ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.109.2006
sp. zn. 1 Azs 109/2006 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Karla Šimky a Mgr. Daniely
Zemanové v právní věci žalobce S. T., zastoupený Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou
se sídlem Pod Terezkou 12, 140 00 Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2006, č.
j. OAM-265/LE-C06-C09-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 21. 6. 2006, č. j. 47 Az 16/2006 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 4. 2006 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze
dne 21. 4. 2006. Krajský soud tuto žalobu dne 21. 6. 2006 zamítl.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá
porušení práva na respektování soukromého života dle čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení
s porušením §16 písm. g) zákona o azylu a porušení práva stěžovatele nebýt podroben
ponižujícímu a nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy ve spojení
s porušením §16 písm. g) zákona o azylu. Svou argumentaci přitom opírá o několik
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Dále se stěžovatel domnívá, že jeho vycestování na Ukrajinu brání hrozba špatného
zacházení ze strany věřitelů, a to pro nevrácený dluh (půjčka na léčení jednoho
syna a studium druhého syna). Návrat stěžovatele by byl cit elným zásahem do jeho fyzické
a morální integrity, což mělo být zohledněno soudem i žalo vaným, neboť Česká republika
je povinna respektovat své mezinárodní závazky. Protože toto nebylo učiněno,
došlo k porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky. Stěžovatel také uvádí, že jím uváděné
skutečnosti spadají do výčtu azylově relevantních důvodů podle §12 zákona o azylu či článku
1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. V řízení o udělení azylu by mělo platit, že tvrdí -li
žadatel o ochranu obavu z pronásledování (ohrožení života …), neměla by být azylová žádost
zamítnuta jako zjevně nedůvodná, protože ta zjevnost a jasnost neodůvodněnosti žádosti
zde chybí. Proto bylo porušeno ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu též.
Stěžovatel také namítá chybné použití ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
neboť zjevně nedůvodnou není azylová žádost, která je motivována obavou z nelidského
či ponižujícího zacházení. Základním kamenem uprchlického práva je ochrana
před navrácením; proto by měl mít takřka každý žadatel o azyl právo na posouzení azylového
případu v normální proceduře a je vadou řízení, je-li tento mezinárodní rozměr výpovědi
žadatele opominut.
Konečně stěžovatel uvádí, že nerozumí česky dobře. V průběhu správního řízení
byly všechny jeho úkony činěny za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka. Krajský
soud však písemně komunikoval se stěžovatelem výhradně v českém jazyce, ačkoliv
měl být ustanoven tlumočník. Na podporu svého názoru pak uvádí rozhodnutí Ústavního
soudu.
Přijatelnost kasační stížnosti pak stěžovatel spatřuje v přesahu vlastního zájmu
stěžovatele při odpovězení otázky zneužití aplikace zjevně neodůvodněných klauzulí zákona,
tvrdí-li stěžovatel obavu z nelidského či ponižujícího zacházení nebo obavu o život
a současně některý z důvodů pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné.
Dále jde o otázku rozsahu přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu, objeví-li
se až v době po vydání správního rozhodnutí skutečnost relevantní z hlediska dodržování
závazků České republiky z mezinárodního práva. Konečně je tu otázka povinnosti ustanovit
tlumočníka žalobci neovládajícímu cizí jazyk vždy, pokud je ze správního spisu zřejmé,
že žalobce neovládá český jazyk.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí Krajského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost je z části nepřípustná, ve zbytku pak nepřijatelná.
Tvrzení týkající se porušení ustanovení Evropské úmluvy bylo uplatněno poprvé
až v kasační stížnosti; krajský soud se proto k této námitce nemohl vyjádřit. Kasační řízení
je přitom založeno na přezkumu soudních rozhodnutí; pokud námitka není uplatněna
již v řízení před krajským soudem, chybí zde podklad k přezkumu, a z tohoto důvodu
se takovou námitkou Nejvyšší správní soud nemůže zabývat pro její nepřípustnost (§104
odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se poté zabýval tím, zda kasační stížnost ve smyslu §104a
s. ř. s. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy možno
ji považovat za přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Námitkou týkající se „pronásledování“ ze strany věřitelů se Nejvyšší správní soud
dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 4 Azs 63/2005 - 55,
www.nssoud.cz. Také podmínky zamítnutí žádosti o udělení azylu pro její zjevnou
nedůvodnost byly mnohokrát Nejvyšším správním soudem řešeny (viz rozsudek ze dne
14. 1. 2004, č. j. 5 Azs 25/2003 - 94, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 20. 11. 2003
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, www.nssoud.cz) a argumentace žalobce nepřináší v tomto ohledu
žádné novum. Konečně i námitka týkající se neustanovení tlumo čníka (ač pro takové
ustanovení nebyly zjevně splněny podmínky), již byla řešena např. v rozsudku ze dne
21. 7. 2005, č. j. 6 Azs 380/2004 - 29, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 12. 3. 2004,
č. j. 7 Azs 10/2004 - 52, www.nssoud.cz. Sluší se poznamenat, že v soudním spise je založeno
výslovné prohlášení stěžovatele, že česky rozumí a tlumočníka nežádá. K tvrzení stěžovatele
o přijatelnosti kasační stížnosti z důvodu zodpovězení otázky rozsahu přezkumné činnosti
Nejvyššího správního soudu, objeví-li se až v době po vydání správního rozhodnutí
skutečnost relevantní z hlediska dodržování závazků České republiky z mezinárodního práva,
lze poznamenat, že ze spisu ani z kasační stížnosti nevyplývá, že by se jakákoliv
taková skutečnost po vydání správního rozhodnutí objevila. Námitky, jež žalobce
učinil předmětem sporu, byly v judikatuře zdejšího soudu opakovaně řešeny
s týmž výsledkem a krajský soud se nedopustil ani žádného pochybení, které by bylo natolik
intenzivní, že by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo
přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitku, kterou stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační
stížnost tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší
správní soud ji proto shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu