006/88/2/Pa, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 57 Ca 43/2006 - 33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 57 Ca 43/2006 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím žalovaný dle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
správní řád, zamítl odvolání žalobce a P. B., navrhovatele přestupku, proti rozhodnutí
Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne 24. 2. 2006, č. j. SPR/PŘ/2005/168, a toto rozhodnutí
potvrdil. Svým rozhodnutím městský úřad uznal žalobce vinným přestupkem
proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, ublížení na cti vydáním v posměch,
kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 24. 3. 2005 ve 2:51 hod odeslal z emailové
schránky p.b.@v.cz, kterou předtím v nezjištěné době založil, na emailovou adresu m.t.@h.cz
email s fotografiemi (akty) P. B., čímž jej vystavil v posměch. Městský úřad žalobci uložil
pokutu ve výši 1000 Kč a dle §79 odst. 1 zákona o přestupcích povinnost nahradit náklady
řízení ve výši 1000 Kč.
Uvedeným rozhodnutím městský úřad dále podle §76 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích zastavil řízení o stejně právně kvalifikovaném přestupku, jako je uvedeno
výše, když žalobci nebylo prokázáno, že dne 26. 10. 2005 ve 13:33 hod odeslal
email s fotografiemi (akty) P. B. z adresy p.b.@v.cz na 11 různých emailových adres.
Zároveň městský úřad uložil žalobci nahradit náklady řízení ve výši 500 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu a domáhal
se jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí městského úřadu. Namítal, že městský úřad
rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě nesprávného
zhodnocení provedených důkazů, když za stěžejní důkaz považoval zjištění policejního
orgánu, že předmětný email byl odeslán z IP adresy, která byla v dané době přidělena
telefonnímu číslu žalobce. Jestliže nebyl správní orgán sám dostatečně v dané problematice
kvalifikován, měl ustanovit znalce k zodpovězení otázky, zda odeslání emailu z určité
IP adresy, přidělené konkrétnímu telefonnímu číslu, prokazuje, že by o odeslání emailu
uživatel telefonního čísla věděl nebo musel vědět. Na základě prozkoumání „daného
počítače“ by dle žalobce soudní znalec mohl posoudit, jak byl email odeslán a kým, popřípadě
pomocí jakého softwaru a kým ovládaného. Přitom žalobce poukázal na případy zneužití
cizího počítače zmiňované v denním tisku, například případ banky C. Tuto námitku uvedl
žalobce v odvolání, jímž napadl rozhodnutí městského úřadu. Žalovaný
se s ní však nevypořádal, když v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že „ze šetření Policie ...
jednoznačně vyplynuly skutečnosti, které naplnily skutkovou podstatu přestupku“.
Přitom však Policie ČR ve svém šetření zjistila pouze to, oč se při svém rozhodování opíral
městský úřad. Dle žalobce tak rozhodnutí nemělo náležitosti stanovené v §47 odst. 3
správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.), a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce
rovněž namítl, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal z žádnou
z jeho odvolacích námitek.
Krajský soud rozhodl v řízení bez jednání tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil,
protože dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nenabylo právní moci v prekluzívní
lhůtě stanovené v §20 odst. 1 zákona o přestupcích. Konstatoval, že v daném případě
uplynula jednoroční lhůta dnem 24. 3. 2006, nicméně žalovaný pokračoval v meritorním
projednávání přestupku i po této lhůtě a své rozhodnutí vydal až dne 9. 6. 2006. Namísto
toho však měl řízení dle §76 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích zastavit.
K této vadě přihlédl krajský soud bez námitky žalobce z úřední povinnosti,
když dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudku publikovaného
pod č. 272/2004 Sb. NSS) přihlédne soud z úřední povinnosti k existenci vad řízení dle §76
odst. 1 písm. c) s. ř. s. za předpokladu, že jsou bez dalšího patrny ze správního spisu
a že se zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání
přezkoumání napadeného přezkoumání v mezích uplatněných žalobních bodů.
Přitom poukázal také na to, že rozhodování o přestupku je třeba podřadit pod režim čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. Krajský soud
zároveň uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4450 Kč.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný v plném rozsahu včas podanou kasační
stížností a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítl, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku běhu prekluzívní lhůty v daném případě, v čemž spatřuje
důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí krajského soudu
neodpovídá skutečnému stavu věci a soud pro něj neměl dostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Na daný případ je třeba aplikovat ustanovení §20 odst. 2 zákona
o přestupcích, podle něhož se do běhu prekluzívní lhůty podle odst. 1 uvedeného ustanovení
nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního
právního předpisu. Žalovaný poukázal na to, že žalobce se přestupku dopustil dne 24. 3. 2005,
dne 31. 3. 2005 zahájila Policie České republiky, Okresní ředitelství Žďár nad Sázavou,
pro tentýž skutek úkony trestního řízení, dne 28. 7. 2005 orgán Policie České republiky
odevzdal dle §159a odst. 1 a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, městskému úřadu
věc k projednání přestupku. Žalovaný pak své rozhodnutí vydal dne 9. 6. 2006
a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 6. 2006. Z toho je zřejmé, že v době
od 31. 3. 2005 do 28. 7. 2005 bylo ve věci skutku, který byl předmětem přestupkového řízení,
vedeno trestní řízení a tato doba se tedy dle §20 odst. 2 do běhu prekluzívní lhůty
nezapočítává. Prekluzívní lhůta tak skončila rozhodně po dni 17. 6. 2006.
Žalovaný rovněž poukázal na to, že zákon o přestupcích v ustanovení §68 odst. 2
předpokládá, že trestní řízení může předcházet řízení přestupkovému, když tříměsíční lhůta
pro podání návrhu na projednání přestupku začne poškozenému běžet po skončení trestního
řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že krajský soud rozhodl správně
a své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Uplynutí prekluzívní lhůty namítal
žalobce již v odvolání, v žalobě pak namítal dle jeho názoru závažnější a zásadnější důvody
nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. Bez ohledu na otázku marného uplynutí prekluzívní
lhůty je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. I kdyby se Nejvyšší správní soud
ztotožnil s argumentací žalovaného, bylo by na místě rozhodnutí žalovaného zrušit a věc
vrátit žalovanému k dalšímu řízení, jak o tom krajský soud již rozhodl. Žalobce navrhl
kasační stížnost zamítnout.
Při předběžném posouzení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě
přichází v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení P. B., na jehož návrh městský úřad řízení o
přestupku zahájil. Proto jmenovaného vyzval, aby ve smyslu §37 odst. 1 s. ř. s. oznámil, zda
hodlá práva osoby zúčastněné v řízení uplatňovat. S ohledem na kladnou odpověď poskytl
zdejší soud také jemu možnost se v řízení o kasační stížnosti vyjádřit (§37 odst. 3 s. ř. s.).
P. B. (dále také „zúčastněná osoba“) se ztotožnil s argumentací žalovaného, přičemž
poukázal na to, že krajský soud měl k dispozici také předmětný spis Policie České republiky a
přesto se skutečností, že ve věci probíhalo trestní řízení, blíže nezabýval a jeho rozhodnutí je
ve vztahu k §20 odst. 2 zákona o přestupcích nepřezkoumatelné. Navrhl rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
žalovaným v kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal ji důvodnou.
Důvody uplatněné v kasační stížnosti lze podřadit pod důvod vymezený ustanovením
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky může obecně spočívat
v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo v aplikaci
sice správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného. Podstata
námitek žalovaného (i osoby zúčastněné) spočívá v tom, že krajský soud na daný případ
neaplikoval ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích. Jestliže pak krajský
soud tento postup neodůvodnil, jde o důsledek nesprávného výběru ustanovení právních
předpisů, jež má být aplikováno, což však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ze správního spisu, jehož součástí je také spis Okresního ředitelství
Policie České republiky Žďár nad Sázavou (dále jen „okresní ředitelství policie“)
sp. zn. ČTS:ORZR-203/KPV-OHK-2005, zjistil Nejvyšší správní soud tyto podstatné
skutečnosti:
Okresní ředitelství policie učinilo dne 31. 3. 2005 na základě ústního trestního
oznámení zúčastněné osoby záznam o zahájení úkonů trestního řízení dle §158 odst. 3
trestního řádu ve věci skutku vymezeném následovně: neustanovený pachatel získal
v nezjištěnou dobu osobní data z počítače zúčastněné osoby, který má v držení exekutor
Mgr. K., a fotografie aktů zúčastněné osoby z tohoto počítače zaslal dne 25. 3. 2005 (pozn.
soudu: v porovnání s protokolem o trestním oznámení se jedná zjevně o písařskou chybu, kdy
mělo být uvedeno datum 24. 3. 2005) emailem z vytvořené schránky p.b.@v.cz do schránky
m.t.@h.cz. Tato emailová schránka patří ředitelce hotelové školy, v níž je zaměstnána matka
zúčastněné osoby. Uvedeným jednáním měla být zúčastněné osobě způsobena újma na její cti
a právech. Okresní ředitelství policie kvalifikovalo předmětné jednání jako trestný čin
poškození záznamu na nosiči informací dle ustanovení §257a odst. 1 písm. a) zákona č.
140/1961 Sb., trestní zákon.
Z dalších úředních záznamů učiněných okresním ředitelstvím policie vyplývá,
že tento orgán si následně vyžádal dle §88a trestního řádu záznam o uskutečněném
telekomunikačním provozu emailové schránky p.b.@v.cz, vysvětlení žalobce a jeho bratra P.
B. a provedl několik šetření dle §158 odst. 3 trestního řádu. Ze zjištění o uskutečněném
telekomunikačním provozu vyplynulo, že přístup do schránky p.b.@v.cz, z níž byl odeslán
email na adresu m.t.@h.cz, byl dne 24. 3. 2005 v 2:51 hod učiněn z IP adresy, která byla
v době odeslání emailu přidělena telefonnímu číslu, k němuž byl jako uživatel ustanoven
žalobce.
Dne 28. 7. 2005 okresní ředitelství policie sepsalo opatření o postoupení
věci městskému úřadu k vyřešení v rámci přestupkového řízení, když dospělo k závěru,
že jednání vymezené v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (viz výše) lze kvalifikovat
jako přestupek proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
Tento záznam byl spolu s policejním spisem městskému úřadu doručen dne 6. 9. 2006.
Osoba zúčastněná pak dne 17. 10. 2005 podala městskému úřadu návrh na projednání
přestupku žalobce. Uvedla, že šetřením policejního orgánu bylo prokázáno, že dne 24. 3. 2005
žalobce odeslal v elektronické podobě na adresu m.t.@h.cz její osobní materiály, které jí
žalobce neoprávněně zcizil z jejího počítače.
Podle ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích se do běhu lhůty nezapočítává
doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního předpisu. K aplikaci
tohoto ustanovení na daný případ je třeba v prvé řadě s ohledem na okolnosti daného případu
vyložit pojem trestní řízení a dále případně posoudit, zda trestní řízení bylo vedeno skutečně
o tomtéž skutku jako řízení přestupkové.
Již s ohledem na odkaz na zvláštní zákon je zřejmé, že trestním řízením
je třeba rozumět řízení podle trestního řádu. Ustanovení §12 odst. 10 trestního řádu vymezuje
trestní řízení jako řízení podle trestního řádu a přípravné řízení jako úsek řízení
podle trestního řádu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (...) do podání
obžaloby, postoupení věci jinému orgánu (...) zahrnující objasňování a prověřování
skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. Právě sepsáním
záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je oddělena zcela neformální fáze,
která ještě ani trestním řízením podle trestního řádu není, od řízení přípravného. (srov. Šámal,
P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck
2005, str. 151,152, 1135 a násl.).
Doba, po kterou bylo trestní řízení vedeno, tedy začíná běžet dnem zahájení trestního
řízení, v daném případě tedy dnem, kdy policejní orgán sepsal záznam o zahájení úkonů
trestního řízení, a končí dnem, kdy se správní orgán o odevzdání věci dozvěděl, tedy dnem,
kdy mu bylo opatření policejního orgánu doručeno. Úkon policejního orgánu podle §159a
odst. 1 písm. a) trestního řádu - odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku -
nemá, na rozdíl od rozhodování státního zástupce o odevzdání věci dle §171 trestního řádu,
nebo od rozhodování policejního orgánu o odložení věci dle 159a odst. 2 až 4 trestního řádu,
formu usnesení, ale je toliko opatřením policejního orgánu (srov. výše citovaný komentář,
str. 1194 a násl.). Správní orgán pak s ohledem na subsidiaritu postihu dle právní úpravy
přestupků vůči postihu dle trestního zákona vyjádřenou v §2 odst. 1 zákona o přestupcích
nemůže zahájit řízení o přestupku, aniž by mu bylo známo, že policejní orgán určil
věc k odevzdání. Dnem následujícím po tomto dni běh lhůty podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích tedy pokračuje.
V daném případě sepsal policejní orgán záznam o zahájení úkonů trestního řízení dne
30. 3. 2005. Odevzdání věci bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 6. 9. 2005.
Dobu, po kterou bylo trestní řízení vedeno a která se do lhůty podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích nezapočítává, je tedy v tomto případě 161 dnů. Z uvedeného výpočtu
je tedy zřejmé, že běh prekluzívní lhůty, jejímž uplynutím zaniká odpovědnost za přestupek,
neskončil ani dne 24. 3. 20006 ani před dnem 17. 6. 2006, kdy nabylo právní moci rozhodnutí
žalovaného.
Pokud jde o otázku, zda bylo v souzeném případě trestní řízení vedeno pro tentýž
skutek jako řízení přestupkové, Nejvyšší správní soud připomíná usnesení Ústavního soudu
ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou totožnosti
skutku v rámci trestního řízení. Přitom uvedl, že „...podstatu skutku tvoří jednání pachatele
a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva.
Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení,
tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání),
a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem
v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv
jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení
se totožnosti skutku netýká. ... Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou
shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením
obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi,
přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo
při soudním projednávání věci. ... Totožnost skutku bude zachována - samozřejmě
vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání
při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž
i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně,
za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména
skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace,
která přichází v úvahu.“
Z vymezení skutku v rozhodnutí žalovaného je patrné, že v přestupkovém řízení
bylo projednáváno jednání žalobce spočívající v odeslání emailu obsahujícího
fotografie/akty osoby zúčastněné z emailové schránky p.b.@v.cz,
kterou žalobce před tím založil, na adresu m.t@h.cz dne 24. 3. 2005 ve 2:51 hod. Popis tohoto
jednání se shoduje s popisem jednání, obsaženým v záznamu o zahájení úkonů trestního
stíhání a opatření, jímž policejní orgán postoupil věc městskému úřadu. Jediným rozdílem je,
že popis jednání skutku, který šetřil policejní orgán, zahrnoval také jednání spočívající
v získání osobních dat z počítače zúčastněné osoby; takové zúžení však s ohledem na citované
rozhodnutí Ústavního soudu není pro posouzení, zda byla zachována totožnost skutku,
rozhodující. Kromě toho policejní orgán i správní orgány šetřily skutek také s ohledem na
následek jednání pachatele, tedy negativní dopad na čest zúčastněné osoby.
Lze tedy uzavřít, že žalovaný vydal své rozhodnutí před uplynutím zákonem
stanovené prekluzívní lhůty a závěr krajského soudu ohledně jejího běhu byl nesprávný.
Nejvyšší správní soud proto jeho rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 a 2 s. ř. s.); v něm krajský soud provede přezkum žalobou napadeného
rozhodnutí, protože je zde vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
S ohledem na tento závěr se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval skutečností,
že řízení před krajským soudem proběhlo bez toho, že by krajský soud vyzval navrhovatele
přestupku, P. B., aby se ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s. vyjádřil, zda hodlá v řízení svá práva
uplatňovat. Při posuzování, zda navrhovatel přestupku byl ve svých právech a povinnostech
vydaným rozhodnutím dotčen, nebo by jeho zrušením dotčen být mohl, což je dle §34 odst. 1
s. ř. s. podmínkou určení okruhu potenciálních osob zúčastněných na řízení, je třeba zejména
přihlédnout k tomu, že zákon o přestupcích ustanovuje navrhovatele účastníkem řízení [§72
písm. d)] a dává mu plnou možnost disponovat s řízením, když toto řízení může být zahájeno
pouze na základě jeho návrhu (§68 odst. 1) a může být zastaveno, vezme-li svůj návrh zpět [§
76 odst. 1 písm. j)]. Kromě toho má navrhovatel přestupku právo podat odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí, a to do výroku o vině, o náhradě nákladů řízení a o zastavení
řízení (§81 odst. 4 zákona o přestupcích). Jestliže v řízení před správním orgánem má
navrhovatel přestupku oprávnění disponovat s řízením v takovémto rozsahu, je zřejmé že
může být zrušením rozhodnutí žalovaného správního orgánu dotčen na svých právech,
zejména pak na svém právu, aby bylo rozhodnuto o jeho návrhu zákonem upraveným
postupem.
Krajský soud tedy zatížil řízení vadou, když P. B. v rozporu s §34 odst. 2 s. ř. s.
nevyzval, aby ve stanovené lhůtě oznámil, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení, a neumožnil mu tak účast v soudním řízení. Na tom nic nemění
skutečnost, že žalobce v žalobě žádnou zúčastněnou osobu neoznačil, neboť postavení P. B.
coby případné osoby zúčastněné na řízení bylo jednoznačně patrné ze správního spisu.
Z ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. vyplývá povinnost soudu k aktivnímu postupu při zjišťování
okruhu potenciálních osob zúčastněných na řízení a tedy i při vyrozumívání v úvahu
přicházejících osob ve smyslu dotčeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75); hlavním vodítkem zde jsou skutečnosti
zjistitelné ze správního spisu.
V dalším řízení tedy krajský soud náležitě vyzve P. B., aby se vyjádřil, zda hodlá
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu